Vít Rossignol: Inforeklama - Fenomén Havel jako okázalá demonstrace světové mediální kontroly a moci

Podrobnosti

Blogy / DALŠÍ BLOGY|

27. prosinec 2011|

Vít Rossignol|

9557 x

Pompézní show, kterou jsme byli zahlceni pár dní od skonu Václava Havla mi brala dech. Jakoby zemřel Král Slunce Luis XIV., císař Svaté říše římské, Kublaj Chán, Velký Kim ! Je v této lize? Snese jakékoli srovnání? V podstatě se tisk nedal číst, na obrazovku se nešlo podívat, 99% všeho, bez oddechu, bylo zinženýrováno v kontinuálním proudu informatials, že nezbyla ani vteřina na zhodnocení viděného a slyšeného, vymývání mozků v klasické podobě.

Ůmrtí hlavy kterékoli mocnosti světa by se nedostalo vyšší pozornosti a slávy, nežli byla ta udělená v podstatě spornému dramatikovi, dissidentovi a s tím spojeného profilu a stylu života a jednání, raketově vystřelenému do prezidenství během několika týdnů intenzivní manipulace jako spontaneity.. Nějak se kdysi rozlétlo někým vymyšlené heslo, chytlavé, masově opakované masou, pohotově rozšířené nálepkami na auta, Havel na hrad! A opatrně vyšachovaný Dubček, který by nějak symbolizoval dočasnost každého násilného ukončení (tehdá nějak)lidem podporované vlády země proti jeho vůli, nedostal příležitost. Havlova viditelnost, po přípravné mediální masáži citacemi a pozorností, stále pod reflektory, ihned odstranila nepřítomnost způsobenou jakýmsi opatrným kriminálem a přeskočila pochopitelnou bezpečnostní neviditelnost i těch, kteří dosud spontánní reakce připravovali. Také jeho vstup na scénu světa byl okamžitě viditelný a požehnaný, vždy s jistotou vstřícnosti mediálních „tvůrců názoru."

Žil jsem v New Yorku a byl jsem též v obrovské a přeplněné katedrále St.John's the Divine na Amstrodam Ave. v New Yorku, kde proběhla spektakulární show s množstvím Holywoodských hvězd, v oslnivé produkci s emocionálně laděným konceptem ve skvělé Formanově režii... To není možné bez podnětů a shod ze zákulisí, se souhlasem klíčových, nikoli vedlejších aktérů, s velmi málo vyjímkami. Havel měl po nádherných úvodních číslech pěveckých hvězd spontánně působící projev dost hraniční angličtinou, která všem připadala žertovně okouzlující, američané mají pro to velký smysl a toleranci v této oblasti berou jako projev slušného chování: nadšení, ovace. Po koncertu, v sakristii a zázemí chrámu pak bylo vidět množství jakýchsi mužů bez žen, už v počátku dost pod vlivem, neupravených, promaštěné vlasy, vousy, džíny, samé kožené bundy, neformální pohyby a chování... Byla to momentální česká reprezentace.

Zpočátku se zdály reakce na Havlův skon civilní, přiměřené a důstojné, až to někam dorazilo, někde proběhla analýza a rozhodnutí, došlo k nám a události dostaly závratný spád. Že je to rozhodnutí mezinárodní, jako vše s Václavem Havlem související, indikuje nekonečná řada faktorů, počínaje reakcí většinového mezinárodního tisku, celkem vždy mluvící jakoby stejnou řečí - a i to bylo vždy předmětem spekulací – až do poměrně bezprecedentní pozornosti politiků a státníků, často na úplně jiné vlně než zemřelý a často zcela bez respektu, který nyní v případech ukazují. Náhlý návrh mladého (40) U.S. junior-senátora Marco Rubia, aby obě komory uctily Havla resolucí, byl asi těžko jen jeho nápad, chce v Senátu v nadcházejících volbách zůstat a bez finanční kontribuce od AIPAC, jinak zvané pro-izraelská lobby, se tam nedostane, tato lobby má od konce 60.let železný zámek na složení obou komor financováním kampaní a prohlasuje úplně vše. Celá nečekaně mohutná kampaň adorace zemřelého (soutěžící skoro až s pěstovaným a nekritickým Masarykovským kultem osobnosti), do posledního dechu sloužícího moci, která ho vynesla navrch, ta, která preferuje anonymitu, popírání svého vlivu a vládne tzv."politickou korektností", v podstatě inkvizicí nové doby, se dostává nejen na hranici přiměřenosti významu (a mimochodem, elementárního vkusu) ale je jako vystřižená ze základní(a geniální) Bernaysovy příručky Propaganda, Goebbelsovy bible.Je těžko k mání.

