Nástup fašismu

Nástup fašismu se většinou spojuje s vítězstvím Hitlera v Německu. Ale to není pravda. Vznik fašismu musíme hledat v Itálii.

Fašismus je ve svém nejužším pojetí jako politické hnutí antidemokratického a antiliberálního zaměření.

Fašistická ideologie je následkem 1. světové války, převzala však myšlenky mnoha politických filozofů a teoretiků. Za příčinu vítězství fašismu v evropských zemích je možné považovat nestabilitu a nejednotnost místních (většinou koaličních) vlád, přetrvávající ekonomickou, politickou a společenskou krizi, ztrátu důvěry veřejnosti k demokratickým principům a konečně také obavy středních a vyšších vrstev z rozšíření Ruské revoluce do dalších zemí a růstu moci komunistických hnutí.

Fašismus je princip  nadřazující zájmy celku nad zájmy jednotlivce. Inspirací byla  teorie elit Vilfreda Pareta, objasňující uplatnění vůdcovského principu.

Za základní principy fašismu můžeme považovat jednotu, autoritu a povinnost. Bylo to popření předešlých ideologií socialismu, liberalismu, individualismu a dalších hodnot, které měly být nahrazeny kolektivismem, nacionalismem a všeobjímajícím totalitárním státem.

Benito Mussolini byl prvním politikem, kterému se podařilo povýšit fašismus na státní ideologii. Roku 1919 založil organizaci Fasci italiani di combattimento. Roku 1921 se tato organizace přeměnila ve fašistickou stranu, nazvanou Partito nazionale fascista. Mussolini uchopil moc v Itálii 28. října 1922 při takzvaném Pochodu na Řím. Následně ho italský král Viktor Emanuel III. jmenoval ministerským předsedou. Ale byl to papež Pius XI., který ve skutečnosti přivedl Mussoliniho a jeho fašismus v Itálii k moci. Bez ochrany někoho, kdo byl ještě vyšší něž sám král, nemohl se Mussolini státi přes noc diktátorem Itálie. Celý plán Pia XI. však spočíval ve spolupráci s fašismem za účelem vyhlazeni všech stop demokracie ze státu i z církve; jen tím, že odstraní všechen laický katolicky živel z politiky, bude se moci papež domlouvati přes hlavy lidu s diktátory.

Až do roku 1926 byla jeho vláda označována jako období zákonné diktatury. V této době fašismus jako takový nebyl tak velikým zlem. Mnozí Italové ho obdivovali i dlouho po válce. Mussolini zavedl v zemi pořádek a jak řekl jeden stařík – „vlaky tenkrát jezdily na čas“. Zlým se fašismus stal až v Německu, kde překročil všechny meze.

Fašismus ale i v Itálii brzy vyústil v agresivní zahraniční politiku italského státu a vedení dobyvačných válek. V roce 1935 Itálie napadla a zčásti dobyla Habeš. Před začátkem druhé světové války se Itálie stala spojencem nacistického Německa. Do války sice oficiálně vstoupila až 10. června 1939, ale již 7. dubna 1939 uskutečnila další agresi, a to napadení Albánie.

Vrcholu dosáhlo fašistické hnutí v Německu. Hitler a jeho strana povýšili fašismus na nacionální hnutí, které známe pod názvem nacismus. V Německu sehrála významnou úlohu i Nietzscheho představa o nadčlověku, vůli k moci a dvojí morálce. 

Je nesporným faktem, že fašistické hnutí po první světové válce je reakcí na ruskou bolševickou revoluci. V poválečných letech si Německo prošlo svůj vlastní cyklus revolucí a kontrarevolucí, který skončil fatální inflací. Ale už na konci 20. let bylo Německo opravdu nejúspěšnější zemí v západní Evropě. Nové domy, školy, veřejné budovy, nemocnice byly stavěné za předpokladu zaměstnanosti. Mezinárodní obchod vzkvétal a zahraniční úvěry umožňovaly hospodářskou činnost.

