Máte pravdu v tom, že v neděli v milionovém Doněcku demonstrovalo před budovou regionální správy jen asi patnáct set lidí. Část z nich poté pronikla dovnitř a vyhlásila „Doněckou lidovou republiku“, která pak požádala Putina o vyslání „mírotvorců“. Na pohled to byla vcelku kabaretní záležitost. Nicméně podobné akce se od neděle odehrály i v Lugansku a Charkově a davů na náměstích přece jen přibývá. „Kyjev“ nejspíš situaci považuje opravdu za kritickou, když takřka celé jeho vedení včetně Julije Tymošenko odjelo na východ země, aby se pokusilo dostat vše pod kontrolu. (Nacionalisté v Kyjevě mezitím obsadili budovu Nejvyššího soudu, a tak „vláda“ nejspíš ani neví, kam dřív skočit.)
Co se týče možné provokace ze strany Ruska, myslím si, že i když se Kreml tváří bohorovně, anexí Krymu si už na mezinárodní scéně nadělal dost problémů na to, aby chtěl ovládnout další ukrajinské regiony. Tím spíš, že je fyzicky vlastně k ničemu nepotřebuje. Samozřejmě ale může jít o formu nátlaku na Kyjev, aby budoucí ústava Ukrajiny pojímala stát jako volnou federaci s co nejvyšší mírou autonomie pro jednotlivé regiony. Takový požadavek Kreml v posledních týdnech opakoval několikrát.
Rusko má k prosazení svých představ silné páky, a to především v obchodní sféře. Není navíc náhodou, že se ministři zahraničí EU nyní na jednání v Athénách shodli na tom, že další sankce proti Rusku nebudou. Místo toho například šéf německé diplomacie Frank-Walter Steinmeier vyzval Moskvu, aby si uvědomila nebezpečí, že může mít na svých hranicích „zkrachovalý stát“, a tak by se prý měla na finančním „bailoutu“ pro Kyjev podílet spolu s EU. Pokud Evropa žádá Rusko o pomoc s miliardami, musí mít připraveny „na výměnu“ nějaké kompromisy, a třeba právě ona federalizace k nim může patřit.
Prezident Miloš Zeman mluvil o tom, že v případě „teritoriální expanze na východ Ukrajiny“ ze strany Ruska přestává legrace a vyzval i k možnosti přítomnosti vojsk NATO na ukrajinském území. I za předpokladu, že ruské tanky vjedou na východní Ukrajinu, bude se do něčeho takového Západu chtít? Nešlo by o přímé riziko války s Ruskem?
Prezident Zeman reagoval na otázku „co by, kdyby“ a podle toho jeho odpověď také vyzněla. Proto nemá cenu vyvozovat z ní nějaké dalekosáhlé závěry. Válku ale obecně nejspíš nechce ani Západ, ani Rusko. Alespoň tedy doufám, že u moci na obou stranách jsou stále ještě ti rozumnější z politiků.
Co může pro EU znamenat další sbližování s Ukrajinou, tedy případné podepsání hospodářské části asociační dohody po volbách? Ukrajině vzrostla cena plynu, budou muset začít škrty… Ondřej Neff napsal, že by to pro Evropskou unii znamenalo sebevraždu. To si přece vůdci EU musí uvědomovat. Jaký postup podle vás Západ nakonec zvolí?Mám za to, že úvahy o sbližování až k samotnému členství v EU jsou velmi předčasné, pokud ne rovnou iluzorní. Miliardář a „čokoládový král“ Petro Porošenko, který je podle průzkumů největším favoritem prezidentských voleb, minulý týden prohlásil, že by Ukrajina mohla do EU vstoupit „někdy kolem roku 2025“. Julija Tymošenko, když po oranžové revoluci z roku 2004 nastupovala do čela vlády, slibovala členství v Unii do 13 let a svržený Janukovyč v roce 2010 mluvil o třinácti letech. Jinými slovy, Ukrajina virtuálně vstupuje do EU skoro pořád. A marně. Mimochodem, nyní uzavřená dohoda o „záchranných“ miliardách od Mezinárodního měnového fondu je svého druhu už třetí. První dvě Ukrajina totálně zabalila a peníze roztočila, a už teď Kyjev slíbil dorovnávat sociální dávky lidem pod hranicí chudoby, což je nejlepší cesta, jak podmínky MMF zrušit znovu.
