Válka pro sklenici vody

Podrobnosti

ze světa / Ekologie|

6. prosinec 2009|

Michail Stavrev|

16229 x

Zapomeňte na ideologie, zapomeňte na státy a národy, nevzhlížejte k náboženství, odhoďte všechny pakty a doktríny. Příští světová válka o takových malichernostech nebude. Lidé budou bojovat o holé přežití, o zbytky nerostných zdrojů, budou se zabíjet pro sklenici vody. Tak soudí ruský vojenský expert Konstantin Sivkov ve své analýze pro server km.ru.

V přeplněném metru si povídají dva přátelé:

„Víš, že v případě požáru by tenhle vagón shořel během patnácti, maximálně sedmnácti minut?"

„Nekecej," diví se druhý. „A jak to víš?"

„Tchyně dělá v ředitelství metra. Oni to vědí."

„A co by se stalo s lidmi?"

„No, udusili by se."

„Takže by bylo dobré nosit s sebou plynovou masku."

„Ale kamaráde, myslíš že by ti dovolili, abys do ní dýchal?"

Ten druhý to hned nepochopil -- ve vagóně přitom bylo mnoho silnějších mužů, kteří by mu masku sebrali, aby sami přežili.

 

Proč hned v úvodu tato replika? Kvůli tomu, že vzduch, který dýcháme, je také surovina. Situace v metru, jakkoli hypotetická, je až příliš reálná. O nedostatku dýchatelného vzduchu v dohledné budoucnosti se zatím nemluví. Díky bohu. Ale už nyní se velmoci snaží nedostatek přírodních zdrojů řešit agresí vůči zemím, které jimi disponují, podobně jako by se chovali zpanikaření lidé v přeplněném hořícím metru.

 

Bohatství matičky Země

Co vůbec chápeme pod pojmem přírodní zdroje? Určitě ropu, plyn, uhlí, zřejmě i uran pro jaderné technologie, rudy kovů potřebné pro průmysl, zemědělskou půdu produkující potraviny, zásoby ryb v oceánech a mořích... A snad úplně naposled máme na zřeteli pitnou vodu, nejdražší a přitom nejobyčejnější věc, esenci života, kterou lze vyplýtvat a znehodnotit stejně jako ostatní přírodní kapacity.

Přesto se voda zatím nestala předmětem spekulativního trhu, na rozdíl do jiných surovin, jejichž zdroje se povážlivě tenčí. Zásoby fosilních paliv -- ropy, plynu a uhlí -- vydrží podle odhadů 40 až 60 let, při maximálních úsporách až 220 let. Na naší planetě žije šest a půl miliardy lidí. Z toho jich je ve vyspělých zemích čtvrtina -- miliarda a půl. Kdyby najednou začali všichni žít tak dobře jako oni, řekněme třeba jako průměrný Francouz, všechny zdroje bychom vyplýtvali během deseti let. A právě z tohoto důvodu má soudobá geopolitika nejrozvinutějších zemí vcelku jednoduché schéma -- v první řadě opanovat a kontrolovat zdroje nerostného bohatství. Ve druhé řadě nedopustit, aby ony tři čtvrtiny obyvatel planety žily lépe, rozvíjely se, vzdělávaly a hlavně, aby nespotřebovávaly více než nyní.

Strategie USA v této situaci je prostá -- neposlušné země jsou obětí politického a ekonomického nátlaku, mediální šikany a vojenské agrese. Američané své zdroje svědomitě střeží a ty, které zdemokratizují, zprivatizují či zcizí jinde, pečlivě skladují v rozsáhlých podzemích rezervoárech. Kdyby v celém světě došla ropa, budou mít Spojené státy rezervy na dalších pět až deset let.

O mnoho lépe než s nerostnými zdroji na tom nejsme ani s potravinami. Jestliže se po generace soudilo, že světové oceány a moře budou schopné nasytit hladové lidstvo, podle posledních průzkumů to tak nevypadá. Místo nedozírného skladiště je k dispozici jen vyjedený špajz. Stejně tak ubývá zemědělské půdy, a to z různých důvodů. Někde se přestala obdělávat pro nerentabilnost jako v zemích bývalého východního bloku, jinde kvůli špatné melioraci, která vede k rozsáhlé korozi jako v Číně, která ztratila celou třetinu úrodné půdy. Nedozírné plochy země pohlcuje poušť. Nezanedbatelná není ani urbanizace a industrializace zemědělské půdy, stejně jako rozrůstání silniční infrastruktury. Celé oblasti a státy jsou tak závislé na dovozu základních potravin.

Kapacity vodních zdrojů jsou a vždy byly nerovnoměrně rozložené, ale se zhoršující se ekologií planety se vztah člověka k této surovině bude zásadně měnit. Už více než dvacet let trpí téměř 40 procent světové populace nedostatkem vody a kolem roku 2025 se voda stane nedostatkovým zdrojem jako jiné, dnes dražší zdroje. V budoucnosti může dojít ke konfliktům o vodu, protože už nyní je 39 států závislých na jejím dovozu a 90 procent lidstva žije v zemích, které se o její zdroje dělí se sousedy. Na 700 milionů lidí ze 43 zemí má méně vody než je minimální potřeba. Do roku 2025 pocítí nedostatek vody tři miliardy lidí.

 

Chudá-bohatá Rus

Rusko je největší zemí světa, bohatou na všechny chybějící zdroje, ale s poměrně řídkým osídlením. Vedle nerostných surovin disponuje nedozírným množstvím kvalitní zemědělské půdy, ale i obrovskými kapacitami pitné vody. Více zdrojů sladké vody má pouze Brazílie. Na území Ruska je dva a půl milionu řek, více než tři miliony jezer a celkové rezervy pitné vody se odhadují na 26 tisíc krychlových kilometrů. Jezero Bajkal je největším rezervoárem pitné vody na světě. Rusko přitom nespotřebovává více než dvě procenta svých zdrojů této vzácné suroviny.

Právě voda se může v budoucnu stát jednou z hlavních komodit na trhu. Boj o Arktidu, který mezi sebou vedou Rusko, Norsko, Kanada, Dánsko, USA a Velká Británie, není ani tak kvůli zásobám ropy a zemního plynu, ale je motivován skutečností, že jde o největší zásobárnu pitné vody na planetě. Díky globálnímu oteplování se však ledovce rozpouští v oceánu. Pokud se nepodaří tomuto procesu zabránit, stane se voda velmi brzy zbožím výnosnějším než ropa.

 

Anatomie třetí světové války

Někdy kolem roku 2050 budou lidé vystaveni akutní hrozbě vyčerpání zdrojů fosilních paliv, pitné vody a nedostatku zemědělské půdy. Budou mít hlad a žízeň, bude jim zima.

Třetí světová válka nebude válkou o ideologie či podobné hlouposti, ale krutým bojem o přírodní zdroje. Bude to série mnoha drobných konfliktů, které překvapí svojí četností v různých částech světa. V tomto období vznikne mnoho „aliancí z rozumu", které se budou měnit dle akutní potřeby.

V tomto boji budou mít země bohaté na přírodní zdroje obrovské množství nepřátel z řad zemí, kterým bůh nedal suroviny, ale mnoho hladových krků. A země chudé na zdroje i obyvatelstvo, ale bohaté na moderní technologie a zbraně budou chtít také svůj podíl. Z tohoto pohledu se stává Rusko prvořadým cílem agrese.

Války o zdroje budou do jisté míry podobné koloniální éře. S jedním rozdílem. Koloniální války se vedly o území a lidi. Tyto války se povedou pouze o území, další lidi nikdo chtít nebude, jelikož by užírali z kořisti.

Proto můžeme s jistotou tvrdit, že třetí světová válka nebude válkou nukleární. Jinak by nešlo dobyté zdroje vytěžit nebo území osídlit. To však neznamená, že nedojde k použití jaderných zbraní. Je možné, že země, které budou chtít zamezit agresi preventivně odpálí nukleární zbraně na svém území, čímž znehodnotí své zdroje a odradí nepřítele. Možná to bude jediná spása.

 

Poznámka pod čarou

Prognózy Konstantina Sivkova můžou znít jako katastrofické sci-fi, ale jsou reálné. Velká ekologická válka všech proti všem, kde přestanou platit veškeré civilizační hodnoty, je logickým vyústěním chování společnosti založené na progresivní spotřebě. Léta jsme se učili, že stagnace je pomalu sprosté slovo, všeho musí být stále více a více, jinak nastane konec světa. Dnes už ví každý, že tato ideologie je scestná, ale mocní na ní stále lpí. Díky své nenasytnosti lidé zaplatí dluh vůči planetě najednou. Sociologický model hořícího metra je zde zcela na místě.

Pokud se skutečně na Rusko vrhnou všechny hladové hordy (s podporou nestranných západních demokracií), zřejmě dojde na použití „špinavých" zbraní hromadného ničení, ať už jaderných, chemických, bakteriologických či zcela nových prostředků, jež zatím ani neznáme. Bude to znamenat četné ekologické katastrofy a vymírání obrovského počtu lidí. Ať už v přímém důsledku nebo postupným vyhladověním. Je to drastické řešení, ale pokud půjde o holé bytí či nebytí, může dojít i k masovým obětem. V dějinách Ruska by se něco takového nestalo poprvé.

 

Překlad a poznámka Michail Stavrev

Komentáře