Česká cesta privatizace. (III.)

Agrobanka - Její kauza byla zmíněna již výše v souvislosti se skupinou MOTOINVEST.

Česká spořitelna - Začneme velmi zajímavou a trefnou citací detektiva Úřadu finanční kriminality a ochrany státu, který se v roce 2003 nechal slyšet v novinách, že "Vyšetřovat třeba tunelování České spořitelny je o hubu. Dotýká se příbuzných nejvyšších politických špiček. A tak litujeme každého, kdo to dostane na stůl." Hovořil zde o Livii Klausové, manželce Václava Klause.

Česká spořitelna začala být pumpována již od svého vzniku v roce 1991. První hloubkový audit banky v roce 1995 objevuje obrovské díry v hospodaření a ministr financí Ivan Kočárník podepisuje urychleně státní garanci pro spořitelnu ve výši 4,1 miliardy korun. Zároveň se ztrátové úvěry převáděné na Konsolidační banku a bilance banky takto, alespoň provizorně, "čistí".

Další krize přichází v roce 1998, kdy se spořitelna jako držitel největšího objemu primárních vkladů v zemi ve výši cca 300 miliard korun ocitla na okraji propasti. Poté, co vláda obdrží varující zprávu společnosti KMPG o ztrátě banky přesahující její aktiva, je nucena rychle jednat a uhasit hrozící požár. Pád největší banky v zemi by zemi destabilizoval. Do spořitelny jsou doslova pumpovány desítky miliard, čímž je částečně stabilizována a ze strachu, že další vypumpovaní by již nebylo finančně únosné, je hledán strategický partner. Ten je nakonec nalezen v rakouské Erste bank, která získává kontrolní balík akcií.

Ztrátové úvěry přivedly banku na sklonku devadesátých let do stavu, kdy bylo nutno státní pomoci ve výši asi 60 miliard korun (zpráva ČTK ze dne 17.12. 1999. Politicky motivované úvěry krachujícím podnikům zcela zdevastovaly její portfolio a hrozil krach. Miloš Zeman nazval kupodivu výstižně ve svém projevu před PSP ČR dne 8.3. 2000 Českou spořitelnu "finančním ústavem, zevnitř rozežraném červotočem jako staré dřevo".

Z vedení České spořitelny jsou stíháni již od září roku 2002 mj. bývalý generální ředitel banky Jaroslav Klapal a členové představenstva Josef Kotrba, Rudolf Hanus a Kamil Ziegler. Jsou obviněni z trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku a zkreslování údajů o stavu hospodaření, který měli spáchat tím, že poskytli úvěr 970 milionu v září 1997 zjevně krachující leasingové společnosti Corfin. Několik měsíců poté byla tato pohledávka klasifikována jako nevymahatelná a prodána za jednu korunu soukromé firmě spřízněné s obviněnými. Klasická "pumpařská" transakce. Vyšetřování případu se však vleče a zřejmě nebude nikdy dotažen do konce, neboť v případě jeho skutečného vyšetřování hrozí trestní postih Livii Klausové a Josefu Kotrbovi.

Důležité osoby: Livia Klausová, rozená Mistinová, manželka Václava Klause. Členka dozorčí rady banky, která schvalovala všechny významné "pumpařské" operace, v létech 1993 - 2000. Bezpochyby významná osobnost u vykrádání banky.

Úzké provázání banky s ODS dokazuje i angažmá Evžena Tošenovského, v dozorčí radě banky v obdobi největšího pumpování, tj. v létech 1996 - 1999,

a poslance ODS Martina Kocourka, jako člena dozorčí rady banky v létech 1996 - 1998.

Josef Kotrba, bývalý člen KSČ a poslanec silné prosionistické strany ODA, manžel Petry Buzkové, ministryně vlády za ČSSD. Člen představenstva v létech 1997 - 1999, tedy v době, kdy se pumpovalo nejvíce.

Kamil Ziegler, před rokem 1989 působil ve Státní bance československé, člen KSČ. V roce 1999 se poté, co odešel z vypumpované České spořitelny, stal generálním ředitelem státní Konsolidační banky, kam byly ztrátové úvěry vyváděny. Cíl byl jednoduchý - zajistit, že úvěry nebudou od dlužníků vymáhány a tyto pohledávky budou jako "nevymahatelné" odprodány za zlomek původní hodnoty, třeba subjektům spřízněným s dlužníky. V roce 2004 na otázku, kdo je jeho profesním vzorem, pravdivě a trefně odpověděl: "Je jím Richard Salzmann. Naučil mě nesmírnou spoustu věcí. Uměl lidi nadchnout, dát jim vizi. Navíc byl vzdělaný, inteligentní, skvělý rétor, v bankovnictví se velmi orientoval. Vrátil mu noblesu a prestiž. Škoda, že neodešel o dva roky dříve." O Richardu Salzmannovi bude řeč níže. Ziegler se od něj skutečně měl co učit, za jeho éry bylo z Komerční banky ukradeno ještě o mnoho miliard vice.