Zkrátka, o sbližování EU s Ukrajinou, jíž včera ratingové agentury daly hodnocení „na pokraji krachu“, se mluvit bude a hodně nahlas, ale hlavně proto, aby se hlasitostí zakrylo, že je to proces jen na papíře. EU má svých problémů dost a ukrajinskou finanční černou díru nepotřebuje, tím spíš, že si ji ani nemůže dovolit. Hraje se tak hlavně jen o to, aby Ukrajina nebyla pod kontrolou Ruska, o nic víc.
A šéf Evropské komise ostatně dnes pro německý deník Kolner Stadt-Anzeiger konstatoval, že "Ukrajina není na členství připravena, ani dnes, ani v nejbližší budoucnosti. A EU zase není připravena přijmout takový stát, jakým je Ukrajina."
Popularita ruského prezidenta u občanů stále stoupá, nově je na osmdesáti procentech. Podle europoslance Libora Roučka je to komplexem Rusů, kteří si přejí návrat impéria… Jak to vidíte vy? Kde hledat kořeny Putinovy popularity?
Názory některých českých politiků jsou podivné. Podle logiky impéria by nejzakomplexovanějším národem nutně museli být Američané. A loni průzkumy ukázaly, že tři z pěti Rakušanů by v čele státu rádi viděli „silného muže“. Jsou snad Rakušané zakomplexovaní, nebo mají už „jen“ plné zuby rozhádaných a nic neřešících vratkých vládních koalic? Nebo čtenáři britského The Independent, kteří si nyní v anketě za nejlepšího světového lídra zvolili Putina a dali mu 84 procent hlasů, zatímco svému premiéru Cameronovi jen dvě procenta a Obamovi čtyři. Přejí si snad návrat ruského impéria?
Vysvětlení Putinovy popularity bude složitější, než jaké nabízí pan Rouček. Myslím, že jeho slovo „komplex“ by se nejspíš mělo nahradit čímsi jako „národní hrdostí“ nebo „sounáležitostí s dějinami“. Když se pak jejich lídr postaví „mocnému Západu“, na sílící nacionalistické vlně nutně zaboduje.
Bývalý velvyslanec ČR v RF Petr Kolář míní, že většina Rusů si přeje vládu pevné ruky. Je to tak? Lze na druhou stranu mluvit o tom, že by v Rusku úspěšně fungovala demokracie západního typu?
Fakt, že Rusům nevadí autoritářská vláda, lze na jedné straně vysvětlit svébytnou mentalitou a dějinami, na straně druhé ale třeba i tím, že jim Putin neustále zvyšuje životní úroveň a zajišťuje alespoň základní sociální jistoty. Nedávný průzkum odhalil, že 70 procentům Rusů nevadí cenzura, protože prý tak nějak vnitřně chápou, že existují témata, která si vláda nechá pro sebe. Na Západě sice formálně nemáme cenzuru, ale výsledek – tedy nějaká transparentnost vládnutí a informovanosti – není o moc lepší. Nicméně, mám za to, že většině lidí na Západě lži politiků nevadí, jsou na ně zvyklí i bez cenzury. A mají navíc jiné starosti. Třeba v Británii je dnes půl milionu lidí závislých na potravinách z charity a neustále jich přibývá. Kdyby se jich někdo zeptal, zda dají přednost stávající demokracii nebo autoritářské vládě, která by dala věcem „řád“, nevím, nevím, jak by odpověděli.
A co je to vlastně demokracie západního typu? Z ruského hlediska srovnatelně velký stát, USA, nabízí demokracii v podobě pouhých dvou stran, které je často velmi těžké od sebe odlišit. Sice to na jedné straně zajišťuje určitou kontinuitu moci, ale na druhé to zároveň „trochu“ tuneluje obsah pojmu „demokracie“. A Rusko si zcela volnou politickou (a jinou) soutěž už vyzkoušelo za Jelcina – a málem se při tom rozpadlo. Putin jen nejspíš vyhmátl nálady a potřeby „svých pappenheimských“.
