Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Když vládne bezčasí

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

V roce 2009 mi v nakladatelství Plot vyšla básnická prvotina, Otisky (ilustrovaná grafikem Jiřím Staňkem): http://www.kosmas.cz/knihy/147254/otisky/ V následující stati se věnuji své nejnovější knížce básní, nazvané V letech bezčasí: http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=179

  • kdyz-vladne-bezcasi

Je vždy těžké psát upoutávku na vlastní dílo, aby si člověk udržel aspoň částečný odstup. Co naplat, se svou knížkou jsem spojen pomyslnou pupeční šňůrou autorství. Pokusím se na ni ale podívat z odstupu jako na dílo někoho jiného. 

 Sbírka básní, V letech bezčasí, se rodila více než rok. Je rozdělena do dvou oddílů, přičemž na část psanou volným veršem (celkem 19 básní) navazují básně ve verši vázaném (17 básní).
 Samotný název celé sbírky je vlastně oxymóronem. Nemá-li něco rozměr času, nemůže se to členit na roky. Právě oxymóron však evidentně vystihuje časté pocity autora, který různě pestrými obrazy popisuje vše, co na něho působí: politické dění, krize rodiny a vztahů, děti, které nemají rodinu, konzumní způsob života... Ve výčtu by šlo pokračovat.
 Narazíme zde ale i na básnické nekrology, např. Každý dobrý den má své nashledanou:

Za obroučkami brýlí
bylo zklamání chlapce,
že osvobození nestojí více plamenů a trosek

To ještě zněla malá jazzová hudba
a sezóna byla přímo báječná
Prima
ozvalo se mu v kalhotách
Ale to už boty šněrovaly cesty
pásy zakrajovaly křivdy na později
zabalené do praporu
zmarněných

Pětiletky se modlil v rytmu desatera
takový zvláštní páter to byl,
maličko zaváněl nocí
Hřešil v každém prstu

Pletl se a miloval,
nezřetězí platil vyloučením
narážel do ostrovů,
které se mu protivily
svou zpupností,
namyšleností,
povýšením

V exilu rostli spolu s tuláky bozi,
takoví samozvaní,
kteří mu páchli sírou

Navzdory dioptriím
viděl svět ve vrstvách

V manikúře skrýval pilník lásky
a nůžky zločinu
s pouzdrem humoru
sbaleného do podzimu věčných časů
za louží

Každé dobrý den
má své nashledanou

A někde v pomačkaných hřbetech
v knihovnách
jediné s Bohem
přivítá

nové obroučky
s nožičkami
pochopení

 

    Od úvodních řádků básně lze vysledovat stopy, které nás dovedou ke jménu Josefa Škvoreckého. Zmínka o chlapci, který je zklamán, že „osvobození nestojí více plamenů a trosek, patří nejspíše postavě Dannyho Smiřického, který Škvoreckého v  literární tvorbě na stránkách jeho knih věrně doprovází.
 Dále je možné odšifrovat názvy některých dalších děl J. Škvoreckého, např. Eine kleine Jazzmusik nebo Prima sezónu.
 Opomenuta není v narážkách ani Škvoreckého detektivní tvorba (např. Desatero pro pátera Knoxe). Celkově je znát, že autor měl ke Škvoreckému, tedy k jeho literárnímu dílu, určitý vztah, a to vztah poměrně silný a vřelý.
 Některé autorovy básně jsou srozumitelnější každému, k jiným je zapotřebí jistý šifrovací klíč. Ale současně je třeba říci, že může být i dobře, že autor tento klíč čtenáři nedal. Umožňuje mu tak dívat se na básně svým pohledem, svým citem, svým vnímáním. Nepřivazuje ho k jedinému možnému výkladu – a dopřává mu tak svobodu vlastní cesty. Do stejných slov se totiž dá schovat různý obsah. Je to podobné jako u abstraktní malby. Na různé lidi bude působit odlišně – a nejkrásnějším dárkem pro autora je tato variabilita pohledů. To, že jeho výtvor není omezen na jediný výklad, který všichni unisono přeberou.

 Jednou z básní, která nabízí hned několik možností výkladu (jak by zde bylo na škodu ono školometské: Co tím chtěl básník říci?), je Za tři grešle Charónovi:
 

 Chrličům překvapením upadlo nebe
nestává se často,
aby perlorodka tavila perlu
na pěnu


 Křídla se chvěla zahanbením
že ji za tři grešle
prodali Charónovi
bez daně


 Přítmím se cedila ještě větší tma
listy stromů
otáčely bezbarvé stránky
hřbet knihy se ohýbal
ke kořenům

 Kůru svědilo po fasádách
nakroucené kníry zahrady
neměly čas


Ústa vyfukovala kouř
a oči raději neviděly
 Kamenná lavice dostala nohy
to aby měla kam jít


Jenže
nebylo kam

 Utrhla se stránka
s přeškrtnutými cherubíny
a nikomu
vůbec nikomu to snad
nevadilo

 Kam nás tato báseň vede? Pro někoho může jít o alegorii dospívání či změny člověka v obtížný hmyz, něco na způsob Kafkovy Proměny. Například v případě člověka, který propadne drogové závislosti nebo někoho, kdo se doslova přes noc stane zločincem, vyvrhelem.

 Ale nabízí se i jiný výklad, konkrétnější. Chrliči mohou symbolizovat chrám Sv. Víta v Praze. Potom ona perla tavená na pěnu bude historická památka Prahy, která má být prodána do zahraničí, tedy Lobkovický palác. V básni je cítit osten zklamání, deprivace, ale i nechuti rezignovat, osten touhy vzepřít se.

