Rozmařilost

Vyrábí se více a více přístrojů pro domácnost se stále náročnějšími požadavky na odběr elektřiny. Před sto lety už elektřina také lidem sloužila, ale hlavně ke svícení nebo pohonu strojů v továrnách. Dnes už si obyčejná domácnost neumí bez několika elektropřístrojů život ani představit. Domácí spotřebiče nám umelou maso, zpracují těsto, vysají prach, vyperou a usuší, vyhřejí byt, ohřejí vodu v bojleru, automaticky omyjí podlahu, a tak bych mohl pokračovat, třeba o pracích na zahradě. Lidé leniví a tloustnou, fyzický výkon při domácí práci se stává nepřijatelným, vše se ponechává strojům, a ty se stávají i předmětem potvrzujícím navenek sociální status. Opravy se nevyplácejí a všeobjímající reklama nabídne přístroj nový, dražší a v lecčems dokonalejší.

Ten starý v lepším případě putuje do kontejneru, v horším je odhozen na skryté místo do přírody. Možnost, že by mohlo dojít k úplné dlouhodobé ztrátě přísunu elektřiny mnohé ani nenapadne, bohužel ani ty nejodpovědnější ve vládě, jinak už by každý z nás dávno věděl, jak si v blackautu počínat.

Vyrábí se stále více aut, která už ani není kde odstavit. I ta se stávají ukazatelem sociálního statusu. Po městech se pohybují luxusní objemné automobily s jedním člověkem – řidičem jedoucím do práce. Na dálnici pak tento pán tvorstva využívá maximální rychlost dosahující hodně nad 200 km/hod. Na nějaké předpisy kašle, nevydával přece přes milión na to, aby se plazil stotřicítkou.

V parlamentu EU už před mnoha lety jeden anglický poslanec navrhoval, aby se zakázalo vyrábět auta s konstrukční rychlostí přesahující 150 km/hod., ale německá automobilová lobby se postarala, aby zákon nebyl přijat. Ušetřit palivo, snížit emise a zvýšit bezpečnost je nepodstatné, když jde o zisky globálních výrobců aut.

Nedávno jsme se také mohli opětně dočíst o jevu, zvaném světelný smog. Při pohledu z vesmíru se větší města jeví jako různě velké svítící tečky na mapě. Nezpůsobuje to jen pouliční osvětlení, ale zejména neúměrné množství reklamních tabulí na fasádách domů i rozměrné početné billboardy na volných prostranstvích. Nevím jak vás, ale mne žádná taková světelná reklama nepřiměla, abych si propagovaný výrobek šel koupit.

Světelná rozmařilost však není jen ve volném prostoru, ale i uvnitř budov, zejména v nových nákupních centrech. Na tamních chodbách je světla více než venku na slunci. A obchůdcích kolem jak by smet. Při tom se mnohde vystavuje  zboží, které ke spokojenému životu normální člověk vůbec nepotřebuje.

Reklamní specialisté však svou práci ovládají dokonale… Hnacím motorem tržního hospodářství je zisk. Pokud však nenastavíme limity plýtvání a rozmařilosti ohrožující samu existenci života na naší planetě, skončíme zle. Když ne ještě my, tak pro naše potomky to bude znamenat definitivní konec.

Ivo Krieshofer