Malý příběh o svobodě

Zpráva o konci hotovosti byla většinou ze 450.000.000 obyvatel přijata s nadšením. Beztak většinou platí kartou, a už si ani nepamatují, kdy naposledy drželi v ruce peníze. S tou nehygieničností mají pravdu, pokyvovali hlavami. Našlo se pár rebelů, kteří se hotovosti odmítali vzdát, argumentujíc, že mohou být sledováni, a přijdou tak o poslední zbytky svobody.

Dlouho se nic nedělo. Na podzim začaly prosakovat informace o tajném společenství Antiglobalistů, kteří si dali mimo jiné za cíl bojovat proti finanční totalitě. Každý stát měl nejméně jednoho zástupce, samozřejmě tajného, protože jakákoli rebelie byla potlačována ještě dříve, než nastala. Tím spíš taková, která podněcovala k neposlušnosti, často končící občanskou válkou. Citát Benjamina Franklina, že Člověk, který je ochoten se vzdát svobody za chvilkový pocit bezpečí, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečí, se stal jejich mottem.

Zákaz hotovosti vyřešil kromě hygieny i problémy s nelegálním obchodem s drogami i se zbraněmi. Aspoň tak to bylo prezentováno. Občané si brzy zvykli na nový styl života. Přišlo jim až směšné, že existovaly peníze, které musel člověk u sebe nosit, hlídat, což s sebou přinášelo i riziko přepadení, které nebylo v Evropě po masové imigraci vůbec zanedbatelné. Zákaz hotovosti s sebou nesl i jiné zákazy. Zlato přestalo být oficiálně platidlem. Mohlo sloužit pouze na ozdobu, což se, jak jistě uznáte, u zlatých cihel poněkud míjí účinkem. Využívání zlata jako platidla bylo postaveno mimo zákon, a jakékoli prohřešky přísně trestány.

Trvalo sotva rok, než si ti chytřejší z lidí, kteří původně zákazu hotovosti tleskali, naplno uvědomili dalekosáhlé důsledky tohoto nevratného opatření. Banky měly dle nově přijatého zákona povinnost poskytovat stav účtu každého občana nově vzniklému Ministerstvu bezhotovosti, což mnozí zpočátku nelibě nesli. Jakmile jim bylo vysvětleno, že se tím vyřeší problém nekrytých půjček, exekucí, nekrytých faktur, i jiných nešvarů, přestali si toho všímat. Nevšimli si dokonce ani toho, když byli členové Antiglobalistů včetně jejich příbuzných, bez soudu odsouzeni k pozvolné likvidaci pouhým vymazáním čísel na povinných bankovních kontech.

Jakmile se bezhotovostní systém dostatečně zažil, přistoupily státy ke zrušení všech myslitelných pokut. Tento krok byl drtivou většinou obyvatel Unie přijat s nadšením. Oznámení, že namísto toho budou provinilcům na dny až týdny zmrazována konta, vzali jednoduše na vědomí s tím, že jim se to stát nemůže, protože jsou přece slušní.

Ani ne po půl roce se ve městech začali objevovat první bezdomovci. Potrhaní, špinaví. Často se pohybovali i ve skupinkách, které ne náhodou připomínaly rodiny s dětmi, a to zejména tam, kde se někdo nehezky vyjádřil o všeobecné dobrotě státu. Počty lidí, kteří byli donuceni opustit svůj domov, pozvolna rostly, dokonce přestávala fungovat motivace zpřístupnění konta po „nápravě.“ Lidé se bezcílně toulali prázdnými ulicemi, posedávali na kovových lavičkách, protože ty dřevěné už dávno posloužily pro chvilkové zahřátí.

Vláda si uvědomila, že člověka, který nemá co ztratit, nelze nijak motivovat. Rozhodla se proto shromáždit tyto lidi v rezervaci, kde by nemohli negativně ovlivňovat ty, které lze strašit ožebračením. Byl vytipován bývalý vojenský újezd o rozloze desítek tisíc hektarů, který po celoevropském zrušení armády ztratil strategický význam. Místo bylo důkladně oploceno a zvenčí hlídáno. Co se dělo uvnitř nikoho nezajímalo. Sice to nikdo nevyslovil nahlas, ale bylo žádoucí, aby počet živých obyvatel nové kolonie přirozenou cestou rychle ubýval.

Život před plotem mezitím dál plynul. Slušní a spořádaní občané pochopili, co se po nich chce, totiž poslouchat, a příliš nemyslet. Dávali si pozor zejména na sociální síti, které byla ze zákona pro každého povinná, a samozřejmě provázaná s Ministerstvem bezhotovosti.

Hrozba vypnutí osobního účtu byla příliš silná, a každý znal někoho, kdo skončil na ulici, a následně zmizel kamsi do tábora, o kterém se díky zmanipulovanému tisku šířily ty nejhorší zvěsti.

Uplynulo několik let. Stát se nestaral, co se děje v táboře za ostnatým drátem. Byla to ovšem chyba. Kdyby se aspoň trochu více zajímal, zjistil by, že lidé tam překvapivě neumírají. Díky tajným dodávkám osiva a drobného hospodářského zvířectva se pozvolna stávali soběstačnými. Pod vedením několika bystrých členů Antiglobalistů, kteří byli rovněž odsouzeni ke ztrátě existence, začali budovat malé vesničky, po vzoru osadníků, kteří kdysi přišli osídlit nová území. Začal fungovat výměnný obchod. Navzdory chybějící komunikační infrastruktuře začaly ven prosakovat kusé informace o svobodě, která v táboře panuje. Život tam fungoval na principu elementární lidské slušnosti. Všechny osadníky navíc spojovala silná motivace odporu proti vládě, chytře a nezištně podporovaná členy Antiglobalistů.

Časem to došlo tak daleko, že se stále více uvědomělých občanů nechávalo s celými rodinami dobrovolně zavřít do tábora. Vláda byla nucena jej neustále rozšiřovat. Její prioritou bylo zajištění poslušnosti a loajality k novému systému. V zájmu zachování klidu a pořádku si neuvědomili, že jednoho dne rozloha tábora překročila polovinu rozlohy státu, ve kterém sice bylo dovoleno utrácet, ale nebylo umožněno se z toho radovat. Stále více občanů přicházelo do tábora dobrovolně, aniž by se něčím provinili, a dozorující vojáci jim v tom nebránili.

Pak před branou svlékl uniformu první voják, a odešel do tábora. Pak další. Nakonec byly zbourány ploty. Na přímluvu Antiglobalistů byli nakonec přijati i členové vlády, pod podmínkou, že se zapojí do hezkého svobodného života.

Uplynula řada let, a někoho napadlo pojmenovat tábor „zemí.“ A protože každá zem potřebuje prezidenta, prohlásil se za něj. Každý prezident potřebuje samozřejmě vládu. Našel se dostatek jednotlivců, kteří byli ochotni nového prezidenta v jeho záměru podpořit. A tak začalo pozvolné budování nového státu a začala se objevovat první nenápadná omezení ku prospěchu občanů.

zdroj: FB Andrea Vokáčová