Když jsem už zmínil Ameriku, jedna mediální kampaň má nápadně podobné rysy: aféra „Watergate." Ta tehdy ukázala skutečnou moc neo-liberální, mocensko - ideologické kliky, již tehdy rozsáhle vrostlé v kritických pozicích v politice, administrativě, akademii, ale hlavně v médiích a umění a to vždy, byla teď připravena pro demonstraci své moci a k pozvolnému, tichému převratu, který tamní veřejnost téměř ani nezpozorovala a dodnes jej více - méně neregistruje, opět vlivem mediální kontroly a mediální politiky. Ukázala moc médií v reálné podobě: Nixon právě vyhrál volby proti liberálnímu kandidátovi George McGovernovi největším zaznameným rozdílem v historii. Během rekordně krátké doby v řádu týdnů, začala být situace na politické šachovnici jiná: mediálně rozviřovaná, v americké politice relativně i objektivně malá kauza nebrala nečekanou hmotu a rychlost. Každou minutu nová „zpráva" urgentním tónem, jako by šlo vždy o nějaký závažný obsah, ale ten byl vždy stejný, „nová" odhalení, co kdo kdy komu řekl co; v podstatě šlo o televizovanou hru kočky s myší v přímém přenosu, kdyže už president padne... Následně dochází k zásadní vnitropolitické změně, se postupnou výměnou garnitury jak na klíčových veřejných tak na sice veřejnosti neznámých postech, ale s neznámými dopady v logistice rozhodování a výběru týmů níž, s pohnutím kormidla ve směru rozpoznatelném až třeba o mnoho let později. Mnozí idé byli sice otrávení falešným, svatouškovským rozhořčováním a faktickou destrukcí úřadu, ke kterému byli vedeni mít úctu, ale nemohli nic dělat a mnoho i usoudilo, že na tom asi něco je, když to ve zprávách tak odsuzují... Pak se věci zdánlivě vymkly kontrole, hysterickou honbou na čarodějnice (a prezidenta, jinak v podstatě vysoce úspěšného), ale to už nebylo předmětem sporu: hnidopišské vrtání zarputile zarytých, již zřejmě účelově vybraných žalobců, na morální, puritanistické tradici účelově vyhoněné ad absurdum znemožnilo jakkoli objektivní soud a meritorní srovnání v širokých, faktuálních souvislostech o reálném významu události. Ještě po letech jsem slyšel argument: „Ale on lhal soudu!!!" Jako absolutně klíčové jsem hodnotil de facto anulování voleb v ostentativně demokratickém systému jen mediální manipulací, další úpadek i jen pro-forma demokracie ve Spojených Státech. Je to první případ tak radikálního zvratu volebních výsledků a de facto neohlášeného, svého druhu „převratu" mediální formou, které je v politické historii zaznamenané. Tisíce televizních interviews, hodnocení, spekulací s vlivnými či x/ypsilony z lidu, jen když to bylo stále na obrazovce, s větším a větším moderátorským rozhorlením.. Tak jsem viděl aféru já a určitě i jiní; zcela určitě Pat Buchananovo křídlo v Republikánské straně, převálcované pak nástupem Ronalda Reagana, jehož volební program vzbuzoval značné naděje, bohužel zcela jinak plněných někým úplně jiným, kdo ovšem pod svou vlajkou nikdy nekandiduje. Výsledkem je americká politika dnes, zvl. od Reagana do Bushe, tržní, finančně trhová, monokriteriální, globalizační, imperialistická, vojenská a i pomalá, plíživá, ale masivní kulturní dominance.

Stejné mediální techniky byly použity v případě glorifikace a svatořečení Václava Havla; v podstatě paralení vytváření barokního kultu sv.Jana Nepomuckého v dnešní době. Už ta okázalá viditelnost katolické církve mě zaujala, není mi známa religiozita V.Havla na žádné úrovni, ani ideově, ani chováním v průběhu zdravého života, ani tradicí; očekával jsem u lože v nemoci spíš moudrého rabína, než nějaké Boromejky, asi jsem něco propásl. Církev Svatou chápu, po letech znevažování je zde konečně uvolnění napětí, nějaký politický konsensus ve směru křehké dohody, podpořené osobnostně vstřícnou konstelací tu a tam v současné době. Příležitost identifikace se státem je imperativem k použití. Církev má co nabídnout: kdo a co může dát události okázalost, rituální důstojnost, ornáty, hudbu, zvony.. a tradiční legitimitu v anti-tradicionalistické době, pro obecný lid. Zcela pozoruhodný vývoj.

