Lubomír Brožek: Totální demokracie

Podrobnosti

Speciály CFP! / Zóna kultura|

18. říjen 2011|

Lubomír Brožek|

19583 x

Nejprve nad Lží a Nenávistí zvítězily – a posléze i samy nad sebou.

Slunečný den na sklonku babího léta zve k procházkám. Areálem Pražského hradu se davem turistů prodírá otec se svým zvídavým synkem, jenž si právě všiml prezidentské standarty vlající nad Hradem a hned se zajímá: „Táto, co znamená ten prapor?"

„To je takové znamení, Jaroušku, že je hlava státu v úřadě."

Dítě se zamyslí nad tou hlavou a vzápětí vyhrkne: „A kde je zbytek?"

Dotaz taťku evidentně zaskočí: „Zbytek..., jaký zbytek?"

„No přece tělo, nohy, ruce...", vypočítává Jaroušek vše, co dle jeho mínění k takové hlavě patří.

„Zbytek je tam taky, to dá rozum," odvětí otec a snaží se přidat do kroku. Leč Jaroušek je neodbytný.

„Co je na tom praporu?"

Odpověď už jsem nezachytil, ale kdyby se Jaroušek zeptal mě...: Uprostřed bílého pole je státní znak a pod ním, na červené stuze podložené zlatými lipovými ratolestmi, nápis PRAVDA VÍTĚZÍ. Jsem šťasten, že nemusím Jarouškovi vysvětlovat, co ta slova znamenají. Je babí léto a lehounký, lehkomyslný větérek si s nimi pohrává, užívajíc si kouzla diakritiky: Pravda vítězí... Pravda vítězi... Nabodeníčka, jak je pojmenoval Mistr Jan, mizí a opět se objevují. Myslím, že výraz nabodeníčka v tomto případě není od věci, neb mají svůj původ v téže době jako věta na standartě, tedy v době, kdy Pravda byla větším přítelem, než přítel Páleč. A to byl nějaký přítel, tenhle Štěpán z Páleče, kde byl jeho otec vladykou a kam si také spolu s Janem za časů študýrování jezdívali užít vagací. Jejich přátelství pokračovalo i později, kdy na pražské universitě přednášeli. A nebyl by mu konec, tomu podivuhodnému přátelství, nebýt těch zatrachtilých odpustků. Protože, přátelé milí, za prachy si už tehdá šlo koupit docela všechno – i spásu. Přítel Páleč byl ovšem k moci loajální muž. A protože představitel moci, papež Jan XXIII, byl tím, kdo odpustky vyhlásil, svědčil Štěpán na Kostnickém koncilu roku 1415 proti svému příteli a přispěl k jeho odsouzení.

Co o tom může vědět babí větérek? Pravda vánku je hravá a bezelstná. Pravda lidská..., toť, medle, je jiný špektákl. Filozofové a prosťáčci boží věří, že pravda je jenom jedna..., pro první je to paradigma, jehož opakem je zase jenom pravda, pro druhé je to Bůh sám. Jedni i druzí se v každém pádě shodují, že není z tohoto světa.

Ta vezdejší pravda má však mnoho tváří a Moc s ní má sklony rafinovaně nakládat- je, řečeno současným jazykem, imagemaker Pravdy. Je-li vláda osvícená, může mít i tvář její Pravdy jisté ušlechtilé rysy. Pravda může být rovněž rozverná, koketní, hravá..., anebo tragická. Za našich časů však pohříchu mívá začasté výraz idiota s kravatou poslintanou asertivními kecy. Prostě, komu čest, tomu sláva a pastýřovi trouba.

A Pravda vítězi! Ale kdo je vítěz? Ten, který vládne? Upřímně řečeno, vítěz je velká proměnná v nerovné rovnici historie. Stejně jako ona Pravda na praporu. Pokud je principem systému demokracie, vládne Lid. Neznamená to ovšem, jak si myslí kdejaký ňouma, že i on je Lid, který vládne, že v okamžiku narození jsme si všichni rovni, že Křovák, který se ve svém prostředí skvěle orientuje je stejně cenný jako univerzitní profesor v odpovídajícím sociálnu, že bankovní ředitel není víc, než ten kdo peče housky a chléb, abychom měli co do úst když se probudíme...atd...atp...etc...

Když už jsme začali dětskými otázkami, mám v paměti jednu, kterou na tohle delikátní téma vypustil jiný malý tazatel: „Lid je člověk nebo socha?"

Jenom si, děcka, nemyslete, že socha je něco trvalého. Nejprve se pod ní kladou věnce, později dynamit.

Kdo je tedy ten Lid, který vládne, je-li principem vládnutí Demokracie? Ani v její athénské kolébce to nebyl jen tak každý, ale vznešení Athéňané. A dnes?

Inu, nedávno nadzvedl diváky televize BBC jakýsi Rastani, takto makléř, který se svěřil Globální Obci, že každou noc sní o nové recesi, neboť na každé velké hospodářské krizi se dají vydělat velké peníze. Co na tom, že milióny prostých lidiček přijdou o úspory, střechu nad hlavou, rodinu, život... Pan Rastani si prostě lebedí. A není sám. Ale ani makléři a nejrůznější bankovní kulisáci nejsou Lid.

Je-li Lid ten kdo vládne, pak je jisté, že dnes vládnou peníze. Ony jsou tedy ten Lid. Ony jsou ta Pravda na praporu. Ale ani peníze samy o sobě už nejsou ve skutečnosti víc než čísla v bankovních počítačích, kde každé číslo reprezentuje nějaký subjekt, nějaký osud, nějakého člověka.

A opačně – každý člověk je definovatelný takovým číslem. Někdo je miliarda, někdo sotva na nájem a někdo...zoufalý mínus zralý k exekuci... Čísla právnických osob, čísla fyzických osob, čísla moci a čísla marnosti. Všechna ta čísla dohromady tedy de facto představují Lid. A protože čísla znamenající v bankovních počítačích peníze vládnou všemu a nade vším, můžeme nejenom směle říci, že Demokracie zvítězila, ale že její vítězství je totální.

zdroj

Komentáře