Dětská filmová hvězda Roman Čada: Lidé, kteří pořád ukazují prstem na druhé, se chtějí jen zviditelnit. Moudrý člověk má srdce v hrudi, hlupák na jazyku

Narodil jsem se v roce 1962 v Pardubicích po cestě z Moravy. Můj táta byl Valach a strojírenský inženýr a elektroinženýr a bydleli jsme chvíli v Přelouči, kde rodiče pracovali v Tesle. Pak jsme se přestěhovali do Říčan a v roce 1971 do Prahy. Chodil jsem do experimentální jazykové školy v Nuslích, ale poctivý žáček jsem tedy nebyl,“ přiznal hned v úvodu.
 
Jednoho dne, to chodil zrovna do páté třídy, se ve škole objevili filmaři, kteří hledali vhodné typy do chystaného snímku Přijela k nám pouť. „Přišla paní asistentka režie, že jí máme na chodbě vynadat. Tak jsem jí vynadal a pozvala mě na kamerové zkoušky, kde jsem musel tancovat, zpívat a hrát fotbal, přičemž mě ani jedna věc nebavila a musel jsem tomu obětovat celé prázdniny.“ Protože potřebovali „přesně takový smrady, jako je on“, získal hlavní klučičí roli. „Pak ten film pustili a mně začaly ve škole problémy, učitelé po mně dost šli.“
 
Ve škole se netěšil kvůli své živé povaze největší oblibě u učitelů. S dalšími filmy Můj brácha má prima bráchu a Brácha za všechny peníze se jejich nelibost ještě vystupňovala. „Měl jsem už nějaké dvojky z chování. Nevyhovoval jsem svým profilem a šli po mně docela fest. Zameškal jsem hodně ve škole a nebavilo mě to. Táta psychicky nevydržel, když jsem dostal trojku z chování, a vyhandlovali jsme, že když budu mít jedničku, dá mě z té školy pryč. Ten obchod jsme dodrželi a táta mě dal do normální školy mezi normální děti, kde mě to začalo bavit. Vyráběli jsme výbušniny, běhali po sídlišti a dělali ty správné věci.“
 

Velice brzy, v pouhých 37 letech, mu zemřel otec, se kterým ještě před smrtí začal stavět dvanáct metrů dlouhou a tři metry širokou plachetnici. S kamarády nakonec velkolepé dílo dotáhl do konce, i když se loď na moře spustila až v roce 1988.
 
Od 14 let též Roman Čada létal na větroních české značky Blaník, ve druháku na gymnáziu si přidal sportovní karate a do toho točil i filmy nebo povedený seriál z krkonošského prostředí My z konce světa. „Ke konci gymplu mě pozvali na nějaký bolševický natáčení do Malostranské besedy, kde jsem se jim znelíbil. Vzali mě na chodbu, ať si to rozmyslím. Tak jsem si to rozmyslel a šel jsem domů,“ vzpomíná bývalý herec, kterému na natáčení vadilo i to, jak přezíravě se zacházelo s dětskými herci. Při natáčení mimo Prahu jej například ubytovali v hotelu, kde jej nechali jen tak. Musel si sám koupit konzervu a „ohřát“ si ji teplou vodou v umyvadle. Ani herci mu až na výjimky k srdci nepřirostli. „Nejradši jsem měl Zdeňka Řehoře, to byl jeden z mála chytrých herců. Milý, chytrý, příjemný a nikdy sprostý. Připravoval mě na FAMU, jenže já se pak rozhodl pro elektrotechnickou fakultu.“
 
I když Romanovi předpovídali zářnou filmovou kariéru, nakonec překvapivě pověsil herectví na hřebík, protože ho mnohem víc začala bavit matematika a fyzika. A tak se vydal na elektrotechnickou fakultu.
 
To byla tehdy hodně těžká škola, „zkoušky se musely všechny udělat, ne jako dnes, kdy se berou peníze na počet studentů, ne za výsledky“.
 