Vladimír Kotlář, člen představenstva banky od roku 1991 - 1999

Rudolf Hanus, člen představenstva 1994 - 1999.

Tito dva agenti StB jsou úmyslně uváděni dohromady, neboť jejich společné krycí jméno "Mirek" a působení v rezidentuře v Českých Budějovicích naznačují jejich blízký vztah. Hanus byl od roku 1993 - 1999 jedním z jednatelů společnosti ČNTS, servisní firmy televize NOVA. Jeho jméno figuruje (spolu s tehdejším generálním ředitelem spořitelny Klapalem) pod smlouvami z roku 1996 s firmou amerického Ronalda Laudera, která si u České spořitelny půjčovala finance v řádu miliard. Tyto úvěry CMM pochopitelně nesplatila a údajně je splácí dodnes.

Jaroslav Klapal,, generální ředitel a předseda představenstva 1994 - 1999. Ve funkci generálního ředitele zřejmě nebyl tím, kdo skutečně rozhodoval, kolik se vypumpuje a kam. Byl spíše vybraný k tomu, aby byl první na ráně.

IPB: IPB vznikla roce 1993 sloučením Investiční banky (je zajímavé, že vznik Investiční banky v roce 1990 byl plánován, jak vyplývá z interních dokumentů Státní banky Československé již v únoru 1989) a Poštovní banky. IPB se brzo dostala mezi tři nejsilnější banky v zemi. Postupně docházelo k navyšování základního kapitálu, tzv. "nafukování bubliny" a důkladnému pumpování ve formě úvěrů a vyvádění aktiv na dceřiné společnosti. Významnou destinací peněz pumpovaných z IPB byly firmy Václava Junka, agenta StB a člena posledního předlistopadového ÚV KSČ, zejm. Chemapol Group a společností, ve kterých figuroval jako statutární orgán či většinový vlastník Antonín Charouz. Miliardy končily také i impériu Lubomíra Soudka, agenta StB, evidenční číslo 24939, krycí jméno GORDON ovládajícího mj. Škodu Plzeň. Prostřednictvím IPB byla financována i ODS, první půjčku ve výši 55 milionů v roce 1992 brzo následovaly další, bezpočet večírků, konferencí a "Žofínů" ani nepočítaje. IPB financovala i vydání knihy Václava Klause "Dopočítávání do jedné".

První ohrožení nerušeného pumpování znamenal rok 1995, kdy se do IPB vypravili kontroloři NKÚ, aby prověřili, proč banka naplatí daně. Dluh banky tehdy činil cca 173 milionu korun. Z banky byli nekompromisně vyhozeni a premiér Klaus tehdy osobně a v doprovodu tehdejšího vicepremiéra Kalvody navštívili NKÚ, aby jeho vedení náležitě "umravnili" a odkázali do patřičných mezí. Tento daňový dluh později IPB ministerstvo financí v čele s Kočárníkem odpustilo. Menší problém nastal i v roce 1997, kdy auditorská společnost Coopers & Lybrand odmítla vydat pozitivní auditorskou zprávu s odkazem na neprůhledné účetnictví a nestabilitu banky. Pumpování proto kryla nějakou dobu auditorská společnost Ernst & Young, která vydávala bance výroky "bez výhrad", a to často v rekordní době. Na jaře 1997 odmítlo vedení IPB poskytnout úvěry zjevně krachujícím firmám, zřejmě s ohledem na blížící se politické změny (pád Klausovy vlády v roce 1997) a hrozící odpovědnost. 30.4. 1997 jsou Tesař s Procházkou zatčeni a putují do vazby. Brzo zřejmě dostanou rozum, jsou propuštěni a zůstávají ve funkcích.

V roce 1998 se v IPB objevuje strategický partner Nomura, zřejmě na objednávku, aby maskoval skutečnost, že banka je na pokraji pádu. Nomura brzo převádí svůj podíl na společnost Saluka Investments, s heslem "čím neprůhlednější, tím lépe". Konec se však blížil. Stomiliardové manko už nešlo krýt a bylo nutno poslat banku do nucené správy. Stalo se tak v červnu 2000 a pro mediální efekt "zakročujeme tvrdě a nikdo neunikne potrestání" obsadila centrálu IPB po zuby ozbrojená zásahová jednotka URNA.

