Podívejte se na ukázku z knihy – první dvě kapitoly. Každá kapitola je koncipována jako popis události (blackoutu) ve městě / na vesnici vždy po několika hodinách. Začíná to nevinně, ale skončí to totálním chaosem, rozvratem a zkázou – ve městě. Na vesnici mají všechny předpoklady k tomu, aby krizi zvládli…
1. DEN, NULTÁ HODINA – VZNIK UDÁLOSTI (8:00)
ve městě
Je klidné ráno, běžný pracovní den. Vše vypadá stejně, jako kdykoliv jindy. Jsme ve městě, kde žije přes milion lidí. Ano, přes milion lidí. Z pohledu vesničana, který sem přicestuje, to je jedno velké mraveniště, kde nic nemá řád a vše vypadá chaoticky a beze známky logiky. Z pohledu místního obyvatele je ale vše naprosto normální a vše funguje tak, jak má.
Většina pracujících je už v zaměstnání, malé děti v mateřských školkách, starší ve školách a ty ještě starší na školách středních a vysokých. Je samozřejmě také mnoho těch, kteří zrovna v zaměstnání nejsou, a to z různých důvodů. Někteří spí po noční nebo odpolední směně a někteří jen tak brouzdají po ulicích tak jako každý den, bez ohledu na to, jestli je právě sobota, neděle anebo pracovní den, protože práci nemají. Potulování po ulicích patří k jejich každodenní činnosti a pro některé je to i zdroj obživy nebo nějakého malého přivýdělku. Občas něco někomu nepozornému bez jeho svolení povytáhnou z kapsy, nebo něco vyžebrají od zámožněji vypadajících jedinců, kteří jsou ochotni jim něco dát. Kdyby toto zdánlivě náhodné chování některých lidí někdo pravidelně pozoroval, zjistil by, že to, co se děje, má vlastně skutečně svůj řád a pravidla. Tak jako jezdí autobusy a tramvaje, tak jako otevřou velké nákupní středisko a tam zase banku nebo poštu a podobně, pokaždé bude důsledkem nějaký pohyb lidí.
Všechno to má svůj řád a pravidla, na která navazují jiné řády, jiné činnosti a jiná pravidla, která s tím vším nějakým způsobem souvisejí. V podstatě by náhodný pozorovatel po čase zjistil, že se vůbec nejedná o nějaký náhodný pohyb, ale naopak, že je to dokola opakující se stereotyp pouze s drobnými odchylkami. Vím, že každý den je jiný a přináší vždy něco nového, ale tady v tomto velkém městě se lidé musejí řídit podle nějakého řádu a nějakých zažitých pravidel. Každá změna nebo nabourání toho stereotypu se projeví někde jinde a v závislosti na tom, jak významné to nabourání stereotypu bude, bude stejně tak významný i ten důsledek. Pokud někde vznikne dopravní nehoda, která zapříčiní neprůjezdnost křižovatky, je jasné, že vozidla a všichni cestující budou nuceni zvolit jinou náhradní trasu, aby dojeli na čas do zaměstnání, do školy nebo prostě tam, kam potřebují. Na náhradních trasách pak sice občas vzniknou kolony a zácpy, ale nakonec každý dojede tam, kam potřebuje. Malá neprůjezdná křižovatka – malé dopravní problémy. Problémy na velké a významné křižovatce nebo velkém městském dopravním uzlu – velké problémy. V podstatě takový Třetí Newtonův zákon v praxi – nazývaný Zákon o akci a reakci. A nemusejí to být jen dopravní nehody, může se stát cokoliv jiného náhodného a nečekaného. A protože to bude náhodné a nečekané, bude to vždy znamenat komplikace. Sice každé takové velké město má vypracované směrnice pro řešení různých situací od běžných denních až po složité krizové, ale nikdy nikdo nesepíše směrnice natolik dokonalé, aby mohly zachytit řešení všech situací, které mohou nastat. To prostě není možné. A navíc se vždy bude jednat jen o doporučení, co v jaké situaci dělat a čeho se vyvarovat. Pokud někde havaruje třeba velké nákladní vozidlo a způsobí to velké dopravní komplikace, budou patřičné orgány a instituce postupovat podle zvyklostí a podle daných pravidel. Pokud ale havaruje třeba letadlo nebo někde vybuchne plyn či někdo přepadne banku a zabere rukojmí, budou toto řešit jiné instituce a jiné orgány a podle zase úplně jiných směrnic. A když to bude třeba kombinace dvou či více různých událostí v jednom místě, bude se to řešit opět jinak. Těch možností a kombinací všeho toho, co by mohlo nastat, je snad nekonečně mnoho a sebelépe sepsané směrnice nemohou nikdy na vše pamatovat.
A pokud by do toho přišla ještě neplánovaně nějaká ta přírodní událost (voda, požár, zemětřesení, velmi silný vítr a podobně), zjistí se, že dané směrnice pro standardní řešení nelze vlastně uplatnit. Komplikací pro zdárné vyřešení takové běžné standardní události, na kterou máme kvalitně sepsané směrnice a postupy, může být třeba právě ta voda, oheň nebo nabouraná statika budovy kvůli zemětřesení. Anebo také – úplně jsem na takovou možnost zapomněl – ona zrovna nepůjde elektrika, protože vznikl BLACKOUT…
A je to. Co s tím teď? Na toto naše směrnice vůbec nepamatovaly. Na BLACKOUT jako takový ano, ale jak řešit neplánovanou krizovou situaci, když nejde elektrika – to ne.
Je celkem příjemná ranní teplota 18 °C, pěkné letní ráno – dopoledne. Je krátce po osmé hodině ranní. Auta, autobusy, trolejbusy, tramvaje, lidé v ulicích – prostě fungující probouzející se město. Kdyby z ničeho nic nezastavily tramvaje a trolejbusy, nikdo by ani nepostřehl, že právě došlo k výpadku dodávky elektrického proudu. Jistě, v nočních hodinách by to bylo o něčem jiném – když by najednou pozhasínaly všechny ty neonové reklamy na domech, bankách, firmách a nákupních centrech. Pozhasínaly by všechny pouliční lampy, velkoplošné obrazové reklamní projekce, okna domů a výlohy obchodů. Svítila by pouze auta v ulicích a na světelných křižovatkách, které mají záložní napájení, by žlutě blikaly semafory. Ale teď ve dne? Kdyby nezastavily tramvaje a trolejbusy, málokdo by si toho, že nejde elektrika, na ulici všiml. Pouze auta začala více než jindy troubit, protože mnoho řidičů za celý svůj život nevyjelo z tohoto města ven a najednou se neumějí na křižovatkách bez fungujících semaforů orientovat, což ty druhé řidiče vede právě k tomu, aby jim svým troubením dali najevo, že jsou tupci a brzdí provoz.
Takže jsme bez elektriky…
Občas se s výpadkem elektriky setká každý, ale hodina už je nestandardní. Postupně se tedy všichni začínají dožadovat informace, co se děje a jak dlouho to ještě bude trvat? V domácnostech není pátrání po příčinách tak akutní, jako u firem, továren, úřadů a jiných institucí, na dodávkách elektrické energie závislých. U mnoha firem, úřadů a bank naběhly nouzové zdroje, takže důležité, a proto takto zálohované elektrické obvody, mohou fungovat dál. Stejné je to u nemocnic, policejních stanic, státních hasičů, u armády a podobných institucí. Telefonní linky jsou zatím funkční, ale jsou zahlceny a je otázkou štěstí, pokud se někdo někam dovolá. A pokud už se dovolá, nedozví se zatím nic konkrétního. Městská doprava funguje dál, sice bez řízení křižovatek pomocí semaforů a bez tramvají, které bez elektriky zůstaly stát v ulicích, ale dá se to přežít. Ve výškových budovách uvízlo mnoho lidí ve výtazích, takže údržbáři a jiné nájemné technické firmy mají o práci postaráno. S komplikacemi a se zpožděním se postupně dostavují a s pomocí dostupné techniky uvíznuté lidi z výtahů vysvobozují. V obchodech se zbavují posledních zákazníků dožadujících se zaplacení svých nákupů, které měli v košících. Obsluha obchodu je přesvědčuje, že musejí odejít bez nákupu a s prázdnou, protože nefungují pokladny a není jak nákup namarkovat. Mnohým se to nelíbí, ale nedá se nic jiného dělat. V obchodech svítí jen nouzová osvětlení a je slyšet jejich přerušované pípání upozorňující na to, že se něco děje.
