600 let výročí upálení Mistra Jana Husa (4.)

Husitské armády měly své hejtmany, polní velitele, a bitva byla řízena hejtmany, kteří měli přehled o celém bojišti a byli schopni pružně reagovat na vývoj na něm. Tento způsob vedení křižáckým armádám zcela chyběl. Pokud chtěli husité obstát, museli se zkrátka naučit, jak bojovat. Naučili se to, a opřeni o své přesvědčení s uvědoměním, že jim jde o bytí či nebytí a že bojují za pravdy, pro které Jan Hus alespoň z počátku revoluce zemřel, dokázali porážet daleko silnější protivníky. Později pak šlo zejména o skutečně profesionální vojska vycvičených bojovníků, kteří zvládali válečné řemeslo jako rutinu a zpočátku je skutečně vnímali jako boj proti Antikristu. Žoldnéři bez koncepčního vedení boje proti nim jednoduše nemohli obstát. Členové těchto bojových bratrstev byli defakto v permanentním boji, bratrstva se nazývala „obce polem pracujících“ a měla vlastní duchovní správu. Tvořila jádro husitských armád, revoluční náboj a později nestravitelnou skutečnost pro další vývoj revoluce. Husitská vojska také uplatňovala psychologický způsob boje. Toto téma by však vydalo na samostatnou esej.

Basilejský koncil (1431–1445)

Po poslední a největší křižácké výpravě, kterou se papeži podařilo zorganizovat proti husitům a již roku 1431 rozdrtil u Domažlic právě Prokop Holý, si její hlavní organizátor, kardinál Juliano Cesarinni, který musel utéci od Domažlic v přestrojení za obyčejného vojáka, uvědomil, že jedinou cestou ke smíření s husity je pozvat je k jednání na nový církevní koncil do Basileje (1431–1448).

Církevní i světští představitelé si uvědomili, že pokud by husité začali šířit svůj program i v zahraničí, převážně v německých zemích, bylo by velmi pravděpodobné, že by se mohl ujmout, a církev a její mocenský status by se v dané době opravdu ocitl v ohrožení. Tak „kacíři“ poprvé v historii donutili představitele církve, aby s nimi zasedli k jednomu jednacímu stolu jako rovný s rovným — to bylo triumfální vítězství husitské revoluce. Byť, jak se dalo čekat, církev při nejbližší příležitosti zneplatnila i kompaktáta, dojednané znění jejich článků, platné pro České království.

Když církev zavraždila oba české mistry, husité již nečekali, až je také vyvraždí, a jednoduše se vojensky zorganizovali a stejnou mocí, která je chtěla vyhubit, se nejen ubránili, ale dokonce i přešli do ofenzívy. Tehdy byla všemocná církev nucena zasednout za jednací stůl s kacíři a jednat s nimi. To, co se nepodařilo

Janu Husovi, se povedlo až Prokopovi Holému, neoficiálnímu představiteli neformálně zastupujícímu husitský stát, formálně duchovnímu správci táborské obce polem pracujících, a dalším předním husitským státníkům a ideologům (Jan Rokycana, Peter Payne, Mikuláš z Pelhřimova, Markold ze Zbraslavi a dalším), kteří hájili své čtyři články v odborných disputacích s tehdejšími teology a učenci církve právě na basilejském koncilu. Za českou delegaci nakonec jeden z článků obhajoval přímo Peter Payne zvaný Engliš, anglický oxfordský učenec, který utekl před inkvizicí do Čech. Anglické zastoupení na koncilu požadovalo jeho vydání, čemuž bránily glejty, které byly husitům dány. Tím se česká husitská pře a jednání s koncilem stalo takřka mezinárodní událostí.

Prokop Holý dokonce usiloval o mezinárodní uznání husitského programu jako závazného pro celou církev. Dokonce se přímo na koncilu veřejně zastal valdenských, pronásledovaných v cizích zemích. Žádal také vystoupení představitelů řecké pravoslavné církve, kde bylo podávání z kalicha laikům běžné. Chtěl učinit z husitského dialogu s církví mezinárodní záležitost. Tomu účinně bránil koncil, který disputace s husity neumožnil ve větších sálech, kam by se vešlo více posluchačů i laiků, zatímco církev trvala na uzavřených jednáních za nepřítomnosti laické učené veřejnosti. Církev si byla velmi vědoma rozvratného působení otázek, které husité ve sporu s oficiálním učením církve nastolili.

Lipany, kde došlo ke zničení polních vojsk účelovou koalicí umírněných kališníků s katolíky za peníze basilejského koncilu, pak ukončily tento hlas v husitském táboře a otevřely cestu k dohodě. Zatímco hejtmany a šlechtické spojence radikálů druhá strana u Lipan zajímala a později je propustila, nositelé těchto idejí a přední zastánci důsledného uplatnění husitského programu s Prokopem Velikým v čele byli v líté seči nemilosrdně pobiti. Tak se nakonec na válečném poli setkal výkvět české válečnické aristokracie a bylo pobito mnoho věrných Čechů a křesťanů.

