Úřad pro sport Poslanecká sněmovna před několika dny schválila vznik Národní agentury pro sport.

Přispíval k osvěžení, odreagování stresů, posílení zdraví a k dosažení životní rovnováhy. Nemalý vliv měl i pobyt v prostředí slušných lidí s podobnými zájmy, který vedl k posilování přátelství a dobrých společenských vztahů. V druhé polovině minulého století však nastal obrat. Podnikatelé zájem veřejnosti o sportovní výsledky využili ve svůj prospěch a sportování se stalo objektem byznysu a politické propagandy.

V první půli minulého století byl ještě rozdíl mezi akrobaty vystupujícími v cirkusu, a cvičenci ve sportovních oddílech, zcela patrný. Byznys však sport ukradl pro své obchodní cíle a rozdíl mezi sportem pro zdraví a vrcholovými výkony artistů a akrobatů za peníze se dovedně skryl za obecné označení SPORT. Povedlo se mu společnost oklamat tak dokonale, že dnes sportovní fanoušci, diváci, zcela ztratili svou identitu a považují se za pasivní sportovce.

Představa, že jsem pasivní herec, protože jsem byl v divadle, je naprosto směšná, ale navštěvovatelé artistických a akrobatických vystoupení to berou zcela vážně. Můžeme se o tom přesvědčit z výroků v televizních soutěžích, kde se jako pasivní sportovci představují. Tyto postoje však mají i své negativní následky. Mnoho lidí ztratilo o skutečný vlastní tělesný pohyb zájem a tuto potřebu jim zcela uspokojuje sledování televize. Že to má za následek obezitu a snížení kapacity fyzického výkonu je nasnadě.

Nezřídka, ve snaze dosáhnout mimořádných příjmů, hlásí své děti do profesionalizovaných náročných výcvikových center a zkazí jim dětství. Úspěch může dosáhnout jen skutečně několik málo jednotlivců. Při tom možnost cvičit za nevysoký peníz pro vlastní zdraví a radost z pohybu zůstává otevřena v např. v sokolských oddílech všestrannosti. Těm by nedostatečná školní známka z tělocviku mohla přihrát spoustu zájemců o nápravu fyzické nedostatečnosti.

Při tom by mezi těmito cvičenci mohli lovci talentů najít opravdu pohybově nadané děti, které by si opravdu zasloužily další specializovaný výcvik. Kromě toho by pravidelným masivním cvičením klesl počet otylých nešiků, který přivádí k zoufalství členy komisí ozbrojených složek hledajících nové adepty do svých služeb. Prvním úkolem nové instituce by tedy měla být definice pojmu sport a vymezení disciplín, které si zaslouží státní podporu.

Podle mého názoru sem nepatří akrobatické výkony jako např. salta na motocyklu či další extrémní aktivity ohrožující život a nemající nic společného s harmonickým rozvojem těla i duše. Nemám nic proti předvádění mimořádných výkonů vymykajících se běžnému životu. Ty ale ať jsou klasifikovány jako zajímavá podívaná a součást šoubyznysu. Nevidím však nejmenší důvod, proč by takováto představení měla být podporována ze státních prostředků, na něž se skládají všichni občané.

Do podivného světla se také dostává tzv. státní sportovní reprezentace. Tady se rozdíl mezi sportovním výkonem a propagandou téměř smazal. Lidé odedávna potřebovali vzorové ikony, k nimž shlíželi s posvátnou úctou. Ještě před sto lety plnili tuto roli panovníci a církevní svatí. Jak klesl vliv posvátné instituce dostávali se do popředí význační vědci, pak media vynášela a zbožňovala politiky.

Dnes už si politiků málokdo váží, a tak stát vynáší na piedestal vynikající sportovce, jejichž závratné příjmy zastiňují odměny nejen průměrného občana, ale i předních odborníků, jímž za život, zdraví či spokojenost vděčí desetitisíce občanů. To by se také vzít v úvahu při rozdělování peněz určených pro sport. Inu, nebude to mít ten nový úřad lehké.

Ivo Krieshofer