Dobrosrdečná Čína?

Přestože nejsou známy podrobnosti ohlášené úlevy, ani její výše či země, které ji obdrží, precedent nám napovídá, že asijský gigant bude jistě zkoumat každý případ zvlášť a navrhovat konkrétní strategie pro každou zemi. Úlevy od dluhů, odklad splátek úvěrů, refinancování a restrukturalizace dluhů jsou běžně používanými politikami čínské vlády vůči regionu: jen jako příklad uveďme, že v roce 2018 se Čína dohodla na restrukturalizaci dluhu s Etiopií, včetně úvěru ve výši 4 miliard dolarů na železnici Addis-Džibuti, a prodloužila dobu splácení na 20 let.

Zdá se, že tato situace nevyžaduje složitou analýzu: záměrem Číny bylo po celá léta, aby Afrika považovala Peking za svého dlouhodobého strategického rozvojového partnera, za mocnost, na kterou se může obracet s žádostmi o investice a která vytváří dynamiku akumulace kapitálu.

Pro Čínu má Afrika dvě hlavní osy zájmu, které jsou neoddělitelně propojeny. Na jedné straně hraje kontinent důležitou roli v Hedvábné stezce, globálním infrastrukturním projektu, který má propojit rozvojové země a přesunout centrum světové ekonomiky na východ. V tomto rámci jsou přínosem nejrůznější oblasti, jako je obchod, zdravotnictví, infrastruktura a různá odvětví výroby a služeb. V tomto ohledu, s většími či menšími "vedlejšími účinky", je cíl Číny splněn.

Významným rysem je však souvislost s využíváním přírodních zdrojů. Čínský obchod, půjčky a investice v Africe jsou pevně spojeny se strategickým zaměřením Číny na zajištění dodávek potravin, surovin a pohonných hmot.

K tomu je třeba připočítat sekundární cíle, které mají nízkou krátkodobou ekonomickou rentabilitu, ale relevantní politická gesta k posílení vazeb s regionem a především k vytlačení ostatních státních aktérů: z čínského přistěhovalectví s následnou implantací obyvatelstva a vazbami na metropole; socioekonomický rozvoj prostřednictvím zvýhodněných úvěrů a půjček na výstavbu nemocnic nebo poskytování vstupů a školení zemědělcům v Africe; značka země" - například odpuštěním dluhu 15 africkým zemím v hodnotě 114 milionů dolarů během pandemie v roce 2020 - nebo dokonce vojenskou podporou - se všemi geopolitickými důsledky a dynamikou obranného průmyslu, které to s sebou nese - v boji ("na podporu míru a bezpečnosti v Africe") proti terorismu. Samozřejmě vždy z "africké perspektivy".

V tomto smyslu čínský prezident Si Ťin-pching zdůraznil, že čínské investice neznamenají politické závazky, ale usilují o rozvoj kontinentu: "Slibujeme, že nedojde k žádnému vměšování do vnitřních záležitostí afrických zemí, k žádnému vnucování, k žádnému politickému kompromisu ani k sobeckému hledání politických zisků."

To je samozřejmě rána do vazu všem různým způsobům "západního imperialismu". Přímější byl však ministr zahraničí Wang Yi, který zdůraznil, že doufá, že Afrika spolu s Čínou mohou jednat společně "zejména tváří v tvář různým formám hegemonistických praktik a šikany, a tak chránit mezinárodní rovnost a spravedlnost".

Čína nemá žádné polokoloniální podřízené vztahy s jinými zeměmi a postrádá atributy kulturní hegemonie, s nimiž Američané a Evropané v minulosti vnášeli "konsensuální" prvky do své nadvlády v regionech, jako je Afrika. Proto je takzvaný Pekingský konsensus často prezentován jako "přátelštější" než Washingtonský konsensus. A zde je nezvratná pravda: čínské rozvojové banky nekladou politické podmínky jako mezinárodní finanční instituce, jako je MMF nebo Světová banka.

