Daniel Křetínský: Krize liberální demokracie a nutnost zavedení regulace digitálních platforem

Zánik fakticky monopolní role médií v oblasti informování občanů o veřejných věcech (nebo šířeji o okolním dění obecně) a převzetí této role pro významnou část společnosti ze strany sociálních sítí a dalších forem přímé internetové komunikace mezi jednotlivci zásadně ohrožuje moderní demokracii.

Fenomén, kdy jsou prostředky aktivní masové mediální komunikace k dispozici fakticky každému a tato amatérská mediální aktivita nachází rozsáhlé publikum, způsobuje zásadní pokles politické vzdělanosti napříč populací a vytváří rozsáhlou skupinu občanů, kteří jsou téměř neinformovaní o dění ve veřejné sféře a nemají o ní rozumné povědomí.

Druhým zásadním dopadem je, že bez náhrady došlo k zásadnímu oslabení schopnosti médií arbitrovat jednotlivé názory, respektive jejich arbitráž a konfrontaci organizovat. Neexistuje mechanismus, jak s relevantním dopadem dospět ke konsensu významné části společnosti, že dané tvrzení je správné nebo nesprávné, respektive pravdivé nebo nepravdivé, rozumné nebo nerozumné. Tím začala postfaktická doba, ve které může být pravdou pro každého de facto cokoli.

Předchozí model: profesionální zpravodajství a kvalifikovaná veřejná diskuze

Média v systému moderní liberální demokracie založené na všeobecném volebním právu plnila několik pro demokracii obtížně nahraditelných funkcí.

Především uspokojovala přirozený zájem občanů o okolní dění, současně je však jako voliče formovala a připravovala na kvalifikovaný výkon volebního práva. Důležitou součástí etického kodexu médií byl a je imperativ objektivity, vyváženosti a také princip interpretace zpravodajství. Média tedy usilují o objektivní informování o relevantním dění a také o interpretaci těchto informací - o vysvětlení, v jakém ohledu je daná informace důležitá, jaké může mít dané dění následky, k čemu vedlo v minulosti, jaký je jeho kontext… To vše v režimu právní odpovědnosti za obsah šířených zpráv a prostřednictvím pro tuto činnost speciálně vzdělaných a kariérně připravených novinářů a dalších expertů přizvaných k debatě.

V období před nástupem sociálních sítí drtivá většina občanů moderních demokracií věnovala konzumaci médií každodenně významný čas. Významná část populace každý den sledovala televizní nebo rozhlasové zpravodajství, četla deníky a časopisy. Běžný občan moderní euro-atlantické demokracie strávil denně minimálně desítky minut konzumací profesionálně připraveného zpravodajství spojeného s interpretací zpráv a v režimu právní odpovědnosti.

Výsledkem byla velmi dobrá informovanost občanů o věcech veřejných a přejímání relativně velmi odpovědných a sofistikovaných, byť ideově rozdílných, výkladů okolního dění prezentovaných v médiích. Jako příklad z vlastního života uvedu situaci z 90. let České republiky, kdy bylo možné ve venkovské hospodě slyšet debatu porovnávající různé metody privatizace a jejich výhody a nevýhody, v podstatě objektivně zachycující podstatné přednosti a rizika jednotlivých postupů.

Součástí role médií bylo i arbitrovat “pravdu”, usilovat o rozlišování pravdivých a nepravdivých informací, odhalovat manipulace a lži. Tvrzení nebo argument, které profesionální média konsenzuálně označila za účelové nebo nepravdivé, byly jako takové veřejností zpravidla vnímány. Vzhledem k imperativu objektivity a vyváženosti bylo dosažení podobného konsensu napříč médii zejména ve faktických otázkách většinově možné (samozřejmě často ne v otázce intepretace, kde se pohledy jednotlivých médií přirozeně lišily z ideových důvodů).

V tomto režimu přes média probíhala profesionální, nebo profesionálně moderovaná odborná debata, ve které bylo imperativem prezentovat objektivní informace a následně diskutovat o jejich interpretaci, a to veřejnou výměnou názorů poměrně vysoce kvalifikovaných osobností - politiků, dalších veřejných osob a o událostech reportujících a komentujících novinářů.

