Zahajme veřejnou debatu o tom, co vlastně chceme (6. část)

Pokusím se proto seřadit pravděpodobná očekávání od těch společných (s největším průnikem jednotlivých skupin respondentů) k těm individuálním. Všechna očekávání pro nedostatek prostoru přes veškerou snahu zřejmě postihnout ani nepůjde. Tak tedy:
 
1/ eliminace či alespoň minimalizace nebezpečí islamizace naší země;

2/ zastavení předávání zbytku kompetencí a tedy i naší suverenity do Bruselu a tím i zastavení rozpadu našeho státu jako ochránce národa před jeho postupnou a cílenou likvidací v rámci plánované likvidace evropských národů a projektu na vybudování Evropského islámského chálifátu;

3/ vymanění se z pozice kolonie, která nám byla v EU přisouzena, a vytvoření předpokladů pro obnovení našeho samostatného státu, který začne prosazovat své vlastní zájmy a hájit je;

4/ vytvoření nezbytných základních podmínek k obnově české ekonomiky a k účinné podpoře českých podniků, zejména pak v kategorii malého a středního podnikání a českých bank k jejich financování; 

5/ možnost diverzifikace zahraničních trhů při prodeji našich výrobků a jejich přímého prodeje na tyto trhy bez zbytečných prostředníků, kteří připravují ČR o zisk z jejích prodeje;

6/ zastavení nadměrného a stále rostoucího odlivu zisku cizích firem z ČR, a to jak formou odírání našich zaměstnanců na mzdách a platech, tak i jeho řádným nezdaněním v ČR (vyšší mzdy a platy pro zaměstnance, řádné zdaňování cizích firem v ČR, aplikace strukturované daně z příjmu podle jeho výše, zavedení sektorových daní v některých obzvláště ziskových sektorech ekonomiky);

7/ zastavení a zrušení setrvale rostoucího přílivu různých zákonů, předpisů a instrukcí EU, které jsou automaticky implementovány do naší legislativy a které představují již cca 80 % z jejího objemu, přičemž tak velmi znesnadňují činnost jak soudů, tak i právních zástupců, jakož i orgánů státní moci.

Systém jejich využívání, kdy další předpisy je třeba ještě vyhledávat přímo v Bruselu, tvoří ve svém souhrnu chaos, o úrovni a účelnosti mnohých z nich lze přitom s úspěchem pochybovat;

8/ urychlené zahájení přípravy na příchod průmyslové revoluce 4.0 (a to jak po stránce finanční – viz výše, tak i organizační a technické);

9/ demokratizace naší ekonomiky spojená se zavedením vyšší hmotné zainteresovanosti zaměstnanců na vytvářených výsledcích cestou obnovy družstevních podniků, posílení státního sektoru v ekonomice a zavedení zaměstnaneckých akcií v nich (v určitém rozsahu);

10/ postupná obnova sociálního státu, vč. sociální solidarity, řešení situace bezdomovců, seniorského bydlení a péče o seniory, dětských domovů atd.

11/ obnovení podpory mladých rodin a natality našich občanů namísto cizích strávníků potřebné práce neschopných na doživotní placenou dovolenou;

12/ revitalizace našeho upadajícího školství, kdy hlavní prioritou bude odříznutí českého školství od různých zahraničních dotací a grantů podporujících jeho cílenou degradaci směřující až k jeho likvidaci;

13/ zrušení systému plateb do EU a následných dotací z EU, které vytvářejí korupční systém ve vztahu Bruselu k členským zemím EU a korupčního prostředí uvnitř jednotlivých členských zemích EU, s obnovou dotací pro obory jako je zemědělství přímo ze státního rozpočtu ČR, jak tomu bylo v minulosti.

K tomu nepotřebujeme EU ani jejich rozdílný způsob v dotacích zemědělství západoevropských zemí jako je např. Francie a zemí V4; Stejně tak si lépe rozhodneme v ČR, která investice je potřebná a má prioritu, než na kterou můžeme čerpat dotace z EU s dofinancováním z vlastních zdrojů, ačkoliv je často neúčelná či dokonce nesmyslná (rozhledny v nížině či aquaparky bez vody, předražené cyklostezky, příp. nikam nevedoucí apod.);

14/ podpora českého zemědělství a obnova naší potravinové soběstačnosti, vč. krajinotvorby vč. omezení nesmyslného dovozu těch potravin a zemědělských produktů, které se běžně vyrábějí v ČR; 15/ obnovení hygienických a zdravotních standardů pro výrobky prodávané v ČR, zejména pak pro potraviny, vč. ochrany trhu před dovozem nekvalitních či zdravotně závadných výrobků ze zahraničí.
 
V praxi to znamená především: • odstoupit od převzatých podmínek tzv. washingtonského konsensu a  • vymanit se z chomoutu EU.
 
Jsem si vědom možné námitky některých čtenářů, že některé z výše uvedených záměrů lze řešit i beze změny v našem členství v EU (např. zavedení sektorových daní, obnova družstevního hnutí, tak dobře fungujícího v dalších členských zemích EU jako je Rakousko, Španělsko ale i další atd.). Odpověď na to zní ano,
nikoliv však v našich podmínkách. Jde o to, že zatímco v některých dalších zemích EU jsou tyto věcí samozřejmostí, u nás bez odchodu z EU a tím i bez ztráty podpory současné garnitury politiků ze strany Bruselu, je to nemožné. Krom toho ne každá z členských zemí byla předurčena k roli kolonie, jako ČR. 
 
Mám-li tedy na závěr této části pokusit se o stručnou odpověď na úvodní otázku, co od změny oproti současnému členství v EU očekáváme, pak odpověď zní: „možnost postavit se jako český stát opět na vlastní nohy“. A to po všech stránkách.  A je třeba si současně uvědomit, že:

• jde o nezbytný úkol, máme-li přečkat jako stát a národ, byť půjde o úkol nelehký;

• jeho realizace si vyžádá účast kvalifikovaných lidí, kteří dnes jsou často již v seniorském věku, ačkoliv mohou ještě výrazně pomoci a hlavně předat potřebné znalosti a vědomosti k tomu potřebné těm mladším;

• většina stávajících politiků nemá k tomu ani potřebnou praxi a vědomosti a tedy ani předpoklad být do takového procesu smysluplně zapojena. Těm naopak vyhovuje pouze vykonávat příkazy ze zahraničí a za nadstandardním platových podmínek hrát trvale roli houpacích koní, kdy přitom odkývají a provádějí instrukce cizích subjektů u nás na úkor našich občanů a našeho státu. Nehájí tedy vůbec naše národní zájmy, nýbrž právě naopak prosazují cizí zájmy na úkor těch našich národních zájmů, byť za naše peníze;

• někteří z nich se při snaživém výkonu této činnosti již příliš zkompromitovali či porušili platné zákony této země, takže mají více než dostatek důvodů (krom těch existenčních) k tomu, aby se snažili zabránit těmto potřebným změnám, a to za jakoukoliv cenu.
 
Je tedy zřejmé, že má-li dojít k nápravě, je třeba k ní vytvořit nejprve základní podmínky, kdy tou hlavní je odstřižení pupeční šňůry mezi Bruselem a ČR. A pro ty, kteří by chtěli v Bruselu zhasínat jako poslední, připomínám, že ve hře není zdaleka jen Czexit, nýbrž i např. rozpad EU. Takže úvahy na toto téma jsou nanejvýš aktuální v každém případě.