Samozřejmě zdaleka nelze říci, že by Čína byla "benevolentním aktérem", protože "odpuštění dluhu" předpokládá přijetí dalších závazků: například podepsání smluv výměnou za postoupení práv na těžbu surovin. Na druhou stranu Afrika dováží obrovské množství průmyslových a investičních statků, což vytváří obchodní deficit, který lze jen obtížně zvrátit. Čínské investice jsou navíc většinou zaměřeny na výrobu a přepravu těchto produktů. Když k tomu připočteme skutečnost, že půjčky jsou z velké části určeny na financování těchto investic nebo společností, které nakupují čínské výrobky, je kombinace výhod pro Čínu záviděníhodná.

Spojené státy to vědí a vykřikují to ze střech pokaždé, když mohou zaútočit na svého geostrategického rivala na východě - i když s chirurgickým diskurzem, aby nezranily čínskou citlivost více, než už je, což by mohlo otřást mezinárodním finančním systémem: "Africké země musí být s těmito investicemi opatrné, aby neztratily svou suverenitu, kontrolu nad vlastní infrastrukturou a zdroji."

Ze západní strany obnovující se železné opony trvají na tom, že tento vztah reprodukuje model výměny surovin za průmysl a investice do infrastruktury spojené s těžbou primárních zdrojů z 19. století. A tyto investice se vyznačují malým transferem technologií a nucením najímat čínské společnosti k realizaci těchto projektů (kromě dodávek vstupů a materiálů), povinností kupovat čínské výrobky nebo účastí čínských společností jako dodavatelů na projektech, což posiluje průmyslové vytěsnění regionu a zdůrazňuje proces reprimarizace.

Samozřejmě - a to je něco, co není politicky korektní zmiňovat - odpovědnost za tuto situaci jistě nenese pouze Čína, ale také africké vlády, které nevyužívají zdroje k formulování silného programu endogenní industrializace, k vyjednávání o transferu technologií nebo k vyžadování partnerství čínského kapitálu s místními společnostmi. To ostatně dělaly asijské země, které v minulých desetiletích rostly, a dnes to dělají Číňané. Ale přiznejme si, že není snadné hádat se s "všemocným tatínkem" a především s "tím, kdo dává peníze, které potřebujete".

Čína se mezitím omezila na to, aby reagovala na základě své obhajoby multilateralismu proti unilateralismu a protekcionismu, které "přicházejí ze Západu", a ujistila, že její vztahy s Afrikou jsou vzorem spolupráce Jih-Jih. Ten teoretický rámec centrum-periferie, který prosazovaly kapitalistické demokracie Severu a který se nyní v rámci současného složitého systémového scénáře bipolární "studené války" hnusí.

V tomto ohledu se Peking zavázal zvýšit objem obchodu s Afrikou a s 12 africkými zeměmi uzavřel dohody o zrušení cel na 98 % zboží, které vyvážejí do Číny. Číňané navíc uvádějí statistiky, nevyvratitelný kvantitativní fakt: za drtivou většinu dluhů, v nichž jsou země Jihu uvězněny, jsou zodpovědné západní vlády, finanční instituce, banky a supí fondy. A ne Čína.

A tak bychom mohli pokračovat donekonečna: v prostředí společenských věd můžeme hledat neustálé změny pozic, nízké údery z jedné či druhé strany, s flexibilitou a relativní pravdou, kterou nám "neexaktní věda" umožňuje. Zvláště v tomto světě, kde dějiny píší ti, kdo vítězí, a jak už víme, především pod hegemonickým diskurzem západních médií, která stále ovládají naše zeměpisné šířky.

Mohli bychom pak dospět k závěru, jak bychom se měli v tomto nikoli zanedbatelném kontextu umístit, nebo, abychom byli stručnější, jakou státní politiku bychom měli vést, abychom se mohli promítnout do konzistentní a prospěšné globální logiky. Mohli bychom si myslet, že pragmatismus, chirurgická analýza a především inteligentní jednání jsou největšími ctnostmi, které bychom měli mít v naší již tak komplikované "třetí pozici". Zní to jednoduše, ale není. Zejména proto, že nám naše domácí trápení stále brání pochopit strategický význam dynamického světa, který se neustále otáčí.

Překlad CFP!

Zdroj: https://www.ambito.com/opiniones/china/la-bondadosa-n5529818