Elitní spolky VI. - Ukázky vlivu elitních spolků a mezinárodních bankéřů

První světová válka

     Budeme postupovat chronologicky, začneme příkladem z 1. světové války. V první části války, kdy Anglii a Francii začaly docházet prostředky na financování války, tyto státy hledaly zdroj financí, jimž se stal House of Morgan – americká bankovní instituce založená J. P. Morganem, hlavou jednoho z výše jmenovaných bankovních klanů, který byl společníkem Rothschildů. Většina těchto půjčených peněz šla na nákup vojenského materiálu, který spojenci pořizovali také prostřednictvím Morgana. Takže Morgan vydělával dvakrát – úroky z půjček a zisk z prodeje zbraní. Celkově Morgan financováním války utržil 14 miliard dolarů a firma se stala největším spotřebitelem v USA.

Samozřejmě, že Morganovým snem nebylo ukončení války, ba naopak. V souvislosti s tím, Morganův výrok: „nikdo nenávidí válku víc než já“, poněkud postrádá upřímnost. Před prolomením amerického izolacionismu Německu od vítězství ve válce moc nechybělo (především díky nasazení ponorek). Pokud by Anglie a Francie válku prohráli, veškeré závazky vůči Morganovi by propadly, čímž by utrpěl gigantické ztráty. Bylo tedy potřeba podniknout opatření pro záchranu spojenců, ovšem kritická situace si žádala stimul velkých rozměrů, čímž mohlo být pouze zapojení USA do války. Do hry opět vstoupil zakladatel CFR Edward M. House, který byl druhým já prezidenta Wilsona, udržoval vztahy s Morganem a ve společnosti vládlo přesvědčení, že reprezentuje zájmy Rothschildů. House ve jménu Wilsona vedl tajná jednání s Anglií a Francií se záměrem vtažení USA do války, jednání probíhala současně s prezidentskou kampaní, v níž se Wilson ucházel o znovuzvolení pod heslem – uchránil jsem USA od války. Morgan také v té době začal kontrolovat část médií a prostřednictvím patriotických hesel hecoval Američany do války proti Německu.

Nicméně mediální propaganda nepostačovala, velká většina Američanů byla stále proti válce, bylo třeba přesvědčit je jinak. V roce 1915 byl německou ponorkou potopen britský zaoceánský parník Lusitania, zemřelo kolem 1200 lidí včetně mnoha Američanů a tento útok Američany přesvědčil o nutnosti vstupu do války. Okolnosti této události jsou velmi kontroverzní – plavidlo převáželo kromě osob velké množství zbraní a výbušnin (i když o tom vládní představitelé USA věděli, nebyly podniknuty žádné kroky); německé velvyslanectví se snažilo pasažéry plavidla varovat, avšak novinám bylo zabráněno o tomto nebezpečí informovat; právě když se loď ocitla v nebezpečné oblasti, bylo nařízeno snížit rychlost a dokonce torpédoborec, který měl Lusitanii doprovázet, byl nakonec odvolán. Toto jednání ze strany spojenců postrádá jakoukoliv logiku. Pokud by ovšem spojenci chtěli, aby se USA připojily do války na jejich straně nehledě na jakékoliv morální zásady, bylo by potopení Lusitanie určitě vhodným řešením (GRIFFIN, 1998).

Bolševická revoluce

     Další průlomovým momentem 20. století byla Bolševická revoluce v Rusku (1917), která podle všeho nebyla spontánním povstáním lidu, šlo o plánovanou akci financovanou většinou mezinárodními bankéři. Dle Griffina měl na dění Bolševické revoluce největší vliv spolek Kulatý Stůl (The Round Table) a jeho dceřiná společnost – CFR (hlavně prostřednictvím Morganů a Rockefellerů). Záměrem těchto skupin byla jedna světová vláda kontrolovaná prostřednictvím celosvětově rozmístěných soukromých centrálních bank. Carské Rusko bylo jedna z mála mocností, kde ještě nebyla zavedena soukromá centrální banka. Tyto skupiny spolupracovaly ve snaze o svržení carova režimu a nastolení vlády bolševiků, kterých financovaly. Podpora a financování Lenina a Trockého při svržení carova režimu bylo později těmto finančníkům mnohokrát splaceno (GRIFFIN, 1998). Splaceno, jakým způsobem? Před revolucí se Rusko stalo největším producentem ropy na světě, ropná pole v Baku v roce 1902 produkovala přes 50 % celkové světové produkce. Po revoluci velkou část těchto ropných polí díky reformám Lenina ovládly podniky jako Vacuum Oil a Standard Oil kontrolované Rockefellery (ESTULIN, 2012).

