Karneval iluzí

Biochemik Václav Hořejší ve sborníku Krize, nebo konec kapitalismu, píše: „Jsem přesvědčen, že pravou příčinou současné vleklé společenské krize nejsou akutní ekonomické problémy, ale problémy morální. Ty souvisejí ze své podstaty s postoji elit národa. A ty v uplynulých pětadvaceti letech žalostně zklamaly. 

Dnes krize sama o sobě zpochybňuje náboženství peněz. Není soudobá krize jen jedním projevem vleklé krize modernity?

Možná, že současné ekonomické podobě krizí je věnováno tolik pozornosti nejen proto, že se bolestně dotýká materiálního standardu mnoha lidí a otřásá sociálními jistotami, nýbrž i proto, že zpochybňuje sám "money-teismus" (náboženství peněz), který během novověkého kapitalismu tiše vystřídal monoteismus judeokřesťanské tradice.

Vědecký rozum, který se zdál být možným uchazečem o Boží trůn, a věda, která se zdála být "účelem sama o sobě", se postupně staly pouhým prostředkem. Naopak zisk a peníze (jak ukázal např. Max Weber) se z pouhého prostředku staly účelem a dostatečným, vše ospravedlňujícím nejvyšším cílem.

Smutné na tom je to, že náboženství peněz nahradilo také v církvích čistou víru ve vyšší ideál…

V tomto modelu náboženství se každá užitná hodnota stává hodnotou směnnou, každé potenciální uspokojení jen další investicí. Všechny dosažené věci se proměňují do prostředků dosažení dalších věcí. Po každém uspokojení nastupuje touha po větším uspokojení. Po každém získání peněz nastupuje touha po ještě větším obnosu.

Tento princip nejen znemožňuje naplnění jednotlivce, ale ničí jeho vztahy k ostatním. Všichni musíme být individualitami, všichni jsme vedeni k sobectví.

Hranice mezi politikou a zábavou, už dávno mlhavé, teď už doslova neexistují. Už neplatí to, co kdysi tvrdil Enoch Powell, že všechny politické kariéry končí neúspěchem, spíše platí, že neúspěšní politici končí jako estrádní umělci. V současné mediální kultuře všeodhalujících deníků a zpovědních pamětí, kiss-and-tell žurnalistiky (využívají intimní vztah "reportéra" s objektem mediálního zájmu...) a voyeurské televize hledají bývalí i současní politici jako mnoho jiných lidí způsob, jak by se přeměnili v tržní zboží. Jak by vyrostli a stali se slavnými ikonami – celebritami.

Proto ty zoufale trapné pokusy o zviditelnění politiků našich pidistran - primátora Zdeňka Hřiba (Piráti), starosty Prahy 6 Ondřeje Koláře (TOP 09) a starosty Řeporyjí Pavla Novotného (ODS).

Nacházeli jsme se v situaci ekonomické totality kdy nekonečný růst HDP měl zajistit naše štěstí a spokojenost. Téměř všichni jsme tomu věřili a snili o tom. Dnes je však tato naše víra koronavirem otřesena a spokojenost a štěstí uniká jaksi mezi prsty. Mnozí už chápou, že HDP nelze zvyšovat do nekonečna a koronavirus byla ta poslední kapka, která srazila naši přehřátou ekonomiku od stropu dolů a nyní se stane omluvou pro propouštění a celosvětový ekonomický úpadek, který už zde dávno číhal.

Koronavirová pandemie nevystavuje velkému finančnímu tlaku jen lidi v západním světě. V chudých oblastech subsaharské Afriky a jižní Asie bude pro desítky milionů lidí tento tlak doslova existenční. Světová banka varuje, že pandemie tam uvrhne do extrémní chudoby až 60 milionů lidí. Cílem Světové banky přitom bylo extrémní chudobu do roku 2030 vymýtit.

Nepokoje a hledání alternativ mají své kořeny právě v uvědomění, že pro naprostou většinu obyvatel "lépe už bylo", tj. že kapitalismus jim nemá co nabídnout. Aby se tento ještě nějakou dobu udržel snaží se nastolit autoritářství, ze kterého mohou vzniknout nějaké nové formy fašismu. Podle mnoha odborníků potřebujeme nový systém.

Abychom neprohlédli to co je zřejmé, je nám nabízen kolotoč iluzí, jejímž jádrem je zábava.

Je nám podsouváno, že slavný a zbožňovaný může být dnes každý. V ekonomice poháněné potřebou vyrábět poptávku dokáže sláva prodat všechno ostatní. Platí to nejvíce tehdy, kdy může být slavný každý, což je v zábavním průmyslu novinkou. Víra, že každý může být slavný udržuje masovou spotřebu a tedy konzum všeho druhu. Z celebrity se udělala jakási lidová loterie, s jejíž pomocí se většina lidí smiřuje s fádností svého každodenního života.

Politici chtějí být také slavní a bohatí...Za odstraněním sochy Koněva, přejmenováváním náměstí a stavěním pomníku fašistům, nehledejme nic víc, než onen iluzorní kult celebrit. Kult onoho jáství a individualismu, utápěné v touze se proslavit jakýmkoli způsobem a zapsat se tak do dějin čehokoli. Třeba do dějin trapnosti nebo dějin hulvátství. Dnes je to ovšem vcelku jedno, protože jsem slavný, jsem mediální hvězda- celebrita.

Podstata výroby současné dočasné celebrity spočívá především ve výměně soukromí za peníze. Je to štvavá a podřízená existence. Život, s kterým mohou média nakládat, jak se jim zlíbí, může být stěží označen jako svobodný. Demokratický étos, reprezentovaný patnácti minutami slávy pro každého, je podvodem. Chris Evans zpozoroval, že když se dostanete na vrchol, zjistíte, že tam nic není. Je to opravdu pouze karneval iluzí. Do tohoto karnevalu iluzí a marnosti jsou dnes zapleteni výše jmenovaní politici. Starostu Prahy 6 „uklidila“ policie, ochranu má Hřib i Novotný. Všichni tři se stali celebritami o které se zajímají média.

Na druhé straně mnoha lidem sledujícím tento karneval iluzí, přináší pohled na pořad a dění v něm určité uspokojení. Mnozí z nás zjistí, že nejsou těmi největšími pitomci na světě, a že pravou příčinou současné vleklé společenské krize jsou opravdu problémy morální a lidé typu těchto pánů.