Nová realita: agora křiku

Nová realita sociálních sítí a dalších forem veřejné komunikace přes internet je zásadně odlišná. Významná část občanů nesleduje profesionální zpravodajství, ale informace o okolním dění čerpá ze sociálních sítí a dalších platforem zprostředkovávajících amatérské příspěvky.

Tito spoluobčané, mezi které patří absolutní většina osob narozených v 90. letech a později, a nověji i čím dál významnější část seniorské populace, nejsou konfrontováni s žádným profesionálním zpravodajstvím, zcela chybí ucelenost jim předkládaných zpráv, stejně jako imperativ objektivity a vyváženosti. Intepretace informací ve většině případů buď úplně chybí, nebo jsou naprosto nekvalifikované. Podstatným znakem je v podstatě opak vyváženosti, většinou je motivem pro sdílení informace emoce, kterou zpráva ve čtenáři vyvolává. O co méně jsou informace ucelené (ve smyslu pokrytí relevantního dění), o to jich je více. Informace a zprávy jsou poskytovány mimo režim jakékoli právní odpovědnosti, velmi často anonymně, nebo pod falešnou identitou. Poměrně běžné jsou i zcela účelové a profesionálně zpracované dezinformace.

Výsledkem je jakási “agora křiku”. Výsledkem je, že daná osoba nemá k dispozici relevantní ucelené informace, ale pouze jejich zdeformovaný výsek, u kterého s velmi vysokou pravděpodobností nebyl čtenář seznámen s jejich kvalifikovanými interpretacemi, ale naopak je vnímá emočně, spíše jako výkřiky, které jej utvrzují ve vlastním názoru. Významným znakem je, že jakkoli nesmyslná informace může být, s velmi vysokou mírou pravděpodobnosti se najde alespoň nějaký počet osob, kteří dané “nepravdě” věří. Tento okruh se pak vzájemně utvrzuje v pravdivosti sebevětšího nesmyslu.

Výsledkem je, že tato část společnosti konzumující informace o veřejném dění ze sociálních sítí a dalších amatérských zdrojů na internetu fakticky nemá žádné rozumné povědomí o věcech veřejných ani o metodě práce politické reprezentace. O věci veřejné buď nejeví zájem nebo k nim přistupuje zcela heslovitě a emotivně.

Druhým následkem tohoto vývoje je faktický zánik objektivity nebo, chcete-li, pravdy (v přímém smyslu, jinak samozřejmě akceptuji, že téma pravdy je komplexní filosofickou kategorií) o věcech veřejných (v širším smyslu). Neexistuje totiž platforma pro arbitráž jednotlivých názorů. Roli médií v této agoře křiku nemá kdo převzít, neexistuje autorita, která by ohromné množství velmi veřejných výkřiků dokázala relevantně a s širokým dopadem komentovat a hodnotit – ohromné množství informací a výkřiků jednak drolí pozornost, takže je nemožné najít společnou autoritu, jednak je informací a výkřiků tolik, že na ně fyzicky ani reagovat nelze. Drobnou anekdotou v tomto ohledu je rostoucí počet obyvatel autenticky přesvědčených o tom, že Země je plochá deska. Tento příklad zní úsměvně, ale na internetu byly vytvořeny tisíce skupin typu ploché Země a vznikají další.

Třetím následkem je polarizace společnosti ve vztahu k mnoha klíčovým tématům na velmi emotivní bázi. V málo informované a málo racionální agoře křiku přirozeně preferujeme názory, které jsou nám emočně blízké. Na bázi emoce se tak společnost rozděluje do vzájemně vyhraněných táborů, diskuze probíhá na převážně emoční a ideové bázi a pro výměnu relevantních informací a racionální diskuzi, která byla tradiční a ověřenou metodou řešení společenských témat, chybí prostor i základ.

Pro vyloučení pochybností chci zdůraznit, že tento výše popsaný stav se netýká formy konzumace zpráv (tedy zprávy z internetu), ale jejich zdroje - sociálních sítí, platforem, jejichž obsah vytvářejí jejich uživatelé a další amatérské neucelené veřejné komunikace (jako protiklad k profesionální mediální nebo jinak odborně vedené komunikaci v režimu odpovědnosti zpracovaného zpravodajství). V tomto ohledu však zároveň platí, že zejména pro úzkou nejsofistikovanější a jazykově vybavenou skupinu uživatelů přináší internet úroveň informovanosti, která byla v predigitálním světě nemyslitelná. Zejména možnost porovnat v on-line čase zpravodajství o jednom tématu z mnoha zdrojů – ideálně i ve více jazycích – přináší zcela novou, dříve téměř nedosažitelnou, úroveň informovanosti. Bohužel se tento zásadní přínos týká pouze naprosto marginální skupiny, zatímco výše popsaný negativní dopad je masového charakteru.

