Proč už lidi nevěří médiím…?

O atmosféře, která panuje v redakci nejvlivnějšího deníku světa New York Times (a která skutečně připomíná padesátá léta) psal podrobně Martin Weiss v Echu i Daniel Anýž v Hospodářských novinách. Oba se shodli, že mladá generace novinářů vidí svoje poslání aktivisticky – už nechtějí být nestranní, ale aktivističtí. Už nechtějí popisovat situaci, chtějí aktivně přispět ke změně společnosti. Jak píše Anýž, „pokládají za svoji žurnalistickou a morální povinnost postavit se jasně za věci, které považují za nezpochybnitelné, i když ve společnosti jsou ještě předmětem debaty a sporů.“

Už není možné tolerovat jiný názor, za to se z redakce letí. Už není možné otisknout nic, co by někoho z mladých redaktorů znepokojilo. „Kdokoli uvidíte jakoukoli názorovou novinařinu, titulek, post na sociálních sítích, fotografii – cokoli, co vás sebeméně znepokojuje, prosím okamžitě mi zavolejte nebo pošlete SMS,“ píše redaktorům nová šéfka komentářové rubriky. Její předchůdce vyletěl za otištění jednoho komentáře, který požadoval proti násilným rabujícím (nikoliv proti všem protestujícím) nasazení armády coby zálohy policie a Národní gardy. Nevhodné komentáře už budou moci vyjít jen s vysvětlujícím doplněním o „kontext, který by pomohl čtenářům zasadit názory… do širšího debatního rámce“.

Výsledkem je atmosféra, kterou Weiss popisuje pomocí tweetu amerického novináře Michaela Traceyho: „Množství lidí v různých mediálních odvětvích mi řeklo, že toto je nejtísnivější politické prostředí, jaké kdy zažili. Řeknou-li cokoliv, co se jen nepatrně odchyluje od konsensuálního názoru, jejich živobytí bude zničeno. A asi mají pravdu.“

Když už jsme u twittru, ten v minulých dnech nabídl několik příkladů dvojitého metru mainstreamových médií, pokud jde o reportování o současných protestech, ať už jde o USA, Velkou Británii nebo Austrálii.

Po zhanobení pomníku Winstona Churchilla a památníku padlým se 13. června sjely do Londýna stovky lidí, aby pomníky bránily. Byla to pestrá směsice – fotbaloví fanoušci, chuligáni, příznivci krajní pravice a pravděpodobně i nějací neonacisté (soudě podle zdvižené pravice na jednom rozmazaném záběru). Část byla zjevně pod vlivem alkoholu a část útočila na policisty. Nicméně… zranění policisté byli dva. BBC to označila titulkem „Krajně pravicoví demonstranti se střetli s policií v centrálním Londýně“. O necelý týden dříve proběhla velká demonstrace Black Lives Matter, která byla nepoměrně násilnější, ale BBC informovala, že „Během převážně poklidných protestů bylo zraněno 27 policistů“. Po kritice veřejnosti titulek redakce změnila.

Bulvární deník Daily Mirror se k ultrapravičácké demonstraci vrátil na titulní straně s titulkem „Hanebné!“ Demonstraci Black Lives Matter spojenou se shazováním sochy do řeky ovšem zdobí titulek „Pochod pro změnu“.

Ten samý den (13. 6. 2020) přináší časopis TIME dvě zprávy. Na jedné neopomenou hned v titulku zdůraznit, že „krajně pravicoví demonstranti v Londýně porušují koronavirová omezení“. Ten samý den přitom přináší TIME zprávu o tom, jak zdravotníci podporují pokračování protestů i během pandemie. Jak je to možné? Jde samozřejmě o protesty Black Lives Matter – tam se zjevně virus na rozdíl od ultrapravičáků nešíří…

Americká liberální televizní stanice NBC News 14.6. bez dalšího informuje, že davy naplnily náměstí před brooklynským muzeem umění při demonstraci za práva černých translidí (Black trans lives matter). Zato u ohlášeného setkání prezidenta Trumpa s voliči příští sobotu měla NBC News potřebu hned v titulku doplnit, že zdravotní experti před tím varují. Těžko říct zda ti samí, kteří zároveň podporují pokračování protestů…

A nakonec něco od protinožců. V nejstarším australském listu The Sydney Morning Herald si novinářka a televizní komentátorka Julia Baird před třemi lety pochvalovala, jak nám sochy (i ty ošklivé) umožňují nahlédnout do naší minulosti. O tři roky později se jí už srdíčko tetelí radostí nad shozenými sochami, což prý obohacuje naše dějiny…