Ale weimarská parlamentní republika, jak byla nazývána, nikdy hluboce nezakořenila, ačkoli politická situace byla relativně stabilní. Německá sociální demokracie – tato strana vyrostlá z učení Marxe a Engelse byla na vrcholu sil. Byla vůdčí silou německého dělnického hnutí a byla v čele obou německých parlamentů. Měla více než 900 tisíc členů a spolupracovala s odbory, čítajícími přes 5 milionů členů. V květnu 1928 dostala více než 9 milionů hlasů. Stejně dobře si vedli i komunisté. Měli více než 100 tisíc členů a ve volbách získali přes 3 miliony hlasů. Obě strany měly nejčtenější tisk. Společně obě strany, které měly podporu dělníků, získaly 40 procent hlasů a byly schopny mobilizovat většinu dělnického proletariátu. Protože sociální demokrati ovládali odbory, tak  spolu s komunisty představovali obrovskou sílu.

Hitlerovi nacionální socialisté byli v té době okrajovým prvkem. Ve volbách dostali jen asi 800 tisíc hlasů. A v té době většina podpory ze strany velkého byznysu šla do pravicové Národní strany.

Jenže do dvou let se situace prudce změnila. Světový kapitalismus se zhroutil ve světové krizi. I německá ekonomika byla zničena. V roce 1930  mělo Německo 3 000 000 nezaměstnaných. Tisíce podniků zkrachovalo a jak klesaly zemědělské ceny, krachovali i zemědělci. Bylo to úplné selhání kapitalismu. Tato krize vytvořila miliony zničených maloburžoasních řemeslníků, obchodníků a rolníků, kteří čelili katastrofě. Všichni tito lidé byli vnímaví k nacistickým slibům o obnově Německa. Nacistická propaganda slavila úspěchy se svými slogany o „židovských komunistech“ a „židovských finančnících“ jako  zdroji jejich utrpení. 

 V té době také německý nacionalismus rozpoutal vášně kolem Versailleské mírové smlouvy, ve které bylo Německo ponížené imperialistickými mocnostmi. Hospodářská krize byla dávána za vinu těmto mocnostem, jejichž systém se nyní zhroutil. Nacisté slibovali odmítnout Versailleskou smlouvu, podle které Němci platili kruté reparace. Nelíbilo se jim ani  omezení jejich vojenských sil. Na všechny tyto sliby slyšela hlavně zničená střední vrstva. A ta byla zdrojem 6,5 milionů hlasů pro nacisty v roce 1930. Tento osminásobný  nárůst během dvou let byl provázen poklesem hlasů pro pravicové strany. Přesto i potom sociální strany (SD i komunisté) zvítězily dvakrát větším počtem hlasů.

Socialisté se snažili vytvořit obranou síť, která měla sjednotit všechny obyvatele. Odbory, místní organizace se sloučily do „železné fronty“.  V létě 1932 měla Železná fronta 3 miliony členů včetně speciálních elitních jednotek SCHUFA  v počtu 400 tisíc členů. Jako vládnoucí strana měla sociální demokracie v rukou i velkou část policie.

Pokud jde o komunistickou stranu, ta v té době významně rostla. Většina nezaměstnaných hlasovala pro KS a ta téměř vyrovnala síly se sociální demokracií. Řešení problémů dělnické třídy, způsobené pádem kapitalismu, bylo v přímém rozporu s cíly nacistů na přestavbu německé říše. Varování před „bolševickým povstáním“ bylo součástí jejich propagandy. Arsenál strachu z takové revoluce přitáhl nové voliče do jejich řad. Výsledkem byla polarizace společnosti – na jedné straně byla dělnická třída, na druhé straně nacisté, kteří zmobilizovali pro svůj program zuřivého nacionalismu a antisemitského rasismu masy zničené maloburžoasie.

