Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

7 dní hříchu – sudetoněmecká propaganda nebo pokus o „českou“ očistu

Hodnocení uživatelů:  / 2
NejhoršíNejlepší 

 

Po delší době jsme šli s manželkou do kina, manželka vybrala „český“ film s názvem 7 dní hříchů. Netušili jsme, o čem je. Později jsem se dozvěděl, že scénáristou a producentem je stejný člověk, který je i autorem románu Habermannův mlýn, kontroverzního filmu natočeného údajně podle tzv. „skutečné události“ v duchu prosudetoněmecké propagandy.

  • 7-dni-hrichu-sudetonemecka-propaganda-nebo-pokus-o-ceskou-ocistu

Tento snímek byl údajně opět inspirovaný skutečnými událostmi, které se udály v sedmi poválečných dnech na Šumpersku roku 1945. Tím se dodává celému filmu jakýsi punc pravdivosti a skutečnosti. Film se zaměřuje na spletité, mnohdy spíše těžko uvěřitelné proměnlivé charaktery protagonistů, kteří žijí v československém pohraničí před válkou (nikoliv v „Sudetech“, což je právě výmyslem sudetoněmecké propagandy, která se natolik vžila, že ji dnes přejímáme, jako by skutečně existovalo nějaké území nesoucí název Sudety.), během zářijové krize 1938 a násilného odtržení československého pohraničí nacistickým Německem, v době protektorátu a vyvrcholení jejich životních dramat se odehrává v sedmi dnech od 1. května 1945 do konce války. Film ukazuje složitou spletitost obyčejných lidských vztahů obyvatel československého pohraničí, kde společně žili Češi a Němci. Centrálním bodem filmu je vztah českého lesníka a jeho německé manželky. Nebudu sdělovat podrobnosti o jednotlivých rolích postav, ale celkový dojem.

Pokud si k celému filmu domyslíme jeho skutečný historický rámec, vztah příčin a následků dané doby, pokud je tedy známe, což u zejména mladého diváka lze těžko předpokládat, tak lze chápat, že takový film se zkrátka zaměřil na určitý lidský příběh, sleduje zejména lidský rozměr emocí a vášní lidských osudů, vzájemných vztahů lidí na pozadí této kritické doby. Faktem zůstává, že o skutečném historickém rámci pozadí všech vztahů ve filmu se film vůbec nezmiňuje, případně jenom okrajově a v nedostatečné míře sdělení, což může přispívat k posunu ve vnímání dojmu, jaká byla celková dějinná zkušenost. Vztahy mezi jednotlivými lidmi je jedna věc a jinou je opět skutečná historická povaha dějinných zkušeností česko-německých vztahů a jejich vývoje ve vztahu příčin následků zasazených do celkového kontextu doby.

Film začíná svatbou českého lesníka s německou manželkou v období krize roku 1938, kdy se chystala válka mezi Německem a Československem. Této svatbě nepřeje její německá rodina, zejména bratr ženy, který je současně přesvědčeným nacistou a vojákem wehrmachtu či SS bojujícím na východní frontě, dívají se na tento sňatek jako na špinění arijské rasy. Ve filmu dává k dobru, jak se choval na Ukrajině a ve filmu je skrze jeho ústa řečeno, že řádění českých Revolučních gard v pohraničí je důkladnější, tedy horší než jejich (vojáků wehrmachtu a SS) řádění na Ukrajině. Tak skrze ústa přesvědčivého nacisty se divák dozvídá zajímavé srovnání německých zločinů na Ukrajině s působením českých revolučních gard během květnového povstání, v té době ještě protektorátu, kde plně fungovala německá okupační správa až takřka do konce války. Právě na našem území skončily poslední boje bojeschopných jednotek německé armády maršála Schörnera, který velel německým ozbrojeným silám na našem území. Již jenom toto jediné vyjádření o „taky zločinech“ nacistů je při nejmenším, mírně řečeno asymetrické a podáváno přesně ve vleku politických směrnic sudetoněmeckého landsmanšaftu, který uplatňuje v našem státě politiku „odnárodnění“ české veřejnosti. Jedná se o taktiku „srovnávání“ a vytvoření

iluze, že vlastně není rozdílu mezi německou agresí a zločiny prováděné cíleně státní politikou hitlerovského Německa ve spolupráci s pátou kolonou u nás, se sudetskými Němci a například individuálních násilností např. i českých kolaborantů, kteří se báli svého spravedlivého trestu, a tak se stali v květnových dnech horlivými „partyzány“ a bojovníky proti Němcům. Srovnávat německé nacistické řádění německého wehrmachtu a jednotek SS na východní frontě s individuálními morálně pokleslými českými kolaboranty či jinými podobnými jednotlivci v jednotkách Revolučních gard během květnových dní před koncem války je výrazně asymetrické podání historických skutečností. A to není ani nutné hovořit o existenci individuálních výstřelků jednání dopouštěného na německých civilistech ze strany RG, které pokud k nim došlo, nikdo nepopírá, ani neobhajuje.