Roman Čada byl odjakživa velmi kreativní a novátorský. Po běžné plachetnici se pustil do plachetnice solární. „Spolužák vyhrál výlet do NASA a přivezl mylar. To je supertenká pozlacená fólie na odstínění slunečního záření. Asi před rokem jsem zaznamenal, že se někdo (neúspěšně) pokusil vypustit solární plachetnici. My to vymýšleli už v roce 1983, to byla docela drzost. Jenže spolužák Tomáš emigroval do USA a mylar vzal s sebou, takže byl s plachetnicí konec.“
 
A tak se Roman Čada pustil do energetických zdrojů, konkrétně do výroby fotovoltaických článků. „Tehdy to ještě nikdo nedělal. Vyrobil jsem jedny z největších článků v Evropě, vyhrával jsem s tím soutěže a postavil na tom diplomku.“
 
Solární elektrárny hyzdící česká pole ale samozřejmě neschvaluje, snažil se naopak o to, aby byly fotovoltaické panely součástí architektury domu. Tím se částečně zabývá dosud.
 
Jeho velkým zájmem byly a jsou též počítače a informační systémy. A nebyl by to ani on, kdyby u toho zase nebyl jako jeden z prvních. „Tehdy byl kamarád na Akademii věd, kde dostali nabídku od Hewlett-Packard, že si můžou levně odkoupit a sestavit počítače. Ty se tehdy kupovaly asi za 250 000 korun, nové by stály milion. Pak jsem otevřel jednu z prvních internetových kaváren na východ od Londýna, kde jsem se mohl díky napojení na optickou vysokoškolskou síť pyšnit 10Mbitovou linkou. To bylo nevídané. Začínal u mě například Ivo Lukačovič se svým Seznamem.“
 

Jenže zatímco Lukačovič tvrdě pracoval a budoval impérium jménem Seznam, Roman Čada se věnoval „radostnému životu“. Jak ale upozorňuje, peníze nejsou vše – na jedné straně sice otevírají svět, na straně druhé ovšem zavírají srdce.

 
A propos, srdce… V roce 2009 se Roman Čada vydal na fotovoltaickou konferenci do San Franciska. „Manželka mě jako psycholožka požádala, že chce koupit nějaký přístroj od Heart Math Institute. Byl to pletysmograf, který měří průtok krve v ušním lalůčku. Když už jsem to koupil, začal jsem k tomu číst vědecké zprávy a nestačil jsem žasnout. Byl to vlastně přístroj na zpracování informací z lidského těla. Do té doby jsem jako technik příliš netušil, že tělo a mysl je tak složitý a zcela propojený vesmír,“ vypráví. „Bylo to pro mě pole neorané. Tak jako astrofyzici nevědí, z čeho se z 95 procent skládá vesmír, tak ani my nevíme, co to je lidské tělo a vědomí a jak funguje lidská mysl.“
 
Díky kvantové fyzice naopak dnes již víme, že vše souvisí se vším. „Máme propojené částice, a když mám nějakou informaci, projeví se to v párové částici na druhém konci vesmíru. Děje se to okamžitě, vesmír je nelokální a věci jsou silně provázané,“ vysvětluje pan Čada. „V roce 1887 proběhl pokus, který zjišťoval, zda existuje éter. Tedy pole, kterým se signály a informace šíří. Pokus existenci nepotvrdil. Mně to jako elektrotechnikovi vrtalo hlavou: pokud éter neexistuje, jak by se mohl šířit signál? V roce 1986 ale americká armáda pokus zopakovala a potvrdili, že to existuje. Ale je ticho po pěšině. Já bych řekl, že je to bomba, tak proč to ticho?“ Protože mají korporátní média jiné starosti – při samém přesvědčování lidí, co si mají a nemají myslet, nezbývá na podstatné věci čas. Navíc na takové, které ukazují, že je skoro všechno jinak, než nám celou dobu tvrdí.
 
Pletysmograf, tedy zařízení, které dokáže změřit proměnlivost srdeční frekvence, která se mění v závislosti na vnitřních i vnějších vlivech, Romanovi učarovalo. Je podle něj oknem do lidské duše.
 
