Europoslankyně Šojdrová a její „děti z Pirea“!

Paní Šojdrová v honbě za cíleným ziskem pozitivních bodů za cenu osobního prospěchu, je schopna naprosto sobecky přehlédnout potřeby dětí vlastního národa a za každou cenu chce prosadit a do ČR dostat jak sama říká, dětské oběti války. Kdyby neexistovala potřeba postarat se o dětí vlastního národa, pak by bylo možné konstatovat, že počin paní europoslankyně snad i zaslouží ocenění.

Leč tak tomu není a její předvolební, až agresivní aktivita je příliš průhledná, aby nebyla patrna snaha se někomu zavděčit pro svůj osobní prospěch. Paní Šojdrová se jako žena a matka, snaží hrát na city když se ptá, zda tím, že cituji: „Necháme dětské oběti války žít na ulici? Bez perspektivy a naděje? Pomůžeme tím naší bezpečnosti?“ Jakou spojitost mají syrští sirotci v Řecku s naší bezpečností?

Především, pokud jde jak naznačuje sama paní Šojdrová, o dětské oběti války, které chce dostat do ČR a které se v současné době údajně nacházejí v uprchlických či jakých táborech v Řecku nabízí se otázka, proč se paní europoslankyně přes EU a EP spíše nesnaží vyburcovat či donutit k nějakému humánnímu zaopatření uvažovaných padesáti „dětských obětí války“ samotnou řeckou vládu, případně tamní humanitární organizace? Cožpak vláda, která je schopna na svém území zajistit pobyt několika tisícům imigrantům dospělých lidí, by nemohla poskytnou potřebnou péči padesáti dětem, jakou by chtěla poskytnout paní Šojdrová v Česku? Ovšem problém je, že děti, o které má paní Šojdrová zájem, se v Řecku ještě nenašly¨, prostě nejsou!

Asi si je bude muset paní Šojdrová sama vyhledat! Nicméně, je to spíše akademická otázka, než relevantní názor či úvaha na realizaci pomoci těmto dětem. Paní Šojdrová se mj. snaží své úsilí dostat na politicko-bezpečnostní úroveň, o čemž svědčí skutečnost, že své úsilí podpírá otázkou naší bezpečnosti, která jakkoliv se jeví naprosto irelevantní, má své opodstatnění. Především v tom, že na misku vah k rozhodnutí o přijetí umanutých padesáti syrských či jiných sirotků, přihazuje otázku naší bezpečností. Ta sice v daný moment nehraje zásadní roli i když na druhé straně nelze nevidět možnost, že se (s ohledem na vývoj v úsilí na změně demografických poměrů v Evropě jako evidentní cíl jistých západních kruhů) k dětem po čase mohou hlásit (z neznámých důvodů dnes nehlásivší se jejich vzdálení) příbuzní, kteří si budou dělat nároky na děti v rámci spojování rodin, případně na výhody, které jim jsou poskytovány.

Při tom nelze vyloučit, že by mohlo jít také o islámské radikální aktivisty, případně teroristy, kteří už mohou naši bezpečnost vážně ohrozit. Především však nelze ze strany paní Šojdrové nevidět nezájem, resp. upozaďování domácí dětské sociální či zdravotní problematiky, pokud jde o děti sirotky, případně děti odložené, děti, u kterých je nutné řešit vážné otázky, sociální, zdravotní, společenské atd., především však děti české. Jakkoli může člověk projevit soucit či zájem o osud jiných lidí, zvláště pak dětí, postižených nezaviněnými příčinami včetně války však neznamená, že bude upřednostněna pozornost a péče dětem cizím na úkor dětí, žijících mezi námi, v naší společné vlasti.

Nabízí se otázka, jaké city a mateřské pudy chová paní Šojdrová, jak by se asi dělila o pomoc a péči v případě nějakého neštěstí, ve kterém by měla sama rozhodovat o záchraně života mezi svým dítětem (dětmi) nebo dítětem (dětmi) cizími. Ne, nejde o přísloví: napřed pán a potom pes, ale o pudy, city a mateřský (otcovský) vztah k vlastní krvi, k dětem, k národu a vlasti. Toho se u paní europoslankyně asi do značné míry nedostává. Korýtko je korýtko a nebohé české děti musí dál čekat na jiného dobrodince! Jiří B a ť a , 12. května 2019