Banku během dvou dnů koupila ČSOB a stát ji zaručil veškeré ztráty. Ještě před uvalením nucené správy se podařilo managementu banky vyvést veškerá likvidní aktiva do tzv. off-shore fondů na Kajmanske ostrovy (přičemž společným portfoliem byly fondy Triton), na který se nucený správce ani český stát "nedostane". Šlo o řadu fondů, které využívají legální nedobytnosti právního prostředí Kajmanských ostrovů. Celkovou výši aktiv vyvedených na Kajmany lze odvodit z rozhodnutí vlády ČR, která 21.7. 2003 rozhodla, že Konsolidační agentura zaplatí ČSOB v rámci státních garancí celkem 49,3 miliardy korun jako náhradu za majetky ukradené do fondu Triton. Podle státních odhadů by krize IPB a související státní záruky měly přijít daňové poplatníky až na 160 miliard korun.

Personální pozadí vypumpování IPB:
Miroslav Tuček, agent StB, ev. č. 1864001, krycí jméno "KRÁL - národohospodář". Ekonom a dlouhodobý prorektor VŠE Praha, v 70. létech dokonce ekonomický poradce prezidenta. Před rokem 1989 zakotvil v Prognostickém ústavu, líhni kádrů, které připravovaly předání moci. V létech 1992 - 2000, tj. až do pádu banky působil ve funkci člena dozorčí rady banky. Měl zásadní vliv na všechny "pumpařské operace".

Jeden z mozků vykrádání IPB. Jiří Weigl, prodloužená ruka Klause v bance, který dohlížel, aby bylo pumpováno správným směrem a výhradně se souhlasem mocných. Člen dozorčí rady banky v létech 1993 - 1998. V současné době působí ve funkci vedoucího Kanceláře prezidenta republiky.

Libuše Benešová, místopředsedkyně ODS a předsedkyně Senátu zastávala v letech 1996 - 1998 funkci člena dozorčí rady. Jejím úkolem bylo hájit zájmy ODS v bance, zejména úvěrování společností spojených s ODS.

Libor Procházka, několikrát byl trestně stíhán, tři týdny dokonce i vazebně, vždy však bylo trestní stíhání zastaveno. V představenstvu banky působil v létech 1992 - 2000.

Aladar Blaas, pravá ruka Libora Procházky a náměstek v IPB. Trestně stíhán, na intervenci ministra vnitra obvinění staženo.

Jan Klacek, místopředseda stínové vlády ČSSD 1996 - 1998, ve stejném období i člen představenstva IPB. Od roku 1998 až do pádu banky generálním ředitelem IPB.

Jiří Tesař, autor ekonomického programu ČSSD, generální ředitel, předseda představenstva IPB 1992 - 1998 a člen dozorčí rady 1997 - 2000.

IPB nebyla klasicky vypumpována, jako ostatní banky, ale doslova "přepumpována", což způsobilo trochu jiný scénář, než bylo obvyklé sanování a státní pomoc. Bylo nutno ji převést na jinou banku, spolu s absolutními státními garancemi, které znamenají, že státní výdaje budou ještě vyšší. Výše ukradených peněz se může pohybovat v řádech okolo 300 - 400 miliard korun. Konsolidační agentura odkoupila nejhůře klasifikované dluhy za 170 miliard, záruky státu vůči ČSOB jsou neomezené (odhady státu se zatím pohybují okolo 100 miliard), takže konečný účet může být ještě vyšší.

Komerční banka. Komerční banka vznikla vyčleněním z bývalé státní SBČS a v roce 1992 se transformovala v akciovou společnost. Ve stejnou dobu se zde objevuje klíčová osoba vykrádání banky, Richard Salzmann.

Kam peníze z Komerční banky nejvíce mizely? Mezi největší společnosti, kam byly pumpovány finance z Komerční banky, patří firmy (skupina CS/Satrapa) okolo agenta StB, svazek č. 25447, Františka Chvalovského. Celková suma se pohybuje kolem tří miliard.

Více než jednu miliardu vypumpoval z banky Petr Smetka, přes svou společnost H-SYSTEM.

Jedno z největších rozkrádání banky bylo realizováno přes společnosti izraelského státního občana Alona Baraca, (v českých mediích většinou nepřesně uváděný jako Barak Alon, pod tímto jménem také občas vystupoval) a jeho holding B.C.L. Trading. Vykrádání banky zahájené v roce 1996 ve formě dokumentárních akreditivů nebylo však Baracovou první operací v Komerční bance, počátkem 90.let ji připravil přes svou firmu Tessos Praha o asi dvě miliardy korun. V průběhu 8 let 1996 - 1999 poskytla Komerční banka Baracovi úvěry ve výši přes osm miliard korun. I přes trestní oznámení na něj z roku 1999 nebyl Barac nikdy v Čechách stíhán a státní zastupitelství v Praze si na něj netrouflo vydat ani zatykač. Podobné podvody jako v Čechách měl Barac na svědomí i v Maďarsku, kde pumpoval státní banku Postabank. Maďarské úřady Barana dokonce na krátkou dobu zadržely, poté byl propuštěn. Žalobě čelil pouze ve Vidni v Rakousku, ale i tam spravedlnosti unikl vzhledem k náhlé nemoci soudce.