Existuje ještě jeden klíčový prvek, který měl na události vliv. Bylo to spojenectví Hitlera se špičkovými kapitalisty, které umožnilo nástup nacistů k moci. I když Hitlera podporovala také drobná buržoasie, byli to vrcholní němečtí kapitalisté, kteří v něm viděli sílu schopnou je ubránit proti narůstající síle socialistů.

Byl to německý bankéř Kurt von Schröder, který v roce 1933 podpořil koalici mezi nacisty a pravicovou Národní stranou.  Ta přivedla Hitlera k vládní moci. V témže roce Schröder převzal dluhy NSDAP. Ale i další kapitalisté dali peníze. Byly to koncerny Krupp a IG Farben, které daly miliony Hitlerovi a jeho NSDAP.

Také Bank of England financovala vzestup Hitlera k moci přes Schröderovu banku. F. C. Tiarcks, výkonný ředitel Schröderovy banky, byl současně ředitelem Bank of England. Lord Halifax, který od začátku oponoval vyzbrojovaní Británie, povzbuzoval Hitlera a chválil ho, že je "skutečným odpůrcem komunizmu".  Když se s ním v roce 1937 osobně setkal, nabídl se, že přičiní o  změny v „evropském pořádku“ v souvislosti s Danzigem (Gdaňsk), Rakouskem a Československem. "Právě lord Halifax a ne Hitler - poprvé pojmenoval oblasti, kde je možno Versailleskou smlouvu předělat ve prospěch Německa", píše historik Andrew Roberts. Hitler byl přesvědčený, že k válce (s Anglií) nedojde.  Neměl podezření, že ti, kteří ho podporovali  ve straně za usmiřování, potom Chamberlaina odsunou bokem a udělají premiérem Winstona Churchilla. Ve skutečnosti zřejmě padl do pasti sám Hitler, když ho nechali si myslet, že se může beztrestně pohnout směrem na východ. Politika appeasmentu byla projektována k povzbuzení Hitlera aby podnikl akce, která by ospravedlnila Západ za vyhlášení války. Zasloužil se o to i lord Halifax svými nerozvážnými garancemi Polsku, které vedly k tomuto vyhlášení.

Nacisté sice používali protikapitalistickou, protiburžoasní a prosocialistickou rétoriku jako propagandu na získání masové základny. Ale v praxi nepředstavovali žádné ohrožení práv kapitalistického vlastnictví, což němečtí bankéři a průmyslníci velmi rychle pochopili  a proto nacisty podporovali. Vytvoření spojenectví mezi Hitlerem a vládnoucí kapitalistickou třídou potvrzuje, že fašismus – potažmo nacismus -  je poslední linií obrany kapitalismu proti sociální revoluci pracujících. Nacionální stránka německého fašismu vyvrcholila druhou světovou válkou.

Další fašistickou zemí bylo Španělsko. I ve Španělsku to byl boj bohatých proti chudým, ve kterém zvítězily opět peníze. Po první světové válce bylo Španělsko zmítáno dlouhotrvající ekonomickou i společenskou krizí. V zemi vládla pravicová koalice s katolickou stranou. Neudržitelné poměry vedly k vítězství levice ve volbách v roce 1936. Volby vyhrála Lidová fronta, což bylo volební uskupení, které tvořila řada levicových a středových stran. Toto uskupení volby vyhrálo, ale jejich další spolupráce byla velmi obtížná. Země byla příliš radikálně rozdělena. Během tohoto období stoupalo napětí a mnoho lidí bylo zavražděno v rámci politického násilí, došlo ke 113 generálním stávkám, ničení  kostelů a klášterů. Byli vražděni kněží a řeholní sestry.

V červenci 1936 vypuklo ve španělském Maroku povstání, kdy proti demokraticky zvolené republikánské vládě vojensky vystoupila armáda pod vedením generála Francisca Franca.

