Renata Dorňáková: Dát či nedát?

Podrobnosti

Speciály CFP! / Zóna kultura|

26. červen 2011|

Renata Dorňáková|

15438 x

Někteří mají ve své kamenné tváři vrytou zahořklost a touhu pomstít se všem, kteří jsou na tom lépe než oni. V jiných tvářích zahlédnete naději, touhu chytit se stébla a vyšplhat po něm až nahoru, zpět do života, jaký by si přáli.

Jednoho takového bezdomovce jsem znala, když jsem chodila na střední školu. Každé odpoledne hrál u pekařství na náměstí na píšťalku, vesele si poskakoval do rytmu, až mu pletené bambulky, visící ze staré pletené čapky, poskakovaly. A jeho velké bledé oči říkaly, že hraje své každodenní divadlo. Přišel za obživou stejně jako my do práce. Pokaždé, když jsem kolem něj procházela, připadala jsem si, jako by tu zbyl z historie. Poslední opravdový žebrák, takoví jako byli ve středověkých městech. Jednoho dne zmizel a já si o něj dělala starosti. Kdoví, třeba mu jeho kouzelná píšťalka pomohla k lepšímu nebo jen odešel do jiného města.

Dnes už takové lidi nepotkávám. Spíš naopak. Potkávám hodně šlendriánů, podvodníků a loudilů, kteří z lidí mámí peníze jako tele z jalové krávy. Každý týden procházel v únoru po autobusovém nádraží muž, který potřeboval peníze na autobus směr rodné Slovensko, protože ho tam jeho spolupracovníci zapomněli. Nevím, jestli si tak přivydělával nebo měl opravdu tak záludné kolegy, ale moc jsem mu nevěřila. Jak tedy poznáme, kdo z nich opravdu potřebuje pomoc? Je to otázka nikde nemající odpověď. Už v roce 1926 nad ní v knize O lidech hloubal Karel Čapek a mimo jiné závěrem uvedl, že chyba je v lidech samotných a pozastavil se také nad našimi pocity při darování almužny:

„Nedat almužnu je tvrdost; dát almužnu je falešná sentimentalita. Nedat je hřích – dát je hloupost. Jen velmi prostí a obyčejně chudí lidé dovedou ještě dávat almužnu samozřejmě a bez váhání. Ale nás ostatní už cibulička daná almužnou nespasí; spíše nás uvádí do rozpaků, a dáváme-li ji, činíme to honem, plaše a téměř zbaběle.“

Komentáře