Z širšího hlediska na toto téma mluvil i Winston Churchill. Slova pronesená v rozhovoru s prezidentem Benešem 3. dubna 1943 v oficiálním víkendovém domě britského ministerského předsedy, v Chequers. Winston Churchill své úvahy o následcích viny Německa uzavřel takto: "Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme ,teď dost' - a pak začneme mírovou práci." V dalším hovoru Winston Churchill dodal: "Transfer obyvatelstva bude nutný. Ti, kteří budou chtít odejít z baltských států, ať jdou, stejně z Východního Pruska, připadne-li Polsku, a také ze Sudetenlandu. Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." (Citováno ze záznamu ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, který byl rozhovoru přítomen).

Řada zemí západní a severní Evropy se svých většinou nevelkých německých menšin a též naopak nemalých skupin německých válečných kolonistů, okupačních civilních zaměstnanců a uprchlíků zbavila bez velkých formalit a zvláštních legislativních úprav hned po osvobození spojeneckými armádami. Dle dnešního stavu francouzských výzkumů lze např. říci, že de Gaullovi Svobodní Francouzi přesně aplikovali polský, Armii Krajowou roku 1943 deklarovaný model. Po vstupu do Alsaska postříleli na 8 000 tamních Němců, čímž dali podnět k „spontánnímu“ útěku nejen říšskoněmeckých válečných přistěhovalců, ale i části nacismem kompromitovaných německých starousedlíků. Většina bilingvního obyvatelstva poté jednoduše konvertovala zpět k francouzské identitě. Teprve dnes řeší i ve Skandinávii historikové a publicisté otázku, zda na počátku poválečného období také zde došlo vedle početných vražd kolaborantů (a „kolaborantů“) též k násilné likvidaci větších skupin říšských Němců, případně zda nejde o pouhé pověsti (debata o tisících postřílených německých uprchlících v osvobozeném Dánsku).

Evropsky specifické je poválečné úsilí Nizozemska, které důrazně žádalo územní kompenzaci za polderová území, která německá wehrmacht při obranných bojích zatopila mořskou vodou a tak je – i v dlouhodobé perspektivě – zničila. Nizozemský požadavek zněl na oblast na území dnešního Porýní-Vestfálska ve výměru zhruba třetiny vlastního Nizozemí. Tato oblast měla být podle opakovaně vyslovovaných požadavků odevzdána Nizozemí bez obyvatelstva, které mělo být vysídleno do hloubi Německa. Proti takové kompenzaci válečných ztrát se ovšem ihned od osvobození stavěli např. nizozemští biskupové. Nizozemský požadavek narazil na – praktickými ohledy motivovaný – odpor amerických okupačních orgánů. Definitivně byl se stolu smeten ovšem až v rámci studené války roku 1948.

Tak tedy i v jiných částech Evropy, nejen v SSSR, Polsku a Jugoslávii, Němci, ať již říšští či příslušníci německých menšin, platili za nacistické zločiny, na nichž se podíleli, krvavou daň, jíž se nebylo možné ani vyhnout

vzhledem k nepředstavitelným zvěrstvům, jichž se na obyvatelstvu okupovaných územích dopustili. Uvedením několika zmíněných skutečností jsme získali určitý nadhled nad událostmi, ke kterým došlo u nás v roce 1945 bezprostředně po válce. A nyní opět k filmu.