Před výškovými budovami, kde jsou vjezdy do podzemních garáží, se tvoří kolony, protože nefunguje elektrické řízení a ovládání závor a turniketů. Na tyto kolony vozidel se postupně nabalují další a další auta, čímž se zácpa přenáší i do dalších jízdních pruhů. Některé ulice se postupně stávají neprůjezdnými. Výhodu nyní mají cyklisté nebo řidiči malých motocyklů, mopedů a jiných jednostopých dopravních prostředků. Také chodci jsou na tom s rychlostí pohybu nyní lépe než auta. Podobné je to i na benzínových pumpách – začínají se tvořit fronty, protože výdejní stojany nefungují a není možnost zaplatit. Je úplně jedno, jestli chcete platit hotovostí, nebo kartou – prostě to nejde.
Většina bank ani neotevřela, protože jejich otevírací doba je většinou až od devíti hodin. Pošty postupně zavírají všechny pobočky, protože bez fungující elektřiny vám dnes neprodají ani obálku. Jedním z mála míst, kde si ze vzniklé situace nelámou hlavu, jsou školy. Tedy, ne tak úplně školy jako takové, jako spíše ti, kteří ji z povinnosti musejí navštěvovat. Tam panuje mezi žáky nadšení a všichni si přejí, aby tento stav vydržel co nejdéle.
na vesnici
Je klidné ráno, běžný pracovní den. Vše vypadá stejně, jako jindy. Jsme ve vesnici, kde žije asi pět set obyvatel. Život se tady probudil už brzy ráno. Prvními ranními autobusy odjelo za prací do nedalekého okresního města asi deset lidí už kolem páté hodiny. Také tu už projelo několik osobních vozů s těmi, kdo se dopravují do zaměstnání po vlastní ose a také nějací přepravci s dodávkami pečiva a potravin do místní prodejny. Později pak dalšími autobusovými spoji odjíždí i zbytek těch, kteří běžně v pracovní dny vesnici opouštějí. Kromě mladých maminek s dětmi, důchodců, místních podnikatelů, zemědělců a obecních funkcionářů v obci v podstatě nikdo jiný nezůstal. Je tu ještě školka pro malé děti a základní škola pro první stupeň do páté třídy, takže také tyto děti na vesnici zůstávají.
Je tu pohoda a klid, pěkné čisté nebe, příjemná teplota 16 °C.
Je po osmé hodině ráno a právě dochází k přerušení dodávky elektrické energie. Tento stav trvá nepřetržitě dál a po dobu další hodiny se nic nemění – elektrika stále nejde.
To, že nejde elektrika, nemáte na vesnici v tuto denní dobu šanci poznat. Pokud tedy zrovna nesedíte u televize nebo nejste u počítače a podobně – v takovém případě jistě ano, ale ne tak na ulici. Tam to není, jak poznat. A i kdyby bylo, nikoho by to tady nijak nevzrušovalo. Občas se to zde stává a hodina bez proudu není žádná hrůza. V podstatě se nic neděje. V obci je jen těch pár živnostníků, zemědělské družstvo, školka a škola, obecní úřad s pobočkou České pošty a malý obchod se smíšeným zbožím. A také místní restaurace, která ale otevírá až odpoledne, kdy se lidé vracejí z práce.
Jedna hodina bez elektriky tedy zatím není nic, co by mělo někoho výrazněji znepokojovat. Život tu jde dál. Občasné výpadky se tu na vesnici prostě stávají a nikdo tomu nevěnuje zvláštní pozornost.
Děti ve škole mají náhradní program a po svačině, pokud se situace nezmění, půjdou s učitelkami na procházku po vesnici. Místní škola je pouze pro první stupeň, takže děti v ní nejsou tak staré, aby byl problém je nějak zabavit. Jenom kuchařky brblají, že s takovou nestihnou navařit. Místní kuchyně vyvařuje společně pro školu, školku, pro pár lidí v zemědělském družstvu a pro místní obecní úřad, kde je také několik málo úředníků. A také pro pár starších lidí, kterým se nevyplácí vařit doma nebo jsou nemohoucí. Těm pak tuto stravu rozváží místní rozvozová služba placená z obecních peněz.
1. DEN, 2 HODINY PO VZNIKU UDÁLOSTI (10:00)
ve městě
Jsou to už dvě hodiny, co jsme bez proudu. Na ulicích je znatelně více lidí než jindy v tuto dobu. Auta v zácpě se v podstatě nehýbají a jen občas v některém z pruhů o kousek popojedou a pak zase stojí. Na velkých křižovatkách, kde nefungují semafory, je naprostý dopravní chaos. Řidiči bez semaforů opravdu vůbec nevědí, co mají dělat. A těm zkušeným, kteří to vědí, to není nic platné.