Financování nacistů

     I v druhé světové válce je patrný vliv těchto aktérů, tentokrát především mezinárodních bankéřů. Dle Griffina byl německý průmysl od doby, kdy se Hitler dostal k moci, financován americkými a britskými bankéři. Společnost I. G. Farben byla největším průmyslovým konglomerátem Německa, základním zdrojem podpory Hitlera a pro nacistický režim produkovala zbraně včetně smrtícího plynu používaného v koncentračních táborech – Cyklon B. Většina kapitálu pro rozvoj I. G. Farben pocházela z Wall Street, financovaly jí především bankovní instituce Rockefellera, Morgana a mj. i Kuhn, Loeb & Company. Opět se tedy potvrzuje pravidlo podpory a financování obou stran (viz Rothschildova rovnice, kap. 3. 2) konfliktu a také to, že vládě zpoza opony jde především o zisk (GRIFFIN, 1998).

Vliv skupiny Bilderberg

     Někteří autoři tvrdí, že má Bilderberg vliv na jmenování svých účastníků do významných funkcí. Pokud jedinec na setkání spolku zaujme (např. působivým projevem a houževnatostí) a jeho smýšlení se shoduje s cíli spolku, je mu umožněno významné funkce dosáhnout. Mezi nejzajímavější případy patří např. Bill Clinton, který se konference účastnil v roce 1991 a v roce 1992 byl zvolen prezidentem. Angela Merkelová byla na Bilderbergu v květnu roku 2005 a v listopadu téhož roku se stala německou kancléřkou. Také Tony Blair se nejdříve objevil na Bilderbergu a až poté se stal předsedou strany a následně britským premiérem. Romano Prodi se Bilderbergu účastnil v roce 1999 a ještě v tomto roce se stal předsedou Evropské komise, obdobný scénář proběhl i u současného předsedy Evropské komise José Manuela Barrosa (ESTULIN, 2012). I Henry Kissinger (v té době harvardský profesor) byl mnoho let pravidelným účastníkem konferencí Bilderbergu (včetně jiných elitních spolků), až poté dosáhl na významné posty, jako např. ministr zahraničí USA (ERINGER, 1980). Může se samozřejmě jednat o pouhé dohady, které nemusí mít s pravdou nic společného. Ale co když ano?

     Etiente Davignon, bývalý vice prezident Evropské komise a bývalý předseda Bilderbergu řekl, že o společné měně Euro bylo na konferenci elitního spolku jednáno dlouhou dobu před jejím zavedením a že Bilderberg doslova pomohl Euro v devadesátých letech vytvořit (RETTMAN, 2009). Uniklý dokument, resumé z bilderbergské konference z roku 1955 zveřejněný společností Wiki Leaks, tyto informace potvrzuje. Dle dokumentu je potřeba „v nejkratším možném termínu dosáhnout nejvyššího stupně integrace, počínaje společným evropským trhem… Mohlo by nastat velké nebezpečí, pokud se Evropa nebude sjednocovat.“. Také to, že o společné evropské měně, která byla legislativně zmíněna až v Maastrichtské smlouvě (1992), bylo na Bilderbergu také již tehdy jednáno, dokument rovněž dokazuje. Např. jeden z evropských účastníků konference se vyjádřil, že pokud bude v Evropě zavedena společná měna, „bude nutně potřeba vytvořit centrální politický orgán.“. O dva roky později bylo založeno Evropské hospodářské společenství (GARMISCH-PARTENKIRCHEN CONFERENCE, 1955). George McGhee, bývalý americký diplomat, jež se v roce 1955 Bilderbergu účastnil, mnoho let poté řekl: „Římská smlouva, která přinesla společný trh Evropského hospodářského společenství, byla vytvořena na Bilderbergu.“. Dle Eringera se zpráva z bilderbergské konference z roku 1955 o společně dosažené shodě zmiňuje takto: „Diskuze, které během třech dnů konference proběhly, byly velmi významné pro dosažení konsenzu. Bylo jasné, že se účastnící vrátí do jejich zemí obohaceni bližšími znalostmi a pochopením postojů mnoha vůdčích osobností jiných zemí, a proto budou lépe vybaveni pro řešení jejich společných problémů. Účastníci konference budou, ve světle dosaženého konsenzu, schopni předat tyto názory veřejnosti v jejich vlastních sférách vlivu, aniž by prozradili zdroj jejich informací.“ (ERINGER, 1980, s. 26 a 34).

     Podle novinářů týdeníku American Free Press a Jima Tuckera (jež se Bilderbergu věnoval mnoho let) bylo na Bilderbergu na jaře roku 2002 ve Virginii (USA) jednáno o invazi do Iráku. Přestože většina velkých zpravodajských deníků a mainstreamových medií tvrdilo, že k invazi dojde v létě roku 2002, válka začala až v roce 2003. Evropští účastnicí konference nesouhlasili s časnými americkými snahami o útok na Irák, tehdejší ministr obrany USA Donald Rumsfeld účastníkům Bilderbergu slíbil, že Irák nebude do konce roku 2002 napaden. Invaze se skutečně konala až na jaře roku 2003 (TUCKER, 2012).

Vliv Trilaterální komise

     Podle Eringera, když Brzezinski s Rockefellerem hledali nové členy pro TK, setkali se v Londýně v roce 1972 rovněž s Jimmym Carterem, tehdejším guvernérem státu Georia. Brzezinski se po schůzce vyjádřil: „Byli jsme ohromeni, že Carter otevřel obchodní kanceláře pro stát Georgia v Bruselu a Tokiu. Perfektně se to hodilo do konceptu Trilateralismu.“. Carter, jež se stal zakládajícím členem TK, ve svých pamětích napsal, že mu TK poskytovala skvělé příležitosti k učení a v roce 1976 během svého projevu zdůraznil, že je potřeba zvyšovat spolupráci mezi Japonskem, západní Evropou a severní Amerikou, což bylo přesně v souladu s cíli TK a pokračoval větou: „Musíme politiky mocenské rovnováhy nahradit politikami světového řádu.“. Vedoucí Carterovy prezidentské kampaně Peter Bourne řekl: „David (David Rockefeller) i Zbig (Zbigniew Brzezinski) se hned na začátku shodli, že Carter byl ideálním kandidátem, na kterém mohli stavět.“ (ERINGER, 1980, s. 62 – 64). Carter byl do prezidentských voleb v roce 1976 pro veřejnost poměrně neznámým politikem, kterému se mezi mnohem lépe známými kandidáty dávaly ve volbách malé šance. Eringer tvrdí, že náhlý vzestup Carterovy popularity nebyl náhodný. Během prezidentské kampaně byl Carter podporován mnoha velkými magazíny, mj. proslulým magazínem Time, jehož šéfredaktor Hedley Donovan byl členem TK (ERINGER, 1980). Zajímavé je, že když Donovan dovršil důchodu, stal se poradcem prezidenta USA, kterým tehdy nebyl nikdo jiný než J. Carter (JONES, 1990). Když se Carter stal prezidentem, jmenoval do mnoha významných politických funkcí právě členy TK. Např. viceprezidentem se stal Walter Mondale, ministrem zahraničí Cyrus Vance, ministrem obrany Harold Brown, poradce pro národní bezpečnost Zbigniew Brzezinski (ERINGER, 1980).

     Existuje mnoho dalších příkladů vlivu elitních spolků na nedávnou historii a na různé velmi kontroverzní událostí, jejichž oficiální vysvětlení jsou nadmíru podezřelá, často připomínající spíše operaci pod falešnou vlajkou (false flag operation). Ovšem zabývat se těmito otázkami a jejich rozboru rozsah práce nedovoluje.