Ve filmu je pouhá zmínka, že Němci v pohraničí ve velké většině volili Hitlera a nechali se nalákat jeho propagandou a tak nastali v pohraničí problémy. To je ve filmu ukázáno malou epizodou, kdy na svatební veselici přijde bratr nevěsty a společně s dalšími Němci vyvolá rvačku s Čechy. To je jediný moment, kdy je ukázáno německé násilí v pohraničí. O tom, že sudetští Němci žijící v pohraničí volili A. Hitlera a sudetoněmeckou Henleinovu stranu, Sudetendeutsche Partei, takřka z 90% a v některých místech v pohraničí téměř 100% hlasy ani zmínka. O tom, že byli politicky organizováni a že špičky této sudetoněmecké strany byly napojeny přímo na říšské orgány a podléhaly přímo A. Hitlerovi a velitelům wehrmachtu, ani zmínka. O tom, že byly v Německu organizovány, cvičeny a vyzbrojovány bojové skupiny, tzv. „ordneři, čili dobrovolné bojové skupiny Freikorps, které zabíjeli české lidi v pohraničí, stříleli zástupce české státní moci, jako pošťáky členy finanční stráže, a další, a to zejména tzv. „ze zálohy“, tedy zbabělým způsobem, ani zmínka. O tomto skutečném působení sudetských Němců v československém pohraničí, jejich politické a organizaci a štvavým výpadům proto českému obyvatelstvu ani zmínka. Ani zmínka, ani ukázka pochodů Sudetoněmců pohraničními vesnicemi, kdy vytloukali okna českým rodinám, kdy vyhrožovali zabitím a také i následně zabíjeli, apod. Vše toto je v celém filmu zachyceno v jediné epizodě, kdy se popere pár chlapů na svatební veselici, tedy divák získává dojem, že šlo jen o jakési „rodinné“ záležitosti a maximálně o nějaké hospodské rvačky. Nešlo! V československém pohraničí od zhruba května do října 1938 probíhala doslova nevyhlášená válka mezi československým státem a sudetoněmci. Povstání sudetských Němců v pohraničí v září muselo být potlačeno až československou brannou mocí, kdy byla sudetoněmecká strana postavena mimo zákon, a v mnohých příhraničních oblastech muselo být vyhlášeno stanné právo. O tomto „bratrském“ soužití zradikalizovaných Němců v českém pohraničí, kteří přijali nacistickou politiku a nenávistný postoj ke všemu českému ani zmínka. Z pohledu historie a dějinných fakt nezávislé na konkrétních lidských osudech stále platí a vždy bude platit, že německá menšina žijící v českém pohraničí (nikoliv v nějakých Sudetech) se stala pátou kolonou hitlerovské nacistické politiky Německa směřující k rozbití demokratického Československa. Lze říci, že šlo o drtivou většinu těchto českých Němců. Mezi Němci té doby byli i skuteční antifašisté a demokraté, což nikdo ze skutečných českých historiků nikdo nepopírá. Byla jich drtivá menšina a pokud nebyli přímo od svých soukmenovců – nacistických Němců zavraždění, skončili nakonec sami v koncentračních táborech. Pokud se jim podařilo se vrátit ve zdraví, tak si často sami vyřizovali své účty s těmi, co je udali. To byl i případ oné mediální kauzy o údajném vraždění nevinných Němců (vesměs příslušníků NSDAP a SS) u Dobronína. Zde šlo také o vyřizování si účtu mezi Němci samotnými, mezi nacisty a demokraty. Přesto se mediálním způsobem vytvořila mediální kauza o „opilých zlých Češích, kteří povraždili bezbranné chudáky nevinné Němce.“ Snaha tuto historickou zkušenost českého národa jako celku překrucovat je přímo ve snahách a programových směrnicích politiky sudetoněmeckého landsmanšaftu. Je nepochybné, že právě takové nejrůznější filmové projekty mohou mít potenciál změnit vnímání skutečných historických souvislostí, tuto zkušenost z povědomí českého národa vymazat a snažit se ji nahradit jinou, která naprosto mění role, strany, vytváří zdánlivý smír, s jediným cílem, vytvořením chaosu dosáhnout svých cílů.

Po svatbě se již jenom konstatuje, že Sudety byly připojeny k říši a tak mnozí Češi odešli do vnitrozemí, ale lesník zůstal, neboť nyní měl německou manželku. Prostě holé konstatování, tak Sudety byly připojeny k říši a mnozí Češi odešli do vnitrozemí. Ani zmínka, že šlo o doslova a skutečně o vyhánění v doslovném smyslu tohoto slova! Ani zmínka, že se okamžitě Češi ve své vlastní zemi – uloupeném československém pohraničí stali občany druhé kategorie, kteří pokud nebyli hned pozatýkání, mučeni a násilím vyhnáni ze svých domovů, tak jen obtížně přežívali. Nic o vyhánění Čechů ze svých domovů, kdy si nestačili často vzít vůbec nic, nic o jejich vyvlastňování. O tom, jak takový zábor západního českého pohraničí probíhal, mám několik přímých svědectví ze své rodiny a přátel. Od svědkyně jsem se dozvěděl, že když Němci zabírali české pohraničí, tak zrovna byla se svou mladší sestrou ve škole v jedné malé vesnici u Domažlic. Popisovala otřesný zážitek, jak do třídy vtrhnuli uniformovaní Němci s bičem a řekli, že všechny české děti – rozuměj ten „český ksindl“, ať se urychleně zvednou a táhnou pryč. Vyběhla tehdy jako dítě páté třídy pro svou mladší sestru v první třídě a společně utíkaly domů přes kopec domů. Zapomněly na boty, utíkaly bosy, plné strachu. O tom, jak se rázem stali čeští Němci pány nad svými spoluobčany a jak jim to dávali na každém kroku pociťovat, mám mnoho svědectví z první ruky. O této historické zkušenosti českého národa jako celku, ani zmínka. Babička když umírala, tak blouznila o tom, jak se bojí Němců a jak je obklíčí a zabijí. Strach z období, kdy zabírali Němci západní české pohraničí zůstalo uloženo v její paměti, ale nejen její, až do smrti.