Na lidech v ulicích je vidět určitá nervozita. Někteří z nich jsou nervózní z toho, že si nemohou nakoupit v obchodech, jiní zase z toho, že nemohou jít do banky, na poštu, na úřad a kdoví kam ještě. Prostě nic nefunguje a obchody – stejně tak jako všechny instituce – jsou teď zavřené. Někteří lidé na ulicích postávají v hloučcích a debatují, jiní se ve spěchu mezi těmi postávajícími prodírají, ale snad každý druhý má u hlavy telefon a mluví. Zatím nikdo neví, co se děje a proč nic nefunguje. Jediné, co všichni vědí, je, že byla přerušena dodávka elektrického proudu v celém městě.
Na veřejnost však nyní začínají prosakovat první informace o tom, že se jedná o velký výpadek celorepublikové rozvodné sítě. Sdělovací prostředky přinášejí první ověřené zprávy, které jsou nepřetržitě vysílány a on-line doplňovány. Lidé informace zjišťují především prostřednictvím svých mobilních telefonů, které v sobě mají zabudované internetové prohlížeče, což je v dnešní době už běžné. Většina těchto mobilních telefonů má také rádiové přijímače s FM tunerem, takže je možné přijímat informaci také touto cestou. Radiopřijímače mají dnes zabudované také všechny automobily – tedy až na výjimky, takže i toto je zdroj informací. Lidé v ulicích i doma začínají postupně vyhodnocovat situaci. Také na městských úřadech, ve firmách, ve školách a ve většině ostatních institucí zasedají rady a vymýšlejí, jaká provedou opatření. Děti ve školách jsou ale stále veselé, protože se nemusejí učit.
Nepřipouštějí si žádné obavy z toho, co se děje, je jim to úplně jedno.
Informace, že se problém s dodávkami elektrické energie týká opravdu většího území republiky, se zdá být pravdivá.
Prostřednictvím mobilních telefonů lidé získávají informace z měst po celé republice, že tam i tam a také tam, že tam všude jsou také bez proudu. Pořád ale chybí oficiální informace o tom, co tento stav vlastně zapříčinilo. A to je nyní také hlavním tématem rozprav většiny lidí. Všichni si kladou stejnou otázku. Vzniká mnoho teorií jak odborných, tak i neodborných. Mnoho různých konspirací. Některé z nich jsou až hrůzostrašné a některé zase natolik důvěryhodné, že člověk opravdu neví, čemu má věřit. Takže i kdyby nyní někdo vyřkl v té škále verzí pravdu o tom, co se doopravdy stalo, nikdo to nepozná a pravdivá informace zapadne mezi ty ostatní smyšlené.
na vesnici
Stejně jako ve městě, i zde prosakují první informace o vzniklé situaci. Obecní úřad sděluje škole, že mohou větší děti po odebrání obědu poslat domů. Kuchařkám v kuchyni narychlo zprovoznili provizorní ohřev jídla na tuhá paliva, tak by s dokončením obědu neměl být problém. Snad jen drobné zpoždění. Menší děti zůstanou ve školní družině až do chvíle, než si je jejich rodiče vyzvednou.
Jinak se nic zvláštního neděje. Jen u místního obchodu, ve kterém prodávají snad vše, na co byste si jen vzpomněli, postává pár důchodců a debatují. To ale není nic zvláštního. Je to tady normální. Hlavně ti starší lidé mají prostě potřebu si občas – alespoň jednou denně – spolu popovídat o všech těch novinkách, co se za posledních dvacet čtyři hodin v obci událo nového. O tom, komu kde zdechl králík, komu kolik snesly slepice vajíček, komu utekla manželka s jiným a všechny ty ostatní veledůležité informace, bez kterých by se jim doma po obědě špatně usínalo.
A to, že nejde už dvě hodiny elektrika, možná ani někteří z nich ještě nevědí a zjistí to právě až po příchodu domů, kdy si budou chtít po tom obědě, než usnou na kavalci za pecí, v televizi pustit jejich oblíbený kanál Šlágr nebo nějakou právě aktuální telenovelu – a ono to nepůjde. Jak se říká: „Tak bych se chtěl jednou mít.“
