ICTY zprostil Miloševiće z obvinění z válečných zločinů

Soudní senát v případě Karadžiće zjistil, že "vztah mezi Miloševićem a obžalovaným se od roku 1992 zhoršil. Roku 1994 se již nedohodli na dalším postupu, který měl být přijat. Kromě toho nesoulad mezi obviněným a Miloševićem začíná již v březnu 1992, kdy byl již zřejmý nesoulad mezi obviněným a Miloševićem v jednáních s mezinárodními představiteli, během kterého Miloševič a další srbští představitelé otevřeně kritizovali bosenské Srby ze spáchání "zločinů proti lidskosti" a "etnických čistek" a z války pro své vlastní účely."

Soudci poznamenali, že oba, Slobodan Miloševič a Radovan Karadžić dávali přednost zachování Jugoslávie a že Milošević Karadžiće zpočátku podporoval, ale že se jejich názory rozešly v průběhu času. V rozsudku se uvádí, že "od roku 1990 do poloviny roku 1991 bylo politickým cílem obviněného Karadžiće a bosenskosrbského vedení zachování Jugoslávie a aby se zabránilo oddělení či nezávislosti Bosny a Hercegoviny, která by vedla k separaci bosenských Srbů od Srbska. Soudní tribunál poznamenal, že Slobodan Milošević podporoval tento cíl a vyslovil se proti nezávislosti Bosny a Hercegoviny."

Senát ICTY zjistil, že "prohlášení skupštiny (sněmovny) o svrchovanosti Republiky Bosny a Hrecegoviny dne 15. října 1991 při nepřítomnosti bosenskosrbských delegátů, eskalovalo situaci, "ale že Milošević nebyl pro zřízením Republiky Srbské jako reakci na vzniklou situaci". Rozsudek říká, že "Slobodan Milošević se pokoušel zaujmout opatrnější přístup".

V rozsudku se uvádí, že v zachycené komunikaci s Radovanem Karadžićem, "se Milošević ptal, zda je moudré používat 'nelegitimní akty v reakci na jiné nelegitimní akty' a zpochybnil zákonnost vytvoření bosenskosrbského parlamentu."

Porotci také zjistili, že "Slobodan Milošević vyjádřil své výhrady k tomu, jak by mohl bosenskosrbský parlament vyloučit muslimy, kteří byli 'Jugoslávci'".

V rozsudku je také uvedeno, že při jednáních srbských představitelů a bosenských Srbů Slobodan Milošević uvedl, že "všechny příslušníky jiných národů a etnik je třeba chránit" a že "národním zájmem Srbů nemůže být diskriminace". 

V rozsudku můžeme číst, že "Milošević dále prohlašoval, že proti trestné činnosti je třeba rozhodně bojovat."

Senát Soudního tribulnálu ICTY dále poznamenává, že "při soukromých setkáních byl Milošević extrémně rozladěný z bosenskosrbského vedení pro zamítnutí Vance-Owenova plánu a proklínal obviněného (Karadžiće)." ICTY také zjistil, že "Milošević se snažil přesvědčovat bosenské Srby. Říkal, že chápe jejich obavy, ale že nejdůležitější je ukončit válku."

V rozsudku se uvádí, že "se Milošević také ptal, zda by svět akceptoval fakt, že bosenští Srbové, kteří (početně) reprezentovali pouze jednu třetinu populace Bosny a Hercegoviny by získali více než 50% území a povzbuzoval je k politické dohodě."

V rozsudku se dále uvádí: "Na zasedání Nejvyšší rady obrany Milošević řekl bosenskosrbskému vedení, že není oprávněno mít v Bosně a Hercegovině více než polovinu území s tím, že 'neexistuje žádný způsob, aby měli víc ... Vzhledem k tomu, že zastupují jen jednu třetinu populace. [...] Zjistili jsme, že nemají nárok na více než na polovinu území - nesmí být odejmuto něco, co patří někomu jinému! [...] Není možné si představit dvě třetiny populace, které jsou napěchovány do 30% území, zatímco 50% území je pro vás příliš malé?! Je to humánní, je to fér?!' "

Při dalších setkáních srbských představitelů a bosenských Srbů Milošević "prohlásil, že válka musí skončit a že největší chybou bosenských Srbů bylo, že chtějí úplnou porážku bosenských muslimů."

Vzhledem k rozporu mezi Miloševićem a bosenskými Srby, soud vzal na vědomí, že "Federativní republika Jugoslávie snížila svou podporu Republice Srbské (v BaH) a vyzvala bosenské Srby k přijetí mírových návrhů."

Rozhodnutí ICTY, že Slobodan Milošević nebyl součástí společného zločinného podniku, a že naopak, "odsoudil etnické čistky" má nesmírný význam, protože Miloševićovi byla dosud kladena za vinu všechna krveprolití v Bosně a ve důsledku toho byly na Jugoslávii uvaleny tvrdé ekonomické sankce. Neprávem obviňování Miloševiće se řadí k invazi do Iráku, která byla provedena jen proto, aby se pak ukázalo, že zbraněmi hromadného ničení nedisponuje.

Slobodan Milošević musel strávit posledních pět let svého života ve vězení. Bránil sebe a Jugoslávii (tehdy už jen Srbsko a Černou Horu) proti falešným obviněním z válečných zločinů během války. Dnes soud ICTY přiznává, že se ji snažil zastavit. Nejvážnější obvinění, kterým Milošević čelil, vedle obvinění z organizování genocidy, byly vztahy k Bosně. Nyní, deset let po jeho smrti, ICTY v Haagu připouští, že v ničem z toho Milošević není vinen.

Soud ICTY v Haagu neudělal nic proto, aby zveřejnil skutečnost, že Miloševiće zbavil viny z účasti na společném zločinném podniku. Milošević byl tiše pohřben a toto konstatování je obsaženo na 1.303 stránkách z celkových 2.590 stránek rozsudku v procesu s Karadžićem, protože soud moc dobře věděl, že většina lidí by se pravděpodobně nikdy neobtěžovala přečíst celý text.

Předsedající soudce v procesu s Radovanem Karadžićem - O-Gon Kwon z Jižní Koreje - byl také jedním z porotců v procesu se Slobodanem Miloševićem. Miloševičovo osvobození soudním tribunálem v procesu s Karadžičem může být známkou toho, jak by soud posoudil Miloševićovu vinu a jak by nakonec rozhodl, alespoň co se týká Bosny, pokud by se Milošević dočkal uzavření svého vlastního procesu.

Je třeba připomenout, že Slobodan Miloševič zemřel za velmi podezřelých okolností. Zemřel na infarkt jen dva týdny poté, co soud zamítl jeho žádost podstoupit operaci srdce v Rusku. Byl nalezen mrtvý ve své cele méně než 72 hodin poté, co jeho právník doručil dopis ruskému ministerstvu zahraničních věcí v němž psal, že se bojí, že ho někdo otráví.

Oficiální zpráva haagského Tribunálu o vyšetřování Miloševićiovy smrti konstatuje, že "byl nalezen Rifamycin AMP (Rifampicin) ve vzorku krve odebraného panu Miloševićovi dne 12. ledna 2006." A "Mr. Miloševićovi nebylo řečeno o výsledcích nic až do 3. března 2006 z důvodu obtížného právního postavení, ve kterém ocitl MUDr. Falke (hlavní lékař Tribunálu) na základě nizozemských právních předpisů týkajících se lékařského tajemství."

Přítomnost Rifampicin (léku, který nebyl Miloševićovi naordinován!) v Miloševićově krvi, který působil proti vysokému krevnímu tlaku a spolu s léky, které bral, zvýšil riziko srdečního infarktu, který nakonec Miloševiće zabil.Přiznání Tribunálu, že věděl o Rifampicinu několik měsíců, ale nesdělil Miloševićovi výsledky jeho vlastního krevního testu, až jen několik dní před jeho smrtí z důvodu "holandských právních předpisů týkajících se lékařského tajemství" je neuvěřitelně chromou a falešnou výmluvou. Neexistuje totiž žádné ustanovení nizozemského práva, které zakazuje lékaři sdělit pacientovi výsledky jeho vlastního krevního testu. Naopak, skrývání této informace před pacientem lze považovat za nekalou praktiku.

To vše vyvolává důvodné podezření, že mocné geopolitické síly raději chtěly, aby Milošević zemřel před koncem svého procesu, než ho vidět osvobozeného a své vlastní zlé lži vyvráceny. Uniklé kabelogramy amerického ministerstva zahraničí uveřejněné na Wikileaks potvrdily, že Tribunál diskutoval o zdravotním stavu Miloševiće a jeho lékařských záznamech s pracovníky velvyslanectví USA bez jeho souhlasu. V Haagu se zjevně nestarali o důvěrnosti zdravotních zákonů, když žvanili o jeho lékařských záznamech, které mělo americké velvyslanectví k dispozici.

Výsledek, že se Miloševićovi dostává v tichosti zadostiučinění, že nespáchal nejzávažnější trestné činy, z kterých byl obviněn, a to tolik let po jeho smrti je neuspokojující. Minimálně finanční náhrada by nyní měla být věnována jeho vdově a jeho dětem a Srbsku by měly být přiznány reparace západních zemí, které se tehdy snažily potrestat Srbsko s tím, že je "Miloševič 'odpovědný' z trestných činů", když nyní jejich vlastní tribunál přiznává, že zodpovědný za ně nebyl a že ve skutečnosti se je snažil zastavit.


Poznámka V.D.:

Výsledek soudního jednání v procesu s Karadžićem před Tribunálem ICTY v Haagu je velmi sporný. Stejný autor upozorňuje na stránkách slobodan-milosevic.org na fakt, že žalobci sbírali materiály a fakta proti Karadžićovi celých 20 let (!), neboť válka v Bosně a Hercegovině skončila na podzim 1995. Karadžić sám byl zatčen v roce 2008 (před 8 lety!) a následující soudní řízení se táhlo bezprecedentně dlouho. Po tuto dobu měla obžaloba vyšetřovat a mobilizovat všechny své důkazy a závěry soudního senátu měly vycházet z důkazů nejvyšší kvality. Andy Wilcoxson rozebírá rozsudek a upozorňuje na velmi chabé výsledky a nepodloženou argumentaci rozsudku. 

Co se týká výše uvedeného textu: je v něm zdůrazňováno, že bosenso-srbské vedení se dopouštělo genocidy a zločinů. V jiném rozsudku však soudní dvůr ICTY genocidu páchanou Srby v Bosně a Hercegovině popřel. Stejně tak uváděná Miloševićova úvaha o tom, že bosenští Srbové nemají nárok na polovinu rozlohy Bosny a Hercegoviny (BaH), protože tvoří jen jednu tetinu obyvatelstva není podložena fakty ani historickým vývojem. Srbové mají v držení téměř polovinu území Bosny a Hrecegoviny podle katastrálních záznamů. Je to výsledek pozemkové reformy, provedené králem Alexandrem hned po 1. světové válce, při které byly velké statky muslimské (často turecké) pozemkové šlechty rozparcelovány mezi drobné, převážně křesťanské zemědělce. Muslimské obyvatelstvo BaH je převážně obyvatelstvo městské a to ještě od dob Osmanské říše. Před vypuknutím občansko-nábožensko-etnického konfliktu v Bosně a Hercegovině navrhovali bosenští Srbové, že si ponechají pod svou správou 47% území. Muslimské vedení země toto odmítlo a raději vsadilo na válečnou kartu a na pomoc zemí NATO, které chtělo do konfliktu vtáhnout. Po čtyřech letech válčení a téměř 100.000 mrtvých byly uzavřeny Daytonské dohody, které přiznaly bosenským Srbům 49% území, tedy o 2 % víc, než v mírovém návrhu před započetím války! Všechny citace Miloševiće uvedené v textu a v rozsudku soudu je třeba vnímat v kontextu stálých snah muslimského vedení BaH, zlikvidovat samostatnou srbskou entitu v Bosně a to pod různými záminkami (údajná genocida, manipulace s počty zavražděných muslimů ve Srebrenici a netečnost k vyvražďování srbských vesnic okolo Srebrenice, údajná neexistence nároku na tak rozlehlé srbské území v Bosně, atd. atd.) ICTY v Haagu jako jeden z propagandistických nástrojů Nového světového řádu v tomto vychází vstříc muslimům, zatímco pachatele vraždění Srbů z řad Chorvatů a muslimů přechází buď mlčením či osvobozujícími rozsudky (např. Orić, Haradinaj, Thaçi, pachatelé vyvražďování Srbů v Sarajevu, chorvatští generálové Gotovina, Čermak a další velitelé etnické čistky v Krajině a východní Slavonii atd.atd.)