Jen čert na zdi?

Zájem o manuální práci upadá. Vzpomínám, jaký údiv u mne vzbudil v 50. letech na vojně kolega, který po přidělení do kuchyně neuměl zatopit pod kotlem. Bydlel totiž v domě s ústředním topením a výtahem, tak to nikdy nepotřeboval. (Na rozdíl ode mne zvyklého několikrát týdně vynášet putnu s uhlím ze sklepa do 4. poschodí).

Obávám se, že dnes je situace ještě horší. Pracovní výchova na školách není, takže pracovat s běžným domácím nářadím již mnoho mladých lidí ani neumí.

Naše generace byla k manuální práci vychovávána. Vzpomínám, jak jsem v 15 letech podával jako dobrovolný a bezplatný brigádník tašky pokrývačům při výstavbě sídliště Solidarita, jak jsem chodil s nadšením na brigády do vokovické Klapkárny. Tam mi seřídili soustruh, vrtačku či frézu a já s potěšením vyráběl odvzdušňovací šrouby k brzdám. Pro republiku jsem odpracoval stovky hodin na výstavbě socialistické Prahy a jedinou odměnou mi byl pamětní odznak. Ten jsem hrdě nosil na svazácké košili, podobně jako desetitisíce ostatních mládežníků. Se školou jsme jezdili na týdenní brigády k zemědělcům. Trhali jsme len, jednotili řepu, zaváděli chmel, sbírali brambory atp. Na Stavbách mládeže jsme pochodovali na pracoviště v útvaru za zpěvu budovatelských písní.

Dnes si tak můžeme nanejvýš přečíst, jak nás bolševik zneužíval ve prospěch svého zrůdného režimu. Nevidím to tak: byli jsme nadšení budovatelé socialistického systému, zřízení bez vykořisťovatelů, nezaměstnaných, žebráků a bezdomovců, a byli jsme přesvědčeni o tom, že taková bude jednou sociálně spravedlivá budoucnost pracujících na celém světě. Nesnili jsme o vile na Floridě, ani o jachtě v Monaku. Že se naše ideály nenaplnily je jiná věc. My však byli šťastní, pracovití, a v r. 1968 jsme se pokusili socialistickou vizi realizovat. Odměnou nám byl vyhazov z kvalifikovaných povolání a dodnes minimální důchody. Nestěžuji si, nelituji, „jsem hrdý, že jsem neposkvrnil svá ústa ni hruď falešnou řečí.“ (SKN)

Mám však strach a obavy o budoucnost svých potomků.

Žijeme v čase, kdy jsme všichni závislí na dodávkách elektřiny, plynu, vody. To se však může v několika dnech změnit. Může k tomu dojít slunečními bouřemi, pádem meteoritu, mohutným teroristickým nebo válečným konfliktem, na něž nejsme nikterak připraveni.

Stačí si jen představit, že by zkolabovala světová počítačová síť. Život bez elektřiny a počítačů by nás vrhnul o desítiletí zpět. Při tom životní zkušenosti našich předků postupně mizí a mnozí mladší lidé, jejichž život se řídí používáním digitální techniky, by se ocitli v ohromných nesnázích. Zejména městské obyvatelstvo by se dostalo do katastrofální situace: bez elektřiny, bez vody, bez tepla i bez peněz, a většinou i bez práce, na níž spočívá jeho existence.

Bohužel, takovou situaci nikdo neřeší. I kdyby sirény ohlásily vznik katastrofy, nikdo by nevěděl, co si počít. Okolnosti by tisíce občanů velkých měst řešilo urychleným odjezdem na venkov, do chat, chalup, k příbuzným či k dobrým známým.

Co ale dělat, pokud by se katastrofální stav stal dlouhodobější záležitostí? Uměli by si obyvatelé paneláků na venkově obstarat dříví na topení, rozřezat je a rozštípat, zatopit a uvařit alespoň něco ze skromných zásob? Uměli by si vypěstovat a uchovat brambory či zeleninu?

Uměli by si postavit aha záchod či opravit závady na obydlí? Tady by nepomohl ani ten nejchytřejší mobil, protože ten by s největší pravděpodobností nefungoval. A také získávání informací o dění v zemi by se stalo velmi nesnadné.

Nechci malovat čerta na zeď, ale nic není v dnešní době nemožné, a proto bychom měli být soustavně připravováni i na ty nejméně představitelné skutečnosti.

Proto hodnotím velmi pozitivně rozhodování o návratu dílen a zahrádek do školních osnov. Je to však jen první krůček a přál bych si, aby se tématem řešení možných katastrof a jejich následků stalo předmětem vážných jednání odpovědných činitelů, např. ministerstva obrany. A abychom dostávali podrobné informace jak si pak počínat…

Ivo Krieshofer