Říká se v ní: O úspěchu a neúspěchu civilizací rozhodovaly, rozhodují a budou rozhodovat zejména tyty parametry:
- Přírodní prostředí - adaptace civilizace na okolní prostředí
- Legitimita vládnoucí elity
- Komplexita (míra složitosti dané společnosti)
- Nová uspořádání státu a stanovení jeho nových priorit
- Zvládnutí migrací a ochrana strategických zdrojů -surovin, zdrojů sladké vody a půdy
- Duchovní vykořenění
- Instituce rodiny
- Vysoký stupeň blahobytu
- Rozhodovací procesy a rychlost reakce na závažné problémy
- Schopnost předvídat možný budoucí vývoj
Legitimita naší vládnoucí elity je prakticky nulová. Představitelé pravicových stran soupeří podpásově, politiku si pletou s boxerským ringem. Nejperspektivnější je zpravidla ten, kdo nejvíc huláká a ten, kdo je členem tzv. distribučních koalic. Američan Maneur Olson považuje existenci distribučních koalic za koncept prosazování partikulárních a skupinových zájmů, kdy členové těchto koalic mezi sebe distribuují výnosy z prosazených zájmů. Jinak řečeno, parazitují na veřejných financích a zájmech. Osobně si myslím, že mohou být i držitelem pokroku. Například řád templářů vyvinul velmi promyšlený středověký bankovní systém. Do distribučních koalic je možno jistě zahrnout i environmentalisty, kteří se tváří, že přírodní prostředí je jedinou hybnou silou vývoje i zániku civilizací. Jejich hypotézy uváděné v život - materiálně ochudily Evropu, poskytly celou řadu nesmyslných direktiv, od „bezvýznamných“ energetických štítků až po Naturu 2000. Ministr Kuba obhajoval energetické štítky v senátu tím, že je to sice nesmyslný výplod Evropské komise, ale že je to jeden z nejmenších nesmyslů, které čekají na schválení. Mnoho poměrně rozumných senátorů pro štítky hlasovalo. Na energetické štítky se nabalí další distribuční koalice. Školitelé, osoby, které budou moci štítky přidělovat, úředníci, která je budou uvolňovat, kontroloři, kteří budou vše a všechny kontrolovat. Následují finanční úřady, dotčení ministerští úředníci, vláda. Ministr Kuba je ode dneška prvním místopředsedou ODS. Sám je členem jihočeské „distribuční“ koalice, čili jihočeských kmotrů. I tato koalice se prosazováním vlastních partikulárních zájmů zasadila přinejmenším o rozvoj Hluboké nad Vltavou. Samozřejmě, že výnosy z těchto bohulibých aktivit také stojí za to.
Státní aparát je natolik propletený konglomerát, že již není schopen regulovat jednotlivé tlaky zájmových skupin. Raději je toleruje, protože energie vynaložená na jejich likvidaci by se mohla vrátit jako bumerang a končit likvidací vlastní. Ministr Kuba (pokud se nevymaní ze spárů jihočeských kmotrů, v což nikdo nevěří) není zárukou nestranného rozhodování. Je zárukou tlaku zájmových skupin na slabého premiéra Nečase.
Co s tím?
Nejrychlejší poválečný růst zaznamenalo Německo, které zcela přirozeným způsobem ztratilo veškeré vládnoucí elity, zájmové skupiny a jejich otěže. Růstu poválečného Německa nestály v cestě žádné zakotvené společenské brzdy. Velmi jemnou analogií v prostředí České republiky jsou krizové úřednické vlády.
Evropská unie i Česká republika jen konzervuje nepříznivý stav. Potácí se v nemoci, dokonce ji „vylepšuje“ (tedy prohlubuje). Dluhová krize, nové zaměření Mezinárodního měnového fondu, který namísto podpory rozvíjejích se ekonomik zachraňuje ekonomiky vyspělé – jsou pro existenci Evropské unie doslova alarmující. V takovémto prostoru - i hlasování pro nesmyslné energetické štítky - je jen dalším hřebíčkem do rakve.
Ve společnosti chybí jedinci duchovně orientovaní, chybí vůle na tyto jedince – pokud existují – nakládat břemeno rozhodování, které patří přeci jen vládnoucím elitám. Chybí vůle podporovat vzdělání a duchovní obrodu, včetně církví. Církve rozhodně nejsou jediné instituce, které mohou vrátit naši civilizaci k jiným než materiálním hodnotám, ale jejich podpora ze strany státu, včetně církevních restitucí, by se naší zemi výrazně vyplatila. Ačkoliv, někteří politologové – i samotnou církev považují za součást distribučních koalic.
Instituce rodiny je odrazem celkového společenského kolapsu. Rodina není nucena držet pohromadě. Tam, kde nestíhá, funguje stát – domy pro seniory, sociální ústavy, léčebny pro drogově závislé (placené z rozpočtu Ministerstva zdravotnictví), dětské domovy. Stát namísto podpory rodinných vazeb vytváří instituce, které jsou odpovědí na porušené vazby. Stát na sebe bere zbytečně břemeno, které má nést rodina a které by vedlo k upevnění instituce rodiny. Tím stoupají – ne nevýznamně výdaje na podporu - rodinu suplujících aktivit.
Vládnoucí garnitury Evropy i České republiky se nesnaží řešit zásadní otázky doby. Upevňují pouze svoji moc a jsou pro to schopni udělat cokoliv. Stejně tak i ministr Kuba.