Stále znějící a nanejvýš aktuální echo husitství…

Jsem toho názoru, že jelikož si připomínáme úmrtí Jana Husa, musíme si připomínat nejen jeho odkaz, podstatu celého sporu a okolnosti jeho zavraždění, ale i následné husitství jako celek a jeho výsledek a neomezovat je pouze na „husitské války“. Jana Husa nelze vytrhovat z jeho širšího myšlenkově-dějinného kontextu.

Husitství je jedinečným fenoménem středověku a českých národních dějin. Bylo to České království, kde se lidé v Evropě poprvé postavili proti prodeji odpustků církví, jímž si papežové vydělávali na války, a rozpoznali její pokrytectví.

Tyto války samozřejmě provázelo násilí, vzájemné vyvražďování v občanské válce a po dvaceti letech bojů klesla populace Českého království asi o třetinu.

Odkaz a echo Jana Husa v dnešní době pociťuji zejména ve dvou základních oblastech. Připomíná nám a vybízí k postavení do centra duchovního hledání základní princip Pravdy. Hus nehovořil o nějaké „své“ pravdě. Nemluvil o nějaké „naší“ pravdě. Vybízel lidi, aby do středu duchovního života postavili princip Pravdy jako metafyzický obsah Bytí, který lze odhalit v dialogu zabývajícím se kritickým přezkoumáváním otázek, včetně těch teologických. Pravdu chápal jako metafyzickou podstatu samotného Bytí. Právě na tuto „Pravdu“ poukazoval. Nepřišel hájit do Kostnice nějakou „svou“ pravdu. Vydal se do Kostnice v dobré, byť dle mého názoru naivní víře vést dialog, který povede k odhalení Pravdy. K tomu nedošlo, neboť církev zaujímala ryze mocenský a autoritativní postoj. Husův odkaz nás do dnešního dne nabádá, abychom do středu svého duchovního hledání a celého života postavili právě princip Pravdy, a nikoli nějakého teologického „Boha“. Tím skrze Husa zaznělo echo věčné filozofie hlásané již védami: „Není vyššího náboženství než Pravdy.“ V tomto cítím Husovu nadčasovost. Proto si myslím, že ani katolíci ani ti, kteří se hlásí k Husovi, tedy evangelické církve a český národ obecně, dosud do důsledku nepochopili hlubší vědomí jeho nadčasového hlasu. Smyslem poznávání dějin je prohlubování rezonance s řečí Jana Husa a celým klimatem husitství, a to zcela nově a poplatně naší době a klimatu.

Jan Hus a husitství přinesli českému národu zejména myšlenkový proud, který nám ukazuje nadčasový směr k principu Pravdy. Z něj pak čerpali a navazovali na něj další duchovní velikáni českého jazyka, jako byl Petr Chelčický a Jan Ámos Komenský, mystik a biskup Jednoty bratrské, která se přímo hlásila jak k Husovi, tak i k táborskému učení.

Jan Ámos Komenský byl jako plod celé symfonie filozoficko-pocitového obsahu fenoménu husitství, které začíná u Jana Husa, zcela oprávněně nazýván „učitelem národů“.

Toto téma dnes představuje ještě intenzivněji se chvějící a nanejvýše aktuální naléhavost pro lidstvo této epochy jako celek. To, že každá symfonie má i svá dramata a hlubší tóny a vytváří harmonie i disharmonie, je vlastností každé kvalitativní změny celkového myšlenkově-pocitového klimatu lidské sféry a změny myšlení. Tak lze chápat i takzvané „husitské války“ spojené s husitstvím.

To, že vyšší tóny vnějších fenoménů již odeznívají a my dnes hovoříme o historii staré téměř 600 let, neznamená, že hlubší tóny neznějí dále v mnoha potenciálních variacích svého významu. Často nám však chybí schopnost vnitřního naslouchání.

Právě na výročí 600 let od upálení Mistra Jana Husa se takřka symbolicky podařilo skupině nadšenců z domažlického „Spolku pro památník na Baldově“ zrealizovat slavnostní odhalení památníku ve tvaru kalichu (největšího v Evropě) na připomínku slavné bitvy u Domažlic ze 14. 8. 1431, kterou lze oprávněně chápat jako konečné vítězství české husitské pře nad tehdy všemocnou církví a jí organizovanými intervenčními vpády křižáků. Tím skončily zahraniční křižácké vpády do Čech a církev byla poprvé v dějinách přinucena k dohodě s kacíři jako rovný s rovným. To vše našlo oficiální vyjádření v takzvaném „Soudci chebském“, který urovnával podmínky účasti a slyšení české delegace pozvané na basilejský koncil. To, o co marně usiloval Jan Hus, zajistila celému českému poselstvu vítězná bitva u Domažlic. Právě k tomuto výročí a slavnostnímu odhalení pomníku u Domažlic jsme s kolegou Milošem Novotným napsali knihu Bitva u Domažlic, kterou vydalo město Domažlice. Kniha se zaměřuje na samotné a dnes neoprávněně opomíjené největší husitské vítězství a jeho význam.

https://www.czechfreepress.cz/jiri-krutina/600-let-vyroci-upaleni-mistra-jana-husa-3.html

Pokračování