Začíná panovat neklid evropských struktur z možného spojenectví euroskeptických a nacionalistických sil (Nigel Farage, Marine Le Pen…) v Evropě s prezidentem Putinem. Může být nějaká forma spojenectví, spolupráce reálná? A bylo by to nebezpečím pro naši demokracii, jak říkají někteří?Farage před pár dny označil Putina za nejlepšího světového lídra, Marine le Pen už byla v Moskvě, kde ji přijal třeba vicepremiér Rogozin… Mám dojem, že tyto vazby fungují na principu arabského pořekadla o „nepříteli mého nepřítele“, a Kreml těchto vazeb může využívat, dokud pro něj budou výhodné. Nicméně, celý problém je obecnější. Vzpomeňme třeba na Sládka – v těch nedávných dobách bývaly jeho protiromské výpady ještě považovány za čistý rasismus a jako takové byly většinou společnosti odmítány. Nyní se blíží významné výročí našeho členství v EU, které nás mělo povznést a upevnit demokracii, a rasismus je mezitím už vcelku legitimní součástí veřejného diskursu a naše politická scéna se omezuje už skoro jen na proklamace o nutnosti boje s korupcí – při jejím současném prohlubování a zdokonalování. Takže nechme Putina Putinem, svou demokracii si stíháme ohrožovat i bez něj.
Co říkáte na „Projekt dvouhlavý orel“, tedy plán Putina na faktické zničení amerického dolaru jakožto rezervní měny, minimálně tedy v případě Ruska? Není to jen vyřčení líbivého nápadu, který získá sympatie Rusů a později se na to zapomene?
O nutnosti „deamerikanizovat“ mezinárodní systém otevřeně mluví také Čína a vlastně všechny státy BRICS, stejně jako většina Latinské Ameriky a další regiony světa. Rusko i Čína mají nesmírné zásoby amerických dolarů a možná že už mají i nějaký konkrétní plán, jak se jich zbavit a znehodnotit je, ale je jisté, že to nebude žádný blitzkrieg – kdyby se USA ze dne na den zhroutily, prohrají všichni.
Ruská federace je v podstatě ekonomicky závislá na svých surovinách, byť jde v případě těch druhých států o závislost oboustrannou. Nerýsuje se v Rusku nějaká snaha či aktivita ve prospěch diverzifikace ekonomiky?
Proklamace o nutné diverzifikaci ekonomiky z prezidentského křesla pravidelně opakoval nejprve Putin, pak Medveděv a nyní znovu Putin. Faktem je, že nějaký hmatatelný pokrok v tomto směru zatím nenastal, snad s výjimkou zbrojního průmyslu. Minulý týden ale Putin přijal třeba šéfa koncernu Siemens Joe Kaesera, který ho ujistil, že Siemens bude „pokračovat v lokalizování produkce a pomáhat při budování průmyslu v Rusku“. A ruský ropný Lukoil s francouzským koncernem Total začal jednat o společné těžbě břidlicového plynu a sdílení technologií. Jinými slovy, určitě se cosi hýbe, ale spíš proto, že západní firmy vidí v Rusku obří zisky, než že by ruské firmy – snad s výjimkou těžebního a těžkého průmyslu – přicházely samy s nějakými převratnými novinkami.
Hlavní ekonom ERA Jan Bureš tvrdí, že ruská ekonomika kolabuje, že jí dochází dech…
No vidíte, a Reuters před pár dny citoval data agentury EPRF Global, podle níž investiční fondy v týdnu před 2. dubnem napumpovaly do ruské ekonomiky 120 milionů dolarů, díky čemuž Rusko poskočilo na první místo mezi fondy orientovanými na rozvíjející se trhy. A pak si vyberte… Nejsem ekonomka, ale teze o kolapsu těch či oněch ekonomik se objevují pravidelně v závěsu za sankcemi Západu proti těm či oněm zemím. Třeba Írán takto „kolabuje“ už třicet let…