Uvědomil si, že srdce je jediný lidský autonomní orgán, který intenzivně komunikuje s mozkem. Z různých výzkumů přitom vyplývá, že rovnováha vnitřního prostředí lidského těla nastává, když spolu srdce a mozek optimálně komunikují. „Naši lékaři znají srdce hlavně jako pumpu, která pumpuje krev. Srdce je ale také zdrojem emocí. Srdce nepotřebuje mozek, aby fungovalo. Velí samo sobě. Již v 70. letech si vědci všimli, že se mění tlukot srdce v závislosti na vnitřním i vnějším prostředí, skoro nikdo se tím ale seriózně nezabývá. To srdce rozhoduje o tom, jak se budeme cítit a co si budeme myslet, nikoli mozek.“ Ten to potom jenom zdůvodní…
 
Během povídání na Slobodném vysielači padlo i jméno Karla Kryla, který zemřel v padesáti letech právě na srdeční selhání. Obrazně řečeno mu z polistopadového rozčarování „puklo srdce“.  
 
Stanislav Novotný poté nechal zahrát Krylovu píseň Kádrují mě, která předznamenala téma druhé části pořadu. „Kádrují mě v Americe, taky v Kanadě, kádrují mě v republice, ba i v úřadě. A kdyby mě stokrát znali, zase by mě kádrovali, vždyť to patří k politice, to je nasnadě,“ zpíval písničkář prozíravě již na začátku 90. let.
 
Doba, kdy se škatulkují lidi černobíle podle názorů, je zpět, pokud vůbec někdy odešla. Nelíbí se to ani Romanu Čadovi. „Lidé, kteří ukazují prstem na druhé, se chtějí zviditelnit. Jít cestou nenávisti a vytahovat staré věci, to se nedělá a není to slušné. Moudrý člověk má srdce v hrudi, hlupák na jazyku. Je mi těch lidí líto,“ začal zeširoka. „Když se někdo chová nenávistně k ostatním, chová se tak i k sobě.“
 
Aktuálním mediálním hitem je souboj pohřbů – část kulturních a politických elit se pře o to, kdo si zaslouží či nezaslouží pohřeb se státními poctami. Vlasta Chramostová, nebo Karel Gott? Nezávislého pozorovatele již zřejmě příliš nepřekvapí, že se opět neměří stejným metrem. Jak se říká, co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi…
 

 
„Gottovi se snaží vyčítat nějaké kontroverznosti, ale paní Chramostová v 50. letech žádala smrt pro paní Štěpničkovou ve Vinohradském divadle, byla to dost ostrá komunistka. V 68. ale nenasedla na ten správný rychlík. Já jsem také ochoten oceňovat její odvahu a to, že později vstoupila do Charty, nicméně je to v ostrém protikladu k tomu, jak Rychetský a spol. hodnotí Karla Gotta za projev k Antichartě, a naopak světici dělají z paní Chramostové,“ připomněl Stanislav Novotný. „Jakási protistrana říká ne, teď nám umřela Chramostová, a postavíme ji proti Gottovi, to je přece skandální.“

 

„Postavili sílu bývalého disentu proti populárnímu Karlu Gottovi, což mi přijde velmi unfair. Slyšeli jsme řadu lidí, viděl jsem vyskakovat Šabatovou, Halíka a tak dále. Zvedá se mi z toho žaludek,“ podotkl Roman Čada, který se nedávno připojil k hnutí Trikolóra. Původně vstoupil do ODS, ale když kdysi pravicová strana vyloučila svého nejaktivnějšího člena, Václava Klause mladšího, se svými kolegy zrušil celé místní ódeesácké sdružení v Šestajovicích u Prahy a všichni přestoupili k novému Klausovu hnutí.
 
„Máme tady vakuum zdravého rozumu. Viz to šílení kolem Grety. Mně toho děvčete je líto, ale ti loutkovodiči ji vedou, jak to vidíme, a takoví lidé uvádějí svět nepochopitelného šílenství. Zbavili jsme se bolševické diktatury a teď tu máme novou. Potřebujeme se racionálně vzepřít.“
 
Pořad Na prahu změn, který si můžete poslechnout zde, každý týden poslouchá a shrnuje Milan Vidlák, šéfredaktor, vydavatel a autor časopisu Šifra. Nezávislý měsíčník vychází v tištěné i digitální podobě, www.casopis-sifra.cz.

 

 

 

 

 

 

%MCEPASTEBIN%