Proč sociální demokracie ztrácí voliče?

Tato malá epizoda z dějin české politiky velmi názorně ukazuje, proč ČSSD stále ztrácí své voliče, zatímco ANO si své udržuje a v předvolebních průzkumech stále osciluje kolem 30% podpory.

 

Když ČSSD na počátku devadesátých let minulého století obnovila svou činnost, byla stejně marginální stranou, jakou je dnes. Vše změnila volba Miloše Zemana do jejího čela. Jasný a razantní hlas lídra brzy vynesl stranu do čela politického žebříčku, kde se jí s menšími výkyvy podařilo setrvávat řadu dalších let.

 

Pak však přišel strmý pád. Na jeho počátku stálo dilema: jít s hlavním proudem a stát se miláčky mainstreamových médií, či se přiklonit k politice, která v českých luzích a hájích často dostává nálepky proruská a extremistická? ČSSD se rozhodla pro první možnost. Dostalo se jí tím sice chvály řady médií, ne však volební podpory podobně smýšlejících voličů, kteří svůj hlas nakonec dají spíše modernějším stranám typu Piráti, ODS či TOP09, než ČSSD.

 

Myslím si, že chce-li ČSSD se vrátit tam, kde byla, musí udělat tři kroky. První je důsledná prosociální politika, která nebude spočívat v zavádění plošných dávek pro všechny jen zatěžující státní rozpočet, ale v pomoci těm, kteří to opravdu potřebují. Druhým krokem je pronárodní, vyvážená a ne jen jednostranně na EU či USA orientovaná politika, jak jí předvádí ministr zahraničí Petříček. Třetím krokem je názorová a občanská pevnost proti vnějšímu, hlavně mediálnímu nátlaku, jakou předvádí prezident Zeman či pan Babiš a která je v protikladu k slabosti ČSSD, jak to ukázala třeba kauza ministra kultury Staňka, za kterého se postavil prezident Zeman, zatímco jej vlastní strana hodila přes palubu poté, co byl vystaven mediálnímu tlaku.

 

Těmito kroky by ČSSD sice ztratilo podporu mainstreamových médií, bylo by zařazeno po bok extremistů, získalo by však šanci získat zpět alespoň část voličů, kteří přešli do ANO a SPD. V opačném případě ji hrozí, že se již brzy stane marginální neparlamentní stranou.

 

Autor: Petr Bajnar