Ve filmu je však obraz doslova idylický. Za českým lesníkem po záboru pohraničí přijde nějaký Němec, typický „prodejce pojistek“ a říká mu, že by měl mít německé občanství, pokud chce dále dělat své zaměstnání a má německou ženu, tak lesník bez velkého rozmýšlení podepíše a stává se tak říšským Němcem. Tak film ukazuje „nevinnou kolaboraci“, která samozřejmě vlastně nebyla skutečnou kolaborací. Jedna věc je velmi podivná. V poutači k filmu se hovoří, že se jedná údajně o příběh podle skutečné události. Pokud by tomu tak bylo, tak většina mužských ročníků byla v kritickém září 1938 mobilizována. K 30. 9. 1938 navíc byla mobilizovaná československá armáda připravena k odražení útoku ve svých pozicích a byly plně obsazeny pohraniční opevnění a nástupní prostory. Je oprávněné se ptát, jak to, že se mobilizace netýkala onoho lesníka, který mohl být právě mezi mobilizovanými ročníky a většiny Čechů v daném příběhu? Jak to, že nebyli mobilizováni. Ani zmínka o tehdejší mobilizaci a přípravě k obraně státu. Ve filmu je pouze konstatováno, že Sudety byly připojeny k říši. Zkrátka toto příliš neodpovídá realitě dané doby, proto i na základě takových „přehmatů“ nebudí film vůbec věrohodným dojmem, pak se oprávněně můžeme ptát po tom, zda může vůbec jít i o skutečnou událost, jak recenze proklamuje. Je pravděpodobné, že již někdo podal trestní oznámení na tvůrce filmu, za údajné zkreslení chování jedné role, které měla ztvárňovat skutečnou postavu. To vše nebudí vůbec dojem věrohodnosti, to je první, co člověka napadne. Tak se český lesník stává Němcem a dále si žije svůj obyčejný život se svou německou ženou.

Film začíná ve skutečnosti až 1. květnem roku 1945, tedy v době, kdy je zřejmé, že Německo prohrálo válku. Je zde na sedmi dnech ukázáno, co se dělo tenkrát v českém pohraničí ke konci války na Šumpersku. Samozřejmě jednostranně a propagandisticky. Je zde sice krátká epizoda, ve které skupina německých vojáků vyloupí nějaké české usedlosti a jejich obyvatele upálí za života ve sklepě, kam nahází granáty, ale tím se o skutečném řádění německých vojenských skupin na našem území v květnových dnech roku 1945 více nedozvíme. Nejvíce prostoru ve filmu je věnováno aktivitám tzv. Revolučních gard, což byly polovojenské dobrovolné jednotky organizované v květnu roku 1945 pro zajištění převzetí správy z nacistické okupační pod vlastní. Mezi jejich úkoly patřilo zajištění ozbrojených složek

wehrmachtu zbývajících na našem území, zajištění válečných zločinců a boj proti německým bojůvkám na našem území, které dále vraždili civilisty, včetně žen a dětí a dále kladli ozbrojený odpor, dále měli zajišťovat německé obyvatelstvo a zajišťovat jeho transfer do Německa, jak bylo předem domluveno představiteli vítězných velmocí a Československou republikou. Tyto revoluční gardy byly tvořeny buď původními partyzány, kteří do těchto revolučních gard přešli, nebo novými dobrovolníky v květnu 1945. Tyto polovojenské jednotky měli suplovat pravidelnou československou armádu, která v tu dobu ještě nebyla k dispozici. Poté jejich funkce převzala čs. armáda a revoluční gardy byly rozpuštěny. Jejich vznik i funkce byly v dané době plně oprávněné a zasloužily se o mnohé, včetně pomoci sovětské armádě při zajištění vojenských objektů po Němcích, ochraně majetku a českých lidí mimo jiné. Nelze jejich roli paušalizovat na „divoké vyhánění Němců“.

