Multikulturalismus je jako když smícháte krásné barvy

Sám jsem pecivál a po světě bych cestoval jen nerad. Ale v dokumentárních filmech vidím, jak může být krásné být placen za to, že divákům zprostředkujete dojmy ze vzdálených kultur. Poznáte, že všechno je relativní. Rozdílný je i způsob vnímání toho, zda se člověk cítí chudý, bohatý nebo šťastný, zda je ctěný nebo opovrhovaný.

Pokud cizí zemi navštívíte jako Čech a potkáte tam jakoukoli malou skupinku Čechů, budete k nim mít bližší vztah než k domorodcům, protože si s nimi budete lépe rozumět. Tím spíš, jestli podle naších měřítek se u nás doma žije lépe. Dospějete k přesvědčení, že právě ty rozdíly v mentalitě hrají ve váš prospěch a budete se je snažit zachovat.

Stejně tak Číňané, Židé a Cikáni všude na světě, Irové, Italové a Hispánci v Americe, Poláci v Anglii, Albánci v Kosovu nebo svého času Němci v Sudetech. Pokud někde vznikla odlišná diaspora, vždy v ní byla snaha zachovat si zřetelné hranice mezi ní a většinovým obyvatelstvem. Na této hranici nikdy není klid a čím více zamícháte, tím je hranice delší.

Všechny národy mohou být považovány krásné a mají své místo v kontextu své kultury, náboženství, klimatu, správy společnosti (způsobu vládnutí), fungování rodiny apod. Na zemském glóbusu se mohou jevit jako nádherná mozaika. Každé dítě však ví už od mateřské školy, že smícháním barev vznikne špína.

Snahy o asimilaci jsou odsouzeny k neúspěchu, když prostě lidé jinak žít nechtějí. Leda že by cílem řízené imigrace bylo vyvolat nenávist a přivést všechny do neštěstí.

Autor: Jan Hink
Zdroj: https://hink.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=703032