To byl začátek občanské války. Španělská občanská válka patřila k nejkrvavějším, ale i nejnepřehlednějším konfliktům 20. století, zároveň jde o válku, která na velmi dlouhou dobu hluboce rozdělila nejen španělskou společnost. Na straně povstalců stálo od začátku Hitlerovské Německo a Itálie. Republikáni byli podporováni Sovětským svazem a Mexikem. Velká Britanie i Francie od začátku odmítly podporovat legální vládu a tím podpořily fašisty generála Franka, kterého podpořilo Německo vysláním svého vojska včetně letectva do bojů. Na straně republikánů bojovali dobrovolníci z celé Evropy. V Československu nábor dobrovolníků organizovala KSČ, za což byla perzekuována. Mezi interbrigadisty byl i František Kriegel, známý u nás z doby Pražského Jara 1968. Po porážce republiky interbrigadisté přešli do Francie, kde byli internováni. Po vypuknutí druhé světové války část z nich vstoupila do nově se tvořících čs. jednotek.

Ve španělské občanské válce nakonec zvítězili povstalci a tím byl ve Španělsku nastolen fašistický režim. Rostoucí napětí mezi Spojenými státy a Sovětským svazem v 50. letech vedlo americkou vládu k hledání nových spojenců v Evropě. Francův režim byl od samého vzniku konstituován jako jasně antikomunistický, čímž se stal v očích USA spojencem ve Studené válce.

Na sklonku své vlády nabídl Franco vládu dědici španělského trůnu Juanu Carlosovi I., který se také po Francově smrti v roce 1975 stal španělským králem.

To byl začátek konce fašismu ve Španělsku.

Mluvíme-li o fašismu v historii, nesmíme si myslet, že fašismus je mrtvý. Před pár lety fašismus vzkřísil chilský diktátor Augusto Pinochet. Stejně jako Franco i Pinochet se vlády zmocnil vojenským pučem. K moci se dostal během násilného převratu, který sesadil tehdejšího prezidenta Salvadora Allendeho, který byl prvním socialistickým prezidentem Chile a prosazoval znárodňování. Vítězství Allenda ve volbách byl prvním jihoamerickým pokusem vymanit se z nadvlády USA a zavést lidový režim. Vražda Allendeho a vojenský převrat ukončil období napjatých vztahů mezi Chile a USA, které se aktivně snažily zbavit Salvadora Allendeho moci vyvoláváním stávek a nepokojů. USA potom umožnily Pinochetově vládě realizovat zásadní ekonomické a sociální změny v duchu neoliberální doktríny, která však zavedla i masové porušování lidských práv politických odpůrců.

11. září 1973 armádní jednotky vedené Pinochetem zaútočily na prezidentský palác La Moneda a po zavraždění prezidenta Allendeho byla vytvořena junta, jejího vedení se záhy ujal Pinochet. Junta okamžitě pozastavila platnost ústavy, rozpustila parlament, zavedla přísnou cenzuru, pozastavila činnost politických stran, zvláště těch, které tvořily Allendeho koalici. Nastalo temné období v Chile.

Junta znemožnila veškeré legální politické aktivity v zemi. Pinochet a zejména jeho tajná policie DINA  v letech 1973 až 1977 rozpoutala kampaň teroru proti svým oponentům z řad socialistů a komunistů. Mnoho tisíc Chilanů bylo popraveno nebo zmizelo, 27 000 až 30 000 lidí bylo uvězněno a mučeno. 

Vítězství Pinocheta zastavilo na 30 let jakékoli socializační změny v Jižní Americe. Marně, po svržení Pinochetova režimu začalo v Jižní Americe období, které se nazývá Socialismus 21. století. Venezuela, Bolivie, ale i Brazilie a další se vydaly cestou sociálních reforem a nezávislosti na USA.

Ale ani pádem tohoto posledního fašistického režimu fašismus nezmizel. Rasistické teorie a fašistické hnutí existují v každé kapitalistické zemi na světě. Jako doklad může sloužit obdiv naší české rodiny Bendů (a nejen její)  k Pinochetovi.  K vzkříšení fašismu došlo na Ukrajině po pádu vlády neschopného presidenta Janukoviče. Fašističtí pohrobci pod prapory Bandery vylezli z děr a chopili se moci.