 Vázaná poezie začíná básní Podivný úpis, aneb Je libo síla, svědomí?, která v sobě zahrnuje řadu otázek. Je člověk již od narození naprogramován? Má osud předem daný? Nemůže ho zvrátit? Co je vlastně jeho „já“? Jakou zásluhu má na tom, že si ho přivlastňuje, že se s ním ztotožňuje? Je možné, aby ze světa vymizel zločin?

 Pomíjivost, nicota, nekonečno – i to jsou symboly, které ve sbírce resonují. Slovo „čas“ se objevuje v názvu hned několika básní: Čas řekl, to se vstřebá, Co utrousil čas, Čas pařezů.
 Zatímco báseň Čas řekl, to se vstřebá, se týká spíše kulturního a historického dědictví a jeho proměny v prach, Čas pařezů přejímá andersenovský motiv Nespokojeného stromečku, zmařeného života stromu, který na pár chvil ozdobí něčí pokoj, aby skončil zaprášený ve sklepě, zničený, sám.

 Zaťali ticho někam do větvoví,
vánoční doba, doba řetězů,
mluvili k dubům, kdo jim tohle poví?
Zmačkaný roháč v botě vítězů


 Pahorek s kmeny přešel do pařezů,
vrzly si pily, pily zklamání
těch, kteří ruce ztratí pro pavézu,
těch, jimž i kořen slunce zaclání


 Řezali tupě, nikdy nezaostří
zkalené bělmo na krev pahýlů.
Nebylo na kříž, hroby budou z ostřic,
na zbytky mízy dali kanylu


 Káceli kostel z ušlechtilých kmenů
zalitých sluncem v čase svátečním.
Zetlené listy píší do kamenů,
že cesty někam nejsou zpáteční

 

 Ve sbírce se objevuje i několik sonetů. Na propojenost „dobra“ a „zla“, „života“ a „smrti“, geniality a idiocie, „pravdy“ a „lži“, „ráje“ a „pekla“ poukazuje báseň Dvě podoby téže:

 

 Já viděl jsem jaro - kvetlo po sasankách,
v zobáku kos však místo žížaly
z rampouchů most, jenž mraky svíraly,
protahoval čarou v zasněžených stránkách

 

Tam četl jsem s dechem v pravdě zatajeným
o tom, jak mráz prý dostal závratě,
zatoužil krást, snad tomu havran chtěl,
sám obrostlý mechem s jménem jedné ženy

 

Ta žena dvě má, zcela různé tváře,
jedna je šelma, druhá šelmu páře,
zem se zachvěje

 

Jak jen že znějí dvě podoby téže
královny z dějin, kde se vše jen řeže?
 

Marnost – Naděje

 

 Tato báseň nevybízí k nějakému totálnímu potření „zla“, „lži“ či „pekla“. Spíše je zde načrtnut motiv rovnováhy, potřeby smířit se s tím, že jsme možná dvěma stranami jedné mince současně, že můžeme být tím druhým, třeba někdy příště.

 

 Karlovi Srpovi z Jazzové sekce je věnována báseň Ze dřeva Orwellova, kde je významným symbolem rok 1984:

 

 V kousíčcích dřeva osmdesát čtyři,
rok, v němž se Orwell smrskl do krabiček,
zprava i zleva uvolnění míří
tam, kde moc orve všechen cukr z biče


Poradce z hradu čmáral v mládí nápis,
uměl se nadchnout s hrozbou skončit v kleci,
jenže pak zadul vichr, v němž se zkrápí
naděje s kachnou jednou hořkou deci


„Nedáme sekci“ – četli mocní zblízka
nesouhlas na zdi, odpor k machinaci
zlomený lekcí, dokud neoprýská
bezmoc, jež brázdí všechny listy zvací


 Trochu se usmál, vždycky bez kladiva,
jeden se zhroutil, druhý končil s dechem,
režim, co dumá, jak už to tak bývá,
jak nohy z proutí pobít silným plechem

 Také tady narazíme na různé obrazy, metafory – i zde můžeme dešifrovat autorův vřelý vztah k člověku, který se v dobách totalitních nebál za svobodu bojovat, a to i za cenu svého fyzického věznění. Po stránce myšlení ale zůstával svobodným.

 Sbírka básní je zakončena sonetem, jehož název je: Předvelikonoční.

 

 Bylo to v pátek, bolest bez negližé
vyrvala ze skal smích – a po něm vzlyk,
všechny nás mate malá tříska z kříže,
lijavec pleská, černá stéká z vík

 Sobota zbělá, dokud nerozpuká
opuka žalu spíš než mramor her.
Byl to snad elán, s nímž se jedna ruka
navzdory králům jala kázat směr?

 Neděle křičí, volá po vzkříšení
všech - a též ničím – je, anebo není
ještě něco pak?

 Hroby jsou prázdné, ránu nezalepí
hlasem, jenž vázne v krku, v kterém střepy
k zemi klopí zrak

   Autor se zde lehce dotýká motivu víry jako něčeho niterného, těžko sdělitelného, co nemá vůbec nic společného s jakoukoli církví, zato s neustálým hledáním, s touhou hledat.

 Lze říci, že autorova tvorba může být místy těžká a její trávení potřebuje čas. Čas a naladění na určitou strunu. Pokud se toto povede skloubit, není vyloučeno, že si čtenář přijde na své.

V letech bezčasí, Marek Řezanka

http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=179

 

podporte-width

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře