O životních hodnotách

Možná máme pocit, že se nevyznáme sami v sobě, že nám štěstí právě proklouzlo mezi prsty, že život je nesmyslný, bez řádu – jsme tedy skeptiky - lidé bez víry.

Sami sebe se ptáme: „Jak nalézt štěstí, klid a mír ve vlastní duši? Jak se vyznat sami v sobě a jiných lidech? Co má v životě cenu? Co je duše a co Bůh?“ Na tyto nelehké otázky se vám pokusím odpovědět v následujících článcích na svém blogu. Články povedou k zamyšlení a nenárokují si patent na absolutní pravdu.

Čím je tedy tvořena podstata lidského jedince? Kam člověk směřuje? Jaký je smysl jeho existence?

Písemné doklady o tomto poznávání se zachovaly ve filozofických a náboženských dílech tehdejších dob. Podstata člověka byla vysvětlována náboženstvím a učením o duši. Moderní věk však tuto skutečnost nepřijal. Bylo použito mnoho jiných teorií o vzniku a podstatě člověka, jen aby se vymazal z povědomí Bůh a jeho vliv na křesťanské myšlení. Všichni známe marx-leninskou materialistickou ideologii, která hlásala, že Bůh je přežitek. Smysl existence člověka byl zdůvodňován povrchními vědeckými poznatky a falešnou rovností a ideologií dělby práce. Přitom i velmoc jako SSSR dělala vědecké pokusy s duchovnem, aby odhalila, či alespoň poodhalila roušku tajemství, která zakrývala, podstatu lidského bytí. Víme dnes o člověku přece jen více? Jaká je tedy jeho podstata?

Poznatky speciálních i jednotlivých věd zobecňuje filozofická antropologie. Ta zkoumá a hledá odpovědi na naše otázky. Nutno dodat, že filozofické směry i jednotlivý myslitelé na položené otázky odpovídají různě, proto existují rozmanité názory o tom co je člověk a co je jeho podstatou.

Nejčastěji jsou uváděny tyto názory:

Člověk je v podstatě vícedimenzionální bytost. Je pojímán jako bio-psycho-sociální bytost. Jeho podstata je prý určena přirozeností, genetickým soudem, získanými sociálními vlivy, tím co dělá, jaké činnosti rozvíjí.

Různí se také názory na existenci lidstva jako celku.

Myslitelé vykládají tento smysl čtyřmi způsoby: Je to biologické přežití, rozmnožování.

Druhý způsob a smysl vidí vědci v poznání, poznávání za účelem ovládnutí.

Třetí názor hájí tezi, že smysl není předem dán a že mu ho teprve lidstvo dává.

Ten poslední názor je ten nejstarší. Smysl leží v transcendentu / přesáhnutí se /. Leží v Bohu a je tak mimo člověka.

Jako by to nestačilo různí se také názory každého na cíl a smysl života.

Smysl života se nejčastěji projevuje v hodnotách, kterým jedinec dává význam, projevuje je jako své potřeby, je to tedy to o co usiluje, co chce a podobně.

Nejčastějšími našimi hodnotami jsou pak hodnoty následující: požitky, dobré jídlo, sex, rodina, děti, štěstí, moc, sláva, bohatství, pomáhat lidem, spása těla i duše,, práce, zaměstnání, zájmové činnosti, umělecká tvorba, vědecká aktivita, být užitečný atd. Ztráta smyslu života je pociťována jako jedna z nejtěžších ztrát.

Jak pozvednout svou duši, když odpovědi po smyslu se tak různí? Dnes člověk většinou uznává materiální hodnoty. Topí se v tom co pomíjí. Proto ta dnešní úzkost a strach ze samotného bytí. Jde o všudypřítomný strach ze ztráty. Ne náhodou filozofové zařazují člověka dneška do kategorie jednodimenznosti. To značí člověka smyslového, požitkářského, živočišného, egoistického.

Jaké hodnoty uznáváme? Zajímalo by vás, jak na tom jste vy sami? Je to jednoduché a stačí být k sobě upřímní. Prostě sami sobě nic nenalhávat. Pokud máte zájem se lépe poznat vezměte pět kousků papíru a napište si na ně své životně důležité hodnoty. Poté je seřaďte za sebe podle důležitosti. Pokud máte tyto hodnoty napsány a seřazeny za sebou, zeptejte se sami sebe: „Mohl bych či mohla bych žít pokud bych ztratil, ztratila pátou hodnotu, či vůbec jedinou hodnotu z těch pěti?“

Většina z nás řekne, že bez páté či při ztrátě, odebrání jedné hodnoty by ještě mohla žít, při odebrání čtvrté či třetí hodnoty by již jejich život postrádal smysl a byl by nemožný, v nejlepším případě by jedinec skončil na psychiatrii. Osobně ze své zkušenosti a praxe vím, že lidé uznávají za své nejvyšší hodnoty zdraví, sex, bohatství, moc, slávu, lásku, manželství, děti atd. Položme si však následující otázku: „Co se stane, když některou svou životní hodnotu opravdu ztratím? Co když ztratím krásu, manželku, manžela, dítě, bohatství, lásku, co mi pak zůstane? Boháč zbankrotuje, zdraví vystřídá nemoc, krása uvadne jako růže, manželství se dnes rozpadá každé druhé. Jediné hodnoty, které jsou trvalé jsou hodnoty duchovní. Kdo nám může vzít hodnotu jako určení vlastní identity ve společnosti, pomoc ostatním lidem, vzdělávat duši a intelekt, pochopit smysl života nebo hledat pravdu v duchovním bytí. Právě duchovní hodnoty jsou podle filozofů hodnotami, které vedou ke spokojenosti, štěstí a vnitřnímu míru.

Velmi pěkně na podobné otázky odpověděl Carl Gustav Jung švýcarský lékař a psychoterapeut, zakladatel analytické psychologie. Jung v knize Duše moderního člověka píše: „Jsi si vědom jen jednoho pudu...totiž tělesného svazku, tj, fyzického těla, které vede zpět k otci a matce nebo kupředu k dětem, jež vzešly z našeho těla – je to „incest“ s minulostí a „incest“ s budoucností, dědičný hřích nepřetržitého trvání „rodinného románu“. Z tohoto pouta nás vysvobodí jen duch, onen druhý pól světového dění, neboť svobodu nezažívají děti těla, nýbrž „děti Boha“.

V dramatu Ernesta Barlacha Mrtvý den říká v tragickém závěru rodinného románu démon matky: „Zvláštní je jen to, že se člověk nechce naučit, že jeho otcem je Bůh.“

To je přesně to, co se člověk nechtěl naučit a čemu se brání všichni, kdo smýšlejí podobně nebo k tomu ani nehledají klíč. Teologie nevychází hledajícímu vstříc, neboť vyžaduje víru, která je však pravým a opravdovým charismatem, jež nikdo nedovede udělat.

Jung dále píše: „My, moderní lidé, jsme odkázáni na to, abychom znovu prožili ducha, to znamená, abychom učinili prvotní zkušenost. To je jediná možnost, jak porazit začarovaný kruh biologického dění.“

O Platonovi a jeho moudrosti zase příště...