Agitace za štěstí nebo za trvalé katastrofy?

A to bylo správné hodnocení podstaty skutečného socialistického realizmu. Abychom pochopili příčinu takové reakce Američanů, ve filmovém průmyslu protřelých, na staré, technicky nedokonalé a zastaralé filmy sovětské epochy, je třeba si vzpomenout na další událost, s tímto tematicky spojenou.

V polovině 90. let proběhla v Evropě s triumfem výstava sovětského výtvarného umění a sochařství epochy stalinského bolševismu. Byla hostována i v Rusku, kde byla uváděna pod názvem „Agitace za štěstí“. Toto – zaměření na světlou budoucnost, šťastnou pro všechny pracující – je podstata skutečného socrealizmu epochy stalinského bolševismu, uchovaná lepšími představiteli umění ve všech svazových republikách i v následujících letech. 

Když shlédli 37 sovětských filmů, Američané zareagovali ne jednoduše na propagandu neznámo čeho, ale zareagovali právě na agitaci za štěstí všech i každého ve společnosti, v jejíž organizaci života se projevily jiné mravně-etické principy. A pokud je někdy SSSR strašil, pak, při absenci jeho moci, principy, které se projevovaly v chování hrdinů na plátně, je nejen nestrašily, ale byly pro mnohé z nich přitažlivé. Odsud pramení nadšená a ve své podstatě správná reakce: „To je nějaká jiná civilizace!“ 

Ano, to je jiná – nová, přicházející globální civilizace, jejíž mravnost a etiku ukázalo umění socrealizmu ve svých lepších dílech v dekoracích technosféry první poloviny 20. století. A ta podstata – agitace za reálné štěstí, které je reálně možné, které je třeba realizovat v životě prací samotných lidí, jejich mravností a etikou, - to je to, co se nevměstnává do mravně defektních myslí útočníků na umění socrealizmu sovětské epochy celkově a epochy stalinského bolševismu zvláště. 

A ta agitace za štěstí je ve své podstatě nepoměrně konstruktivnější a s větším tvůrčím nábojem, než všechna hollywoodská produkce odehrávající se na Zemi i v Kosmu a všechno negativní s ní spojené, kterou denně vypouští na obyvatele Země televizní vysílání na všech kanálech která v davově-“elitární“ společnosti nepředstavuje nic jiného, než agitaci za katastrofy a trvalé neštěstí. O tom, že je to skutečně tak, kriminalisté USA dávno vědí, protože ve statistice zločinnosti byla identifikována komponenta vědomého napodobování filmových a televizních „zlých hochů“, zahnaných do kouta okolnostmi scénářů.
 
V epoše stalinského bolševismu se společnost nacházela pod vlivem umění „kritického realizmu“, které především ukazovalo, jak těžce se žije běžnému člověku v podmínkách davo-“elitarizmu“; a také pod vlivem umění socialistického realizmu, které bylo povoláno ukazovat, jak by se měly budovat vztahy mezi lidmi v běžném životě i v práci (v práci kolektivní proto, že jiná v historicky zformované technosféře není), aby každý člověk pracující s dobrými úmysly žil šťastně.

O tom jsou filmy “Vstřícný plán” (o pracovním entuziasmu), “Kubánští kozáci”, “Píseň tajgy”, “Velká rodina” (podle románu V.A.Kočetova), “Můj nejdražší”, “Silné pokolení”, “Pilot Čkalov” a další. Byly i filmy o tom, jak by se měla bránit a chránit svoje – lidová – sovětská moc a socializmus, právo na který prostý lid vystrádal a vybojoval velkou krví ve Velké říjnové socialistické revoluci a v občanské válce („Křižník Potěmkin“, „Čapájev“, „Optimistická tragédie“, „Tichý don“, „Jak se kalila ocel“, „Kortik“) a uchránil ve Velké vlastenecké válce („Pověst o skutečném člověku“, „Mladá garda“, „V okopech Stalingradu“, „Dva kapitáni“).
 
Existuje ještě jedna otázka spojená s podstatou socrealizmu, otázka o tom, jak se v něm navzdory marxistickým idejím takzvaného „proletářského internacionalizmu“ a „světové revoluce“ objevily takové filmy jako „Petr I.“, „Alexandr Něvský“, „Ivan Hrozný“. Jeden názor spočívá v tom, že jakmile šlo do tuhého (byla identifikována hrozba války s hitlerovským Německem), J.V.Stalin okamžitě zapomněl na Marxe, „proletářskou internacionálu“, „světovou revoluci“, „beztřídní společnost“ a další ideologické fasády své osobní diktatury, a rozhodl se obrodit v nových uměleckých formách imperiální patriotizmus, nutný jemu osobně pro podporu jeho cynické moci.

Ale jde o to, že J.V.Stalin se neřídil rychle se měnícími okolnostmi, ale dlouhodobou politickou strategií, a jeho moc nebyla mocí kvůli osobní moci: to nejsou filmy o říšskodavově-“elitárním“ patriotizmu v duchu „za víru, cara a vlast“ a právu hlavy státu, posedlé naváděním a lstěním ze strany svého okolí, nemotivovaně trestat a omilostňovat jak věrné poddané, tak zrádce. Jsou to filmy o civilizačním budování v minulých epochách a o chybách, dopuštěných v tom budování, za které se muselo zaplatit velkou krví a těžkým životem mnoha pokolení.

Jinými slovy, skutečná podstata umělecké tvorby ve stylu tzv. socialistického realizmu spočívá v objektivním usilování o spravedlivou budoucnost. A epocha stalinského bolševizmu je epochou, v níž ten směr umělecké tvorby poprvé v historii získal vědomou státní podporu.

Nezávisle na chybách a defektech toho umělecko-politického směru ze strany státních činitelů, a prostituování ze strany uměleckých tvůrců na systému státní podpory jejich tvorby, právě umění socialistického realismu během epochy stalinského bolševismu dalo společnosti to, co mu nebyly schopny dát vědní obory filosoficko-společenského zaměření – pocit možnosti štěstí na Zemi a objektivní pravosti díla bolševismu, jistotu o budoucnosti.

Tato motivace hnala sovětské občany a pomohla jim i ve vítězství nad nacismem. Navíc se stala příkladnou pro mnohé další státy a národy. O tom svědčí následující:  Na podzim roku 1991 se v Moskvě v Akademii práce a sociálních vztahů konalo sovětsko-americké sympozium, kterého se účastnili i Japonci. Japonský miliardář Hiroshi Teramachi tam v odpověď na neustálé vyzdvihování ,,japonského zázraku" sovětskými ekonomy a sociology pronesl následující:  

,,Vy nemluvíte o tom hlavním, o vaší vedoucí roli ve světě. V roce 1939 jste byli vy, Rusové, ti moudří a my, Japonci, ti hloupí. V roce 1949 jste ještě více zmoudřeli a my byli stále ti hloupí. V roce 1955 jsme my zmoudřeli a vy jste se proměnili v pětileté děti. Celý náš ekonomický systém jsme prakticky úplně okopírovali od toho vašeho ( tj. od systému stalinské epochy ) pouze s tím rozdílem, že u nás máme kapitalismus a soukromé výrobce... Ve všech našich firmách visí vaše hesla ze stalinské epochy" ( A. Šabalov - Jedenáct úderů
soudruha Stalina, Rostov na Donu, 1995 ).
 
Daniel Novák