Mezitím režie jede na plné obrátky. Bezcenná interview s jakýmikoliv lidmi, ať ho nějak znali, nebo sympatizovali, přáteli, spolupracovníky tu a tam, disidenty, obyčejnými lidmi na ulici, vyjadřujícími názory, které režijní zájem podporovali a doplňovali, close-ups plačících, matky s dítětem a slzami, absurdní hodnocení jeho údajných geniálních myšlenek těmi oslovenými, kdy jde viditelně víc o věc „víry", než racionálního úsudku, proto žádná debata nevede k žádné smysluplné výměně, dojmy kohokoliv, vzpomínky na cokoliv ve správné linii, ale hlavně: nepřerušit kontinuální proud propagandy na obrazovce ani na jediný okamžik, jistě s možným oddůvodněním tím, že lidé to chtějí, pak se nabízí otázka, co je dříve – je určitá masa lidské společnosti, která potřebuje ikony a víru ke smyslu života, v každé době. Poutě lidu ke svatým ikonám, tak jako až neuvěřitelný kult osobnosti TGM, který nebyl nikdy kriticky zhodnocen(nebylo ani kdy), maskovaly pravý stav společnosti, odlišný od té církevní dříve, či národovecké a liberálně ekonomické propagandy mezi válkami, a dnes, po letech jeho idealizace v době komunistického politického teroru je kultovně-učebnicový pohled přejatý již bez paměti. A bez otázek, tak jak to bylo v dobových učebnicích.

Nechci brát věřícím a spravedlivým občanům jejich iluze, svíčky, pocit pospolitosti se stejně cítícími, bezpečí víry a nemyslím tím striktně křesťanství, jen s nimi nesouhlasím. „Vždyť on to tady změnil, přinesl svobodu, ukončil komunismus!" „Něco pro nás udělal!" Ukončení komunismu se mi vždy zdálo jinak domluvené na jiné úrovni, a aniž bych chtěl snížit provalení skutečného cítění nespokojených obyvatel, liší se od práce inženýrů moci vzadu, s figurami vpředu.

Pročítám si časopis Týden, celý věnovaný jeho osobě a dědictví a musím říci, že tento člověk prožil pohádkově úspěšný život. Jako by nebylo místo, které by chtěl navštívit a nenavštívil, nebyla událost, které by se chtěl účastnit, a neúčastnil, rozkoš, kterou chtěl prožít a neprožil, slavné, které by chtěl poznat a nepoznal. Celá prezidentská perioda je vlastně jedna slavnost a cestování, s občasnými doktoráty, pozváními na události společenské i politické. Táhne se to nějak, s méně příjemnými přerušeními, celým jeho životem. Už od počátečního bezstarostného, kavárensko-mejdanového užívání zlaté mládeže, nulového vzdělání nejen komunistickou diskriminací, kterou trpěla skoro polovina uchazečů o studium taky, nulové pracovní historie nebo jen úsilí, protestním postojem krytý život pití, sexu a řetězového kouření, které se na jeho plících podepsalo zaručeně zásadněji, než akutní zápal plic v kriminále, který se s podmínkami v 50.letech absolutně

nedá srovnávat (tam se umíralo beze slávy, bez nejmenší vědomosti i blízkých, tam žádní disidenti neexistovali, lépe, přestali existovat). V šedesátém osmém, roce Pražského Jara, nějak zvlášť nevynikl, vynikl Procházka, Vaculík.. a byla poprvé řečena pravda o bídě duše a teroru komunismu, byla to sice revoluce shora, ale bez Literárek a Sjezdu spisovatelů by nebyla. Protože jsem zde nežil, nemohu posoudit 70.a 80.léta, kdy byl podle jiných Václav Havel, v duchu protiválečné hippie doby a následně, undergroundový, „anti-establishment" buřič a disident, určitě opak toho, čím byl u moci později, ale vývoj je přirozený, každý roste a mění své soudy v čase, následkem zkušeností, různých vlivů i zrání. Být viděn a slyšen na správých místech ve správné době (v jiné změně shora, ať si dnes tehdejší demonstranti myslí co chtějí), je zřejmě nezbytné a i zřejmě dostačující k prezidentskému úřadu; takových ale bylo více; element připravenosti se musí vkrádat do mysli každého, kdo je schopen uvažování. Je pravda, že to někteří kritičtí spolubojovníci (bez podobného úspěchu) dost negativně popisovali, ale mimo internet to neprosáklo. S jistou pravděpodobností mohl být přichystán, ustrojen a dosazen.