Ano, je nepochybné, že se mezi těmito „květnovými dobrovolníky“ objevily i pochybné živly, aby tak získaly příležitost se v nových poměrech, jak se říká „uchytit“. Ano, takové morální charaktery lze jedině odsoudit, nic jiného. Tito lidé byli z našeho národa, to je pro nás poučení. Takoví lidé nízkých pudů, pak jistě využili situaci pro své osobní obohacování a mnohdy se jistě v individuálních případech mohli dopouštět zbytečného násilí na bezbranných civilistech – Němcích během jejich transferu do Německa. Musíme ale rozlišovat tyto individuální pokleslé morální charaktery několika Čechů třeba v rámci RG a působení například československých, ale i sovětských partyzánů na našem území, i celkové aktivity Revolučních gard v květnových dnech. Je zajímavé, že dnešní sudeti odmítají princip kolektivní viny, na ně však aplikován nebyl, 200 000 Němců zůstalo po odsunu v Československu, ale přitom jsou to právě oni, kdo se snaží vyvolávat dojem, že vlastně u nás nebyly žádní skuteční partyzáni a že ony RG z května 1945 byly jenom skupiny kolaborantů, kteří nedělali nic jiného, než si „chladili žáhu“ jak se říká na bezbranných německých ženách a dětech, vykrádali jejich domy a přitom skutečné vojáky wehrmachtu nechávali na našem území vraždit, jak je také ukázáno ve filmu, kdy velitel RG nechává volný průjezd německým vojákům poté, co vyvraždili české obyvatele jedné usedlosti a vypálili jejich domy. Velitel RG je pustí, neboť s nimi za protektorátu kolaboroval, a pak ještě dokrade, co zbylo po zásahu německých vojáků. Tak jsou české RG vykresleny, že byly podstatně ještě horší než samotné německé jednotky operující na našem území. Opět jedna velká asymetrie. O aktivitách Němců, kteří právě v květnových dnech vypálili několik vesnic a jejich obyvatele za živa upálili, či jiným bestiálním způsobem povraždili právě z důvodů spolupráce s partyzány, také ani zmínka. Lačnov, Zakřov, Prlov, Ploština, Javoříčko, to byly vypálené české vesnice německými vojáky a SS, kteří vyvraždili jejich civilní obyvatele. To se událo právě v květnu 1945! Vzpomeňme na Květnové povstání českého lidu, na Pražské povstání, v nichž Němci bylo zavražděno asi na 5000 českých lidí, a to nejen před koncem války, ale i po jejím konci. O tom se divák opět nedozví. O tom, že právě proti těmto Němcům bojovali české partyzánské skupiny na našem území ani zmínka. Jediný moment ve filmu je RG v čele s morálně zkorumpovaným násilníkem, který se skutečně nezastaví před ničím, dokonce i znásilní německou ženu onoho českého lesníka. Tento „květnový“ velitel RG v dané oblasti byl za protektorátu majitelem hotelu v zabraném pohraničí. Otevřeně kolaboroval s Němci a pak se v květnu proměnil na šéfa místní RG a podílel se na násilnostech nejen na Němcích, ale na všech, kteří jej mohli ohrozit, všech, kteří věděli o jeho kolaborantství s Němci. Díky tomuto jednostrannému obrazu tak divák snadno získává velmi zkreslený dojem o bojových aktivitách jednak partyzánských skupina na našem území, i skutečném působení RG ke konci války. Tito partyzáni a dobrovolníci skutečně nasazovali své životy a tak jich mnoho při zajišťování státní samosprávy padlo. Rozhodně tedy nešlo jen o násilnické zbabělé morálně zkorumpované Čechy, kteří se pak mstili na „nevinných“ německých ženách v pohraničí, jak film vykresluje. Výskyt

takových jedinců, jak ukazuje film v těchto květnových dnech roku 1945, jistě nemůžeme popřít, nelze to vyloučit, ale rozhodně nešlo o celkový obraz, jak by mohl divák nabýt dojmu. Snaha pořádně mediálně zvýraznit určitou malou část celku do mediálních rozměrů má moc podsouvat do veřejného povědomí, že o tom byl onen celek. A to již je nástroj propