Boj o děti - část I.

Možná se někteří ptáte, co že to je za nepřítele. A taky někteří ani nechápete o čem tady vůbec může být řeč. Kdyby už, tak znáte třeba jen nepřítele - spolužáka, který vaše dítě může ve škole šikanovat nebo v krajním případě můžete považovat za nepřítele - pedagoga, který si na vašeho potomka zasedl a dává mu špatné známky. Snad ještě ti informační začátečníci, kteří jsou stále ve střehu, si v téže vteřině vzpomenou ještě na nepřítele - členy Pirátské strany, kteří venku nechávají povalovat své injekční stříkačky nebo maximálně ještě nepřítele - počítačové hry, utvářející závislost. Ty ovšem lze snadno eliminovat - děti poučíme o lebce se zkříženými hnáty, x-box lze rozmlátit do popelnice, tak o čem tu má být vlastně řeč? Svým způsobem lze říci, že na první pohled žádný nepřítel neexistuje. Jenže to není pravda.

Ano, už na druhý pohled je to bohužel jinak. Když nad tématem strávíme více času a trochu zapátráme v paměti, tak si rozpomeneme na hromady další nepřátel a možné útoky na naše děti. Známe třeba vyhlášenou norskou (dnes už i českou) juvenilní justici, která krade děti a rozdává je na zisk pěstounům. Jedná se v podstatě o obchod s dětským masem, jenže kdyby to nedělali, rozpustili by tuto mafii jako nepotřebnou. A samozřejmě naopak, čím více dětí zobchodují, mohou se určitým lidem na určitých místech jevit jako společensky potřební.

Známe také útoky farma-lobby, které si přes vládní propagaci a ministerské úředníky prosadí povinná očkování. Ta nejen že jsou často zbytečná, tak navíc jsou schopna našim dětem snadno, zato nezvratně zničit zdraví. Mezi lidmi se tomu říká „obchod se strachem“ a kdo této známé obchodní praxi farmaceutických firem s výrobou pacientů nevěří, jeho věc. Neznamená to ovšem, že tato praxe neexistuje.

Jak svoje boty známe útoky přes vzdělávání. Od jeslí po vysoké školy je mladý člověk Systémem opracováván a to takovým způsobem, že po určité době je schopen bez výčitek udat své rodiče i sourozence. Pojem "myšlenková policie" není v pozemských dějinách zas tak úplně neznámým pojmem.

Také snad ani nemá cenu zmiňovat útoky pedofilů ve školních linkách dopravních podniků a křovinových exhibicionistů, ukájejících se před zraky nechápajících dětí. Nebo dokonce znásilňování našich dívek více či méně černými útočníky z Afriky a okolí.

Známe také snahy o převýchovu ze strany České televize. Hlavně jejich nově zřízeného "Déčka". Nebo si taky vzpomeneme na edukační činnost transkulturních komediantů jako je Miroslav Donutil nebo úchylných překladatelů jako třeba Zuzana Klimšová (publikace z nakladatelství Svojtka&Co - "Co to tam mám?" od Laurans Camille (FR)), která na místo omalovánek nebo knížky písniček, stvořila sexuálního průvodce pro naše čtyřleté děti.

Známe útoky reklamních agentur, známe LGBT i multikulturní manipulace filmových producentů jako Disney a Netflix. Známe toho skutečně hodně, ale při troše dobré vůle lze s tím vším vcelku úspěšně bojovat a děti si ochránit. Není to neřešitelné.

A co tedy udělá rodič, když chce ochránit své dítě od manipulace? Dá mu například dobré rady při studiu na vysoké škole; vysvětlí mu jak funguje svět při studiu na střední škole; při navštěvování základní školy mu vštěpí zásadu "ničemu nevěř, vše i ověř". Nebo hned první den ve školce důrazně upozorní paní ředitelku na velmi nepříjemné následky v případě jakékoli zvrácené manipulace vůči dětem. Stejně tak případně učiní i v jeslích. Doma uchrání dítě od televize, místo toho mu budete mu číst pohádky, zpívat písničky a hrát třeba maňáskové divadlo. To všechno dohromady se zdá být celkem dostačující a asi takto by se měl každý svědomitý rodič chovat. (Výborný snímek na toto téma: Tohle je náš svět (2016))

A když tohle vše zajistím, je to dost? Jste na dobré cestě, ale dost to rozhodně není. Svůj boj s neviditelným nepřítelem jste bohužel prohrál už mnohem dříve.

Přesně tak - proti známému a hmatatelnému nepříteli, které jsme si vyjmenovali, bojovat lze. Problém nastává ve chvíli, kdy nepřítele nejen, že nevidíme, ale dokonce ani netušíme, že existuje. Takovýto "boj" je předem prohraný a naše dítě se stává kořistí nepřátelské strany. Pak, po dvaceti letech péče o svého potomka se divíme, jak se to mohlo stát a absolutně nechápeme jeho vykolejené názory na svět. Nevěřícně kroutíme hlavou, protože nevíme co jsme udělali špatně a hledáme chyby tam, kde nejsou. Jenže už nic z toho nepomůže - vaše dítě už není vaše. ...a ke vší smůle - puberta s tím nemá co dělat.

Asi se ptáte, jak se to všechno stane. Jak to v životě většinou bývá - úplně snadno. Konkrétně tak, že nepříteli nenaletíte na prastarý zlodějský trik. Necháte se obelstít. Jistě ho znáte: kapsář upoutá vaši pozornost jinam, než je jeho zájem a je hotovo. Třeba vám narazí "omylem" do ramene, ale úplně nové nakousnuté jablko vytahuje z vaší kapsy kabátu, zatím co se omlouvá za svou nešikovnost. Je to prastará praktika a stejně jako ji používají kapsáři na celém světě, tak stejně tak ji hojně využívá i Systém. A je jedno o jaký momentálně organizovaný státní zločinný Systém se zrovna jedná. Říkejme mu prostě Systém. Ten lidem pod nos podstrkává návnady problémů k řešení, my se jimi zabýváme a právě proto zpravidla nevidíme jejich klíčové tahy, načež se po letech už jen nestačíme divit.

To, co jste si přečetli až doposud asi některým z vás jasné. Jen asi stále nechápavě kroutíte hlavou nad jedinou věcí: jak může Systém dosáhnout na vaše dítě!? Vždyť první tři, pět let ho máte doma pod dohledem a potom, do nabrání rozumu, si externí vlivy pohlídáte. Tak kde je problém?

Pokračování