Jak uchránit Evropu

Nástrojem k možnému návratu běženců z EU by mohla být po skončení války na Blízkém východě časově omezená finanční motivace v místě návratu, která by se pohybovala v rozsahu nutných ročních nákladů na pobyt uprchlíka. Pak by stálo těmto lidem za to se domů vrátit a postavit se tam na vlastní nohy.

Klimatolog Cílek upozorňuje, že hlavní imigrační vlna teprve přijde kvůli suchu. To se již nyní projevuje v Sýrii a Afghánistánu, ale stamiliony lidí se prý dají na pochod, až se podobné problémy objeví v Africe. Množství lidí, kteří se mohou dát na cestu, je podle UNESCO až miliarda.

Právě migrace z Afriky je hlavním budoucím nebezpečím pro Evropu. Dojímají nás obrázky na kost hladových dětí, jichž prý denně umírá na šest tisíc. A bylo to právě hlavně sucho a neúroda, které způsobily nespokojenost s Asádovou vládou v Sýrii, a které v nedaleké budoucnosti donutí Afričany vydat se na sever, na pouť za lepším životem.

Velkou chloubou Muammara Kaddáfího byl takzvaný Saharský vodovod nebo také Velká umělá řeka. Nejdelší zavlažovací systém na světě byl zapsán v roce 2008 do Guinessovy knihy rekordů. Do pouštní Libye přiváděl potrubím v neskutečné délce 3000 kilometrů přes 3 miliony kubíků vody denně z podzemí nubijské Sahary. Tamní zásoby fosilní vody z doby ledové mají při této spotřebě vydržet nejmíň tisíc let.

Kaddáfí o tomto projektu v ceně přes 30 miliard dolarů, jejž Libye zvládla sama financovat – bez nadnárodních bankovních kartelů a fondů –, hovořil jako o osmém divu světa. Dnes je bohužel kvůli neutuchající válce, v níž mezi sebou bojují ozbrojené milice a klany, zcela v troskách.

Není divu, že se objevují teorie, že Libye nebyla napadena jen kvůli ropě, ale právě též kvůli Velké umělé řece. Kaddáfí totiž nabídl vodu i svým sousedům a byl přesvědčen, že jednou bude Libye moci exportovat ječmen, oves, pšenici a kukuřici. Kdyby se projekt podařilo dokončit, změnila by se Libye v úrodnou část světa a Afrika by se mohla stát z odběratele dodavatelem. Podle plánu mělo být celé velkolepé vodní dílo zcela dokončeno za 25 let. Kvůli zásahu NATO, zavraždění Kaddáfího a totálnímu rozvratu prosperující Libye perspektivní projekt skončil.

Právě proto si musíme položit otázku, zda by EU za pomoci OSN neměla investovat namísto zbytečného zbrojení a podpory ukrajinských oligarchů do uskutečnění Kaddáfího projektu a využít velkých jezer pod Saharou k rozvodu vody do suchem postižených států.

Nebyla by to jen účinná forma velkolepé humanitární pomoci, ale získaly by práci desetitisíce evropských nezaměstnaných, Afričané základní podmínky k životu ve svých zemích a zamezilo by se stěhování národů, které ohrožuje evropskou civilizaci a nás všechny.

Ivo Krieshofer