Halík, zvaný insputabilissimus, podle vlastního výroku, vyřčeného s arogancí jemu vlastní „teď už na mně nedoplivnou“, přezdívaný pro své neustálé a celoživotní lži, také „Lhalík“, nebo „Prolhalík“ nyní vytáhl do boje za poslední zbytek své, na klamu a přetvářce, horko-těžko vybudované reputace.
Po té co byl odhalen jako podvodník a hochštapler se dle devizi „nejlepší obrana je útok“ vrhl na steč proti těm, kteří uvádí věci kolem velmi pochybné Halíkovy minulosti na pravou míru. Konkrétně proti docentu Jelínkovi a proti autorovi tohoto článku, Danielu Solisovi, o kterém tvrdí, že sepsal
„…prokazatelně lživý pamflet (..), uveřejněný v Parlamentních listech jako můj údajný „alternativní životopis (…) „dokument“, sestavený z komunistických kádrových materiálů a záznamů STB.“
Vtipné na tom ale je to, že onen dokument, je založen na datovaném životopisu, který sepsal Lhalík sám, nebo je pod ním aspoň Halíkův vlastnoruční podpis. Z dokumentu je navíc zřejmé, že kádrové materiály a záznamy StB sestavoval Halík v pozici kádrováka v estébáckém podniku zahraničního obchodu „Chemoprojekt“ a vzápětí na ministerstvu průmyslu ČSR, kde působil jako kádrovák, tedy pracovník, který měl přístup k osobním materiálům vrcholového managementu státních průmyslových podniků ČSR, kterým psal posudky a hotovil profilové prověrky.
Takovou práci mohl zastávat jen duše estébácká, a rozhodně ne někdo, kdo působil v podzemní církvi (doopravdy) jako disident (přesto že mu StB samozřejmě pro jeho působení v budoucnosti vytvořila plauzibilní krytí). Lhalík v církvi působil jednoznačně jako špicl, což je jasné i vzhledem k jeho vztahu k dalším odhaleným církevním udavačům z řad kněží, prelátovi Karlu Simandlovi, který do dnes i přes jeho odpornou minulost působí na nunciatuře Vatikánu v berlíně, a Aloisovi Kánskému, Františku Holečkovi, či Stanislavu Prokopovi a dalším velmi podivným duchovním, např. Danielu Hermanovi, alias páteru Vyklouzovi, který šéfoval neúspěšně ÚSTRU a pomocí organizovaného zločinu, konkrétně kmotru Sekyrovi, se nyní vyšvihl do křesla ministra kutury v tomto období „cirkevních restitucí“ (podivné vazby Hermana na marxisticko-islamistické teroristy, zvané Lidoví Mudžahedíni byly popsány již dříve).
Lhalíkovy konspirační návštěvy NDR za účelem operativního školení, tomu taktéž nasvědčují. Zde tedy opět usvědčuje Prolhalík sám sebe, protože, to co nazývá lží, je z jeho vlastní tvorby. Lže tedy on sám, popírá-li autenticitu dokumentu. Ctěný čtenář, nechť posoudí sám.
Předloženy budiž dva Lhalíkovi životopisy, jeden z roku 1972 a druhý z roku 1975. Oba jsou součástí záznamu Státní bezpečnosti, se kterou měl zákonitě Lhalík více co do činění, než je sám (logicky) ochoten přiznat. Inu, lež má krátké nohy. Lhalík prostě pravdě neuteče! Pokud jsou tyto životopisy prokazatekně lživé, nechť tedy Lhalík prokáže jejich lživost! Inu Lhalíku, Prolhalíku, svět ví, že zloděj křičí „chyťte zloděje“.
Životopis 1972: (viz. fotogalerie)
Životopis 1975 (viz. fotogalerie)
h
