Vážené Dámy, vážení pánové, milí přátelé!

Tito studenti byli dne 17. listopadu 1939 kolem 4. hodiny ranní zatčeni Gestapem a popraveni v ruzyňských kasárnách. Více než 1200 studentů bylo posláno do koncentračního tábora Sachsenhausen. Československé vysoké školy byly na tři roky zavřeny.

Nad naší zemí se rozprostřel soumrak doby temna nacistické okupace, která trvala až do roku 1945, do osvobození naší země.

Sedmnáctý listopad, který se slaví v naší vlasti nyní, je odvozen od shromáždění studentů v roce 1989, které vyústilo v násilnosti policejních jednotek spáchaných na demonstrantech. Reakce společnosti na nesmyslné policejní násilí na Národní třídě vedla k pádu komunistického režimu, který byl u moci od roku 1948. V podstatě by to byl důvod k oslavě. Ale ve skutečnosti, je to důvod k zármutku.

Málo kdo si totiž v roce 1989 a v následujících letech uvědomil, že paradoxně změnou režimu nedošlo k žádnému vítězství, ale k porážce. My jsme nebyli na straně vítězů, ale na straně poražených, kterým bylo blahopřáno k vítězství. Byli jsme na straně, která prohrála studenou válku. To, vážení přátelé, není důvod k oslavám. A jako poraženým, nám byla postupně odebírána suverenita, Přišli jsme o podstatnou část národního průmyslu, Naše národní bohatství bylo rozprášeno a rozkradeno, naše hrdost byla zlomena, náš československý stát byl rozdělen, naše soudržnost rozbita. Dnes ale stojíme na hromadě zklamaných nadějí, podřízeni politickému diktátu Bruselu a branněbezpečnostnímu diktátu Washingtonu. Vládnou nám tu jejich loutky a naše media se stala jejich hlásnými troubami. Nástroji trans-atlantické propagandy. Osvobozeni od diktatury proletariátu jsme se stali nevolníky neo-feudálního velkokapitálu nadnárodních finančních a průmyslových korporací.

Naše svébytnost je ta tam, vážení přátelé a vinu nelze hledat jen v krátkozraké naivní politice státníků první etapy naší polistopadové existence. Vinu je nutno hledat i v sobě samém. Vinu za to, že jsme se procesu rozkrádání naší země zvenku i zevnitř nikterak nepostavili. Nepostavili jsme se nijak ani procesu oklešťování naší státnosti, naší svébytnosti a naší státní svrchovanosti. Dopustili jsme, aby se naše země rozpadla a dostala do područí cizích politických zájmů a asociálnímu řádění nadnárodních podniků, jejich lobbistů a propagandistů.

Truchleme, neboť jsme 17. listopadu 1989 pouze triumfovali nad menším zlem. Ale to větší zlo nás zcela pohltilo a nyní nás 26 let pomalu stravuje. Je to ono větší zlo, které nás nyní zatahuje do další války v řadě, po té první a druhé světové válce, a válce studené. Tato nová válka, na jejímž prahu se dnes bohužel ocitáme, doposud nemá jméno. A možná ani nikdy žádné jméno mít nebude, protože

nebude nikdo, kdo by si jí mohl pamatovat. A proto nesmíme dopustit, aby začala! Nesmíme se podřídit cizím ambicím o světovládu. Nesmíme být déle lhostejní k tomu, jak nás naši politici zrazují. Jak nás v přímém přenosu jejich prolhaných veřejnoprávních medií prodávají- Jak pod cenou kupčí s našimi statky a s našimi životy!

Minulost dost jasně ukazuje, že války přinesly jen zkázu a zmar. Proč nás tedy opět tlačí do další války? Jako v Orwellově románu 1984 slyšíme slova velkého bratra ztvárněného včera francouzským prezidentem Hollandem, který to říká otevřeně: „My jsme ve válce, která začala už před několika lety. V této válce bude potřeba čas a je třeba trpělivosti“ Podle něj je třeba si uvědomit, že současná válka se od předchozích, které jsme vedli, liší. Ano, liší se tím, že tentokrát bojujeme sami proti sobě, protože islámský stát, proti kterému Francouz včera vyhlásil válku, není ničím jiným, než kreaturou evroamerické imperialistické a neokolonialistické, kořistnické politiky. Islámský stát je dítětem pečlivé práce mnoha západních politických plánovačů a tajných služeb. Je to západem vycvičená, vyzbrojená a zaplacená chiméra, která má poslání uvrhnout svět opět do doby temna a umožnit jeho přerozdělení ve prospěch těch, kteří si, podle zákona džungle, budou schopni urvat ten největší kus. Začíná to jako boj o žvanec, ale skončí to jako boj o přežití.

Teroristická hrozba, uprchlická krize – to jsou důsledky honu nadnárodních soukromých průmyslových korporací za uhlovodíky a jejich tranzitními cestami, honu za většími zisky, důsledky útoků našeho oslavovaného západu na Irák, Afghánistán, Libyi a Sýrii. Současná mizérie je výsledkem chamtivosti, zištnosti, nenasytnosti těch nejbohatších světa, pro které nemá lidský život žádnou cenu.

A my jsme se, nic netušíc, 17 listopadu 1989 a dále, procinkali klíči od svých domovů, až do poddanosti těmto strukturám, opět nevolníci, určení, jako nezbytná oběť do první bojové linie.

Je to podle vás, vážené dámy a pánové, drazí přátelé, důvod k oslavě? Myslím si, že nikoliv.

Řešení je pro naši zemi už jen jedno: neutralita a soběstačnost. Vystoupení ze zrádné organizace severoatlantického paktu a vyvázání se z diktatury Bruselu odstoupením od Lisabonské smlouvy.

Protože víc než teroristů a uprchlíků, je nutno obávat se licoměrných pletich mocných, kteří drží naši svobodu a státnost v řetězech, prostřednictvím svých bruselských a washingtonských trojhlavých psů, střežících vchod do podsvětí, šířících světem bolest, bídu a utrpení.

Přeji vám všem šťastný a sváteční 17. listopad!

Praha 17. 11. 2015 Daniel Solis