OBČAN DRŽITELEM ZBRANÍ

Debata o tomto problému nebude nikdy ukončena, protože nemá kompromisní řešení. Buďto se vlastnění palných zbraní všeobecně povolí, nebo zakáže. Jiná varianta neexistuje. Nejlépe to dokumentuje situace v USA, kde je diskuse o Druhém dodatku Ústavy dlouhodobě doslova nekonečná.
    

Prakticky nelze vlastnění zbraní úplně zakázat, protože by to určitě dopadlo jako s prohibicí alkoholu v USA. Pokud zbraně existují a stále se vyrábějí, není síly, kromě snad v krutých diktaturách, jejich vlastnění zakázat. Při tom s ohledem na přelidnění a zvyšující se riziko terorismu je vlastnění zbraní „slušnými“ lidmi stále mezi lidmi naléhavějším problémem.
    

Proto si myslím, že by řešení problému vypomohlo nové zavedení povinné vojenské služby. Tentokrát možná jen na půl roku, ale pro děvčata i chlapce. Výcvik by se musel oprostit od všeho formalismu až vojenského drilu. Jeho obsah by se měl zaměřit jen na střelbu a ovládání lehkých zbraní a na bojová umění, především na jejich psychický předstupeň. Naučit se rychle a prakticky reflexivně užívat především krátké zbraně, spolu s psychickou přípravou na mimořádnou událost, by měla v mladých lidech vypěstovat návyky, které by v civilním životě dávaly větší šanci na odvrácení rizik terorismu vůči veřejnosti. Mladí by se také neučili technice rozpoznávání možných rizikových situací a umění vyhýbat se jim.
    

Jsem si vědom toho, že při zavedení všeobecné vojenské služby, by se stejného výcviku dostalo i potenciálním teroristům, ale bylo by věcí psychologů a psychiatrů odhalovat takové predisponované osoby při samotném výcviku, ale i později. 

Pro naši zdecimovanou armádu by šlo o obrovský úkol. Ovšem v každém případě by to byla změna k lepšímu. V krizových situacích by místní i státní správa disponovala vycvičenými osobami, které by v kritickém období mohly v dostatečném počtu hlídkovat veřejné prostory. A v neposlední řadě by se tím blíže k vyřešení mohl přiblížit i problém domobrany, který zrovna nyní je silně živý.
 
Stanislav A. Hošek