Musíme si nejprve položit tři otázky. Odpovědí na každou otázku je číslo vyjádřené v procentech. A až z těchto čísel, pokud vůbec budou někdy známa, poznáme, zda má smysl omezovat se a podnikat nákladná opatření kvůli něčemu takovému.
1. Jaký podíl globálních změn klimatu zapříčinil člověk?
Klimaalarmisté „taktně mlčí“ o tom, že se podnebí měnilo vždy, a to i bez přispění člověka. V posledních dvou milionech let se neustále střídají doby ledové a meziledové, což bývá doprovázeno i mnohem drastičtějšími změnami teplot, než je ta, kterou vidíme nyní. Kromě toho nesmíme zapomínat, že teploty, které např. ve střední Evropě zaznamenáváme, nejsou z dlouhodobého hlediska ničím neobvyklým. Například před 1000 lety bylo ve střední Evropě zhruba stejně teplo jako dnes; poté nastala malá doba ledová (s vrcholem cca v 17. století) – přičemž to současné „hrozivé oteplování“ je jen návratem z této malé doby ledové zpět do normálního teplého období. Nikdo přesně neví, jak by se podnebí chovalo bez člověka, ale je pravděpodobné, že by tento návrat nastal i tak, byť možná o něco pomaleji.
2. Jaký podíl člověkem způsobených změn klimatu byl způsoben oxidem uhličitým?
Vedle „třídního nepřítele“ jménem CO2 existuje i mnoho dalších plynů, které způsobují skleníkový efekt (metan, freony, oxidy dusíku…), a to často v mnohem větší míře na stejné množství plynu. Vliv každého jednotlivého plynu se dá jen těžko odhadnout. Vedle skleníkových plynů navíc existují i jiné procesy, kterými člověk ovlivňuje podnebí, například odlesňování – to vede k tomu, že se víc slunečního záření namísto využití na odpar vody přemění na pocitové teplo. Velmi dobře je to vidět ve městech, která jsou, především kvůli nižšímu podílu zeleně v okolní krajině, i o několik stupňů teplejší než jejich okolí. A existují seriózní vědecké teorie, podle kterých tento proces může působit oteplení i v celoplanetárním měřítku.
3. Jaký podíl emisí CO2 reálně můžeme omezit?
Člověk bude svojí činností CO2 vytvářet stále. Představa o „uhlíkově neutrální“ společnosti je jen utopie těch, kdo této problematice nerozumějí. Kromě toho – celá řada pokusů o omezení emisí je naprosto neúčinná – vzpomeňme na „biopaliva“ a „zelenou energii“, kdy nám bylo vtloukáno do hlavy, že přidávání řepkové složky do benzínu či využití kukuřice do bioplynek pomůže omezit spotřebu fosilních paliv, přestože jejich spotřeba na pěstování a zpracování těchto plodin je i podle nejstřízlivějších odhadů přinejmenším srovnatelná s tím, co se ušetří.
A teď si všechny tři otázky spojme dohromady. Pokud by se například ukázalo, že změny klimatu jsou z 10 % způsobené člověkem, z těchto lidmi způsobených změn připadá 10 % na změny způsobené emisemi CO2 a tyto emise můžeme z 10 % omezit (odhaduji, že všechna tato čísla jsou blízká skutečnosti, alespoň řádově), tak nám prostým vynásobením těchto čísel vyjde, že pokud napneme všechny síly, můžeme změnu klimatu zpomalit o jednu tisícinu (chcete-li, o 0,1 %). Tedy v takové míře, jakou ani nepoznáme.
A následně se každý sám zamysleme nad tím, zda má smysl tolik omezovat náš život a věnovat tak obrovské prostředky (finanční, kádrové i informační) na to, abychom omezili změnu klimatu o takový ždibec.
Prostředky, které jsou nyní plýtvány na třídní boj proti CO2, můžeme využít na prospěšnější věci. Třeba na skutečnou ochranu přírody (která rozhodně má smysl) a na takové projekty, které nám pomohou překonat ty negativní důsledky, které změna klimatu nese. Pokud máme kupříkladu problém s přehříváním měst, měli bychom investovat do růstu množství zeleně a vodních prvků ve městě (z vlastního výzkumu vím, že to dost pomůže). Pokud máme problém s nedostatkem vody v krajině, pojďme provést takové kroky, které vodu zadrží a nedovolí jí rychle odtéct pryč.
Ale hlavně: Přestaňme poslouchat onu šestnáctiletou psychicky narušenou hysterku, která o této problematice neví vůbec nic.
Problém totiž netkví v Grétě a v tom, co říká. Problém tkví v tom, že se najdou tací, kdo jí berou vážně a pustí ji do médií nebo na mezinárodní konference, kde nemá co dělat.
Autor článku je přírodovědcem (konkrétně odborníkem na krajinnou ekologii a na městské mikroklima) a zároveň místopředsedou politické strany Národní demokracie.