Politické důsledky: krize tradiční politiky a nástup populismu

V situaci, kdy významná část občanů nemá rozumné pochopení pro věci veřejné a pro rozsah a metody problémů, které politici musí řešit, dochází přirozeně ke krizi tradiční, řekněme odborné nebo profesionální politiky. Jazyk kvalifikovaných a odborných politiků se pro politicky nevzdělané občany stává nesrozumitelný. Reagují buď nezájmem o politiku (většinou spojeným s přesvědčením, že problém je na straně politiků, kteří se starají bůhví o co, ale každopádně ne o to podstatné - takže vlastní neznalost občan směřuje proti politické reprezentaci), nebo zcela emotivním vyhodnocováním politiky. To logicky vede k politice nezaložené na kvalitě prezentovaných řešení a konceptů (protože je volič absolutně není schopen vnímat), ale na emotivním marketingu. Zpravidla populistickém, který je jednoduchý a funkční z hlediska obsahu i formy. Dominují proto jednoduché slogany, často jsou přítomné i agresivní formulace.

Řečeno v analogii, tradiční pojetí politiky dnes připomíná šachovou partii před davem diváků, z nichž významná část nezná pravidla šachu. Část těchto neznalých se nudí a sleduje něco jiného, zbývající spolu živě vzájemně komunikují o hře, které nerozumí, o to silnější názor na ni však mají (nesporně například vznikne početná skupina lidí, která se bude rozčilovat, že dáma netáhne do „L“). Skutečný zájem vyvolá, až pokud jeden z hráčů začne protihráče urážet, případně davu vysvětlovat, že druhý podvádí či svou znalost šachu pouze předstírá.

Tento trend se bude zhoršovat a bude mít fatální následky. Dobré vlády budeme mít jen obrovskou náhodou, a to v případech, kdy dobrý politik bude i dobrým populistou a marketérem.

Logickým následkem téhož je pak i politická polarizace společnosti, která nastává ve dvou rovinách. Jednak politicky informovanější část občanů reaguje s panikou na rostoucí populismus a marketingově založenou politickou volbu neinformované části, jednak dochází a bude docházet ke střetům stoupenců jednotlivých “marketingových” a ideových proudů, které spolu při absenci racionální diskuze nemají jak mluvit.

Kombinace těchto tendencí je z evidentních důvodů mimořádně nebezpečná.

Zdůrazňuji, že výše uvedené nemá za cíl zcela “vyviňovat” média ani stávající politickou reprezentaci z dnešního stavu. Je realitou, že média reagovala pomalu a nedokázala včas rozpoznat a uchopit možnosti nabízené internetem ani včas upozornit na hrozící rizika a požadovat úpravu legislativní regulace. Stejně tak je skutečností, že politické reprezentace zpravidla reagují na pokles informovanosti a “politické gramotnosti” občanů nevhodně. V zájmu získání voličů se uchylují k přebírání emotivně rezonujících témat (v západní Evropě většinou spojených se silnými aktivistickými hnutími) a vydávají se tak na šachovnici, na které ztrácí proti populistům své silné stránky a nemohou nikdy uspět. Namísto toho by, podle mého soudu, měla politická reprezentace prokázat schopnost emotivně rezonující témata převzít, zárověň však zpracovat vlastní profesionální a na faktech založenou metodou práce, a tuto důsledně, byť zjednodušeně, vysvětlovat a obhajovat; tím se snažit ukázat svoji kompetenci při řešení problémů.

Existuje cesta ven?

Návrat do původního stavu je fakticky nemožný, cílem by měly být alespoň kroky vedoucí ke kultivaci.

Samozřejmě, že k této kultivaci musí přispět adekvátní reakcí média (hledáním a nalezením nových atraktivních forem komunikace, kterými účinně osloví publikum dnes závislé na sociálních sítích) a demokratická politická reprezentace (prosazováním racionální a srozumitelně komunikované politiky, která skutečně reprezentuje zájmy voličů, a nikoliv prázdná hesla).

Dalším významným pilířem musí být dlouhodobý vzdělávací proces, který bude občanům vysvětlovat, že je třeba rozlišovat zdroje informací a že ne o každé veřejně šířené informaci je v duchu historického návyku možné předpokládat, že je pravdivá a že za ni někdo nese odpovědnost.

Z mého pohledu je ale klíčovým předpokladem alespoň částečného úspěchu zavedení regulace “agory křiku”, konkrétně rozšíření principu odpovědnosti za obsah, který se vztahuje na všechna tradiční média, i na amatérskou digitální mediální komunikaci, především na sociální sítě.

Toto rozšíření regulace je především naprosto logické a spravedlivé. Naprosto nerozumím tomu, jak je možné, že fyzicky nebo digitálně vydávaný časopis s dvaceti tisíci čtenáři podléhá plné odpovědnosti za obsah a všem dalším povinnostem aplikovaným na mediální aktivity, zatímco facebooková nebo instagramová stránka s násobným počtem uživatelů žádné povinnosti jejímu provozovateli nezakládá. Argument, že internet je svobodné médium je doslova absurdní. Cožpak tisk není svobodné médium a nemá zásadní historické zásluhy na vzniku moderních demokracií? Podobně absurdní argument je, že provozovatel sociální sítě pouze poskytuje prostor, ve kterém se volně vyjadřují uživatelé. Zcela stejný argument by přece mohl použít jakýkoli provozovatel tradičních médií, tisku, rádia, televize. I on by pouze poskytl prostor, kde by se ostatní vyjadřovali. To je z pochopitelných důvodů zakázáno. V prostředí sociálních sítí a další veřejné neprofesionální komunikace je to však bez omezení dovoleno.

Za druhé je tato regulace naprosto nezbytná. Je zcela nezbytné jednak nalézt mechanismy, jak “agoru křiku” kultivovat a dále jak detekovat profesionálně šířené lži a manipulace (fake news). Není možné zachovat princip, kdy budou široké masy konfrontovány s čímkoli, včetně lží, manipulací a nesmyslů.

Volám tedy po jasném zakotvení principu, že provozovatelé příslušných digitálních platforem, v jejichž rámci dochází k veřejnému šíření informací, musí principiálně odpovídat za jejich obsah, stejně jako odpovídají za obsah jimi šířených informací média jakožto tradiční provozovatelé veřejné komunikace.

V zájmu respektování dosavadního vývoje digitálního prostoru považuji nicméně za rozumné stanovit pro tato moderní digitální média (sociální sítě a další platformy) přece jen volnější pravidla. Následující pasáž prosím vnímejte jako podnět do diskuze, ne jako konkrétní návrh aplikace principu odpovědnosti za obsah pro technologické platformy.

Předpokladem jakýchkoli úlev pro plnou odpovědnost platforem musí být identifikace přispěvatele (například ověřením identity a přidělením unikátního kódu pro přístup). V kombinací s velmi omezenými úpravami legislativy to může vést k tomu, že za porušení právních povinností (především zásahů do práv třetích osob) bude možné konkrétního přispěvatele žalovat. Ať již formou občanskoprávní žaloby nebo správním či trestním postihem.

Domnívám se, že samo zrušení anonymity a vědomí možného právního následku povede k významné kultivaci veřejné komunikace na internetu a bude mít zásadní pozitivní dopad pro politickou kulturu a demokratický systém. Zdůrazňuji, že tento požadavek se týká pouze veřejné komunikace, nikoli všech forem privátní komunikace! Té se téma odpovědnosti za obsah ve smyslu tohoto návrhu absolutně netýká.

Pro veřejnou komunikaci s méně masovým dopadem (podle velikosti státu to mohou být různě vysoké desítky tisíc sledovatelů) by mělo postačovat, aby technologické platformy zavedly algoritmickou kontrolu - algoritmy účinně zajišťující detekci závadného obsahu (zejména obsahu porušujícím základní lidská práva a svobody, a přímo nebo nepřímo nabádající k trestné činnosti), tuto nechat schválit u nezávislého veřejného orgánu (existujícího nebo nově zřízeného) a na základě těchto algoritmů důsledně postupovat a průběžně je, pod dozorem nezávislého veřejného orgánu, zdokonalovat. To vše s možností přispěvatele žádat veřejný orgán o obnovení algoritmem blokovaného příspěvku, pokud by se domníval, že blokace byla neodůvodněná.

Z pohledu technologických platforem je zásadní, že jejich odpovědnost není v případě této méně masové komunikace, které je absolutní většina, stanovena za výsledek, ale za splnění povinnosti ke stanovenému postupu. Pokud provozovatel řádně aplikuje stanovené algoritmy a zná identitu přispěvatele, splní svoji povinnost a neodpovídá za finální vadný obsah. Za ten pak může být žalován sám přispěvatel.

Pro skutečně masovou digitální komunikaci je třeba uplatnit plnou odpovědnost za obsah na úrovni tradičních médií, kdy provozovatel platformy bude povinen odstraňovat zprávy, za které není připraven nést odpovědnost. Samozřejmě opět s možností přispěvatele se domáhat obnovení příspěvku u orgánu veřejné moci.

Je pak věcí provozovatele, zda této plné odpovědnosti za výsledek (tedy absence protiprávního obsahu) docílí prostřednictvím plně funkčních algoritmů nebo je bude muset kombinovat se zapojením lidské kontroly. Argument vysokých nákladů absolutně nemůže obstát. Pokud někdo veřejnosti zprostředkovává masově informace, musí být odpovědnost za obsah nadřazena otázce nákladů, stejně jako je tomu v případě tradičních médií. Doplňuji, že pokud by provozovatel platformy postupoval příliš úzkostlivě a blokoval raději příliš velké množství veřejných příspěvků, uvolní tím prostor pro konkurenci - přesně stejně, jako je to ve světě tradičních médií.

Pro případ, že někteří ze čtenářů tohoto příspěvku by intuitivně negativně reagovali na veřejnou kontrolu nad oblastí internetu, upozorňuji, že tato kontrola ve všech evropských demokraciích existuje ve vztahu k audiovizuálním médiím a v tradiční soudní formě vůči tisku. Nejde tedy o zvýšenou formu veřejného dohledu, ale pouze na její rozšíření na nový sektor. Současně doplňuji, že míra veřejné kontroly nad internetem bude muset být stejně zvýšena v zájmu národní i individuální bezpečnosti - je například zcela neudržitelné, aby algoritmy a vstupní zadání systémů umělé inteligence, které budou zásadně ovlivňovat naše životy, byly určovány soukromými firmami bez jakéhokoli veřejného dohledu. Podobně je nepřijatelné, že státy dnes nemají absolutně žádnou kontrolu nad nepřerušením provozu digitálních služeb, které jsou kritické pro fungování společnosti nebo států samých. Nejen že na rozdíl od fyzické infrastruktury chybí legislativa, která by povinnost kritické virtuální infrastruktury upravovala, ale především by tato legislativa byla nevymahatelná, protože zařízení se fyzicky zpravidla nachází v zahraničí. Rozšíření veřejné kontroly v oblasti internetu je třeba vnímat nikoli negativně, ale naopak pozitivně, jak nápravu dnes absurdního stavu, kdy je celá řada naprosto kritických digitálních aktivit a činností vykonávána naprosto bez veřejného dohledu.

Osobně věřím, že rozšíření principu odpovědnosti za obsah na technologické digitální platformy povede k významné kultivaci veřejné debaty na internetu. Vzniklý stav samozřejmě bude nadále velmi složitý a komplexní, ale bude zásadně lepší, než je dnešní realita. Přijetí této právní úpravy by mělo být jednou z vysokých priorit demokratických politiků. Je třeba jednat, dokud není zcela pozdě.

Poznámka na závěr

S publikací tohoto textu, který mám v hlavě několik let, a jehož klíčovou myšlenku jsem prezentoval v rámci svého vystoupení na Udecam 2019 v Paříži v září 2019, jsem čekal na uveřejnění návrhu nových Digital Services Act and Digital Markets Act Evropskou komisí. Bohužel tyto dokumenty se tématu odpovědnosti za obsah vůbec nedotýkají, stejně jako se nedotýkají mnoha z nejvážnějších problémů vyplývajících z absence rozumné regulace digitálního světa. Je tedy zřejmé, že imperativ jednat leží na úrovni jednotlivých členských států.