16. února 2000 schválila Zemanova vláda pomoc Komerční bance pohybující se na pokraji krachu. V rámci sanace stát převzal její špatné úvěry ve výši asi 65 miliard Kč, které byly později podle zaběhnutého scenáře převedeny do Konsolidační agentury. Komerční banku poté převzala francouzská Societe Generale. Dne 20.7. 2001 potom Miloš Zeman, tehdejší premiér ČR publikoval článek, ve kterém uvedl "Myslím si, že privatizací Komerční banky končí tunelování velkých bank v Čechách".

Personální pozadí

Na prvním místě nelze neuvést Richarda Salzmanna, generálního ředitele banky od roku 1992 - 1998. Do roku 2000 byl senátorem za ODS. Osobní přítel Václava Klause, Ivana Kočárníka, Tomáše Ježka, Dušana Třísky atd. Je ironií, že celá 90. léta byl Salzmann prezentován jako vzor bankéře a byl o něm dokonce natočen díl cyklu GEN (Galerie Elity Národa). Osobně schvaloval největší pumpařské operace.

Jan Klak, člen dozorčí rady banky 1995 - 1997,

Karel Dyba, člen dozorčí rady banky 1997 - 1998, tj. v době největšího pumpování do Alonovy BCL Trading. Bývalý ministr hospodářství za ODS. Člen KSČ od 22 let, kariéra v ČSAV, zakotvil v Prognostickém ústavu.

Josef Kotrba, člen dozorčí rady 1995 - 1997, více o něm viz. výše kauza České spořitelny.

Jan Stráský, v dozorčí radě 1998 - 1999, jeho úkolem bylo krýt předchozí velké vykrádání banky, bývalý předseda federální vlády v roce 1992, pozdější ministr zdravotnictví a dopravy (ODS). Do KSČ vstoupil ve svých 18 letech.

Banka Bohemia

Banka Bohemia je typovým příkladem, jak si nomenklaturní kádři bývalého režimu založili banku, kterou vykradli a jejich dluhy uhradil stát. Byla založena v roce 1991 a již tři roky nato, v roce 1994 na ni byla uvalena nucená správa a skončila v likvidaci. Ztrátu banky ve výši 17 miliard korun zaplatil stát. Banka byla vypumpována dosti primitivně a bez jakýchkoli krycích operací, miliardy tekly přímo na konta Adamcových a Čadkových firem a končily v zahraničí. Management banky si byl zřejmě tak jistý svými konexemi na vládu a orgány činné v trestním řízení, že se krycí operace při vykrádání jevily jako nadbytečné. Po uvalení nucené správy na banku a prohlášení konkursu se stal jejím správcem bývalý ministr financí, Jiří Nikodým, který dohlédl na to, aby pád banky vyšuměl do ztracena a ztratily se důležité dokumenty, mj. řada úvěrových smluv. Zbyla aktiva banky v řádech stovek milionů korun potom je Nikodým pod cenou prodával firmám spřízněným s Adamcem.

Hlavní postavy vykradení banky Bohemia:

Jiří Čadek, podplukovník StB působící v rozvědce a poté v odboru ochrany stranických a vládních činitelů. Vzhledem k nepokrytému vykrádání banky do jeho firem byl formálně stíhán, policie mu však dala dostatek času, aby po zahájení stíhání odjel na Floridu. Kriminalista, který měl přístup k jeho spisu na policii, řekl k jeho nerušenému odjezdu do zahraničí: "Vyšetřovatelé dokonce ani nenahlásili na hranice blokaci jeho jména, což se běžně dělá."

Během jeho pobytu na Floridě zrušil parlament paragraf trestního zákona, podle kterého byl stíhán, mohl se tedy bezstarostně vrátit z příjemné floridské dovolené. Dnes Čadek dále podniká a vlastní několik firem. O pádu banky řekl pro tisk 7.7.2004 s příslovečnou drzostí: "Neudělal jsem nic nezákonného. Úřady proti Bance Bohemia postupovaly nesprávně a tím zavinily její pád."

Ladislav Adamec, syn posledního komunistického prémiéra Ladislava Adamce. Bývalý člen dozorčí rady banky Bohemia, dnes nerušeně podniká a vlastní desítky firem. Jeden z neznámých českých miliardářů.

Zdroj: Neznámý autor.