S tak vypracovanou P.R. byl vliv Václava Havla potenciálně velký. Mohl se ozvat se svou kritikou vývoje hned, autoritu by měl. Za jeho prezidentství proběhla demontáž průmyslu, výrobního srdce z Rakouska-Uherska držícího všechny režimy, až do nedávné doby. Nebylo k tomu třeba úmyslných schémat, ale za post-komunistické politické sestavy, kterou pomáhal ustanovit a toleroval, možná naivně, došlo k roznesení základů, na kterém společenství lidí určitého území může stavět. Pomocí zásadního vlivu klik z lůna STB na praktické rozdělování majetku, ať navigací v privatizačním procesu nebo prostřednictvím kontaktů v bankovní administrativě (každý podnikatel té doby musel mít poradce s STB minulostí; za nefunkční (i odpovědnosti) státní správy a státních bank odplavaly zpeněžitelné hodnoty v řádu vyšších stovek miliard někam ven a nepřiplavou zpět. Lidé mačkajících bezcenné privatizační kupóny ho nijak nezajímali, nebo je ani neregistroval v opojení novou rolí (experty k názoru mohl mít na lusknutí prstů, kdyby chtěl). Masivní loupežné hony na památky ve volně přístupném režimu, vybavení chrámů atd. nebylo nijak kontraindikováno. Některé věci tehdá ještě ovlivnit mohl udělenou morální autoritou a to, když bylo třeba, neučinil, jiné nemohl, ani asi neznal jak. Hromadný příliv obyvatel slovenskou segregací izolovaných osad romského etnika za penězi uspořené státem pro své důchodce, konečně vystřídal vyhnané, pardon, přemístěné produktivní obyvatelstvo z poválečných let v pohraničních i jiných oblastech, sídlících tam z vůle Přemyslovců 800+ let a většinu z nich k prospěchu Českého státu. Ze státu s řekněme „omezenou suverenitou" se strukturálními přeměnami v hospodářství a průmyslu, základny pro jakoukoliv politickou sílu a mezinárodního postavení, stal stát s nájemní pracovní silou, model spojovaný se státy daleko méně rozvinutými kus na východ od nás, na které jsme pohlíželi dolů, ale i se státy bez výrobní tradice (i ty naše „tradice"- značky, byly prodány), t.j. I koloniemi atd., které začaly daleko za námi, Korea, Malajsie, Taiwan, dnes daleko vpředu. Ani to pivo nám nezústalo. Vlastnictví výrobních prostředků (s repatriací zisků jinam) je znovu majoritně v zahraničních rukou. Stálo to vyvlastnění a počeštění po První i Druhé válce vlastně za to?

Tyto otázky Václavy Havla za jeho prezidentování a pěkně rozjetých mejdanů v Lánech a jinde nijak zvlášť neznepokojovaly. Neznepokojují ani dobré lidi se svíčkami, „vždyť ale on něco pro nás udělal!" Symbolem změn se nestal samovolně či vyjímečnou autoritou, byl jím spíš učiněn. Nechci být nespravedlivý, nejezdil jsem s ním (ani K. Schwarzenbergem) neohlášeně do USA a nevím s kým se tam setkával(i), ale jeho přerod v zaslepeného, nekritického sluhu politiky USA v její současné imperiální podobě se prostě udál. To bych označil za poměrné selhání v rámci smyslu jeho minulosti. Tento článek není ani tak o Václavu Havlovi, ale o mediální páce, která je převodníkem jisté moci. Byl to jen člověk s mnoha slabostmi, nebyl zlý, povětšinou chtěl mít dobré úmysly (i s Gándhího pravdou a láskou, kterou si nějak převypůjčil), vládnutí moc neuměl ale takto bezostyšně válcující, propagandistická, mediální smuteční extravaganza je jen ukázkou pokračující Orwellizace společnosti do pouhých příjemců naprogramovaných emocí a názorů.

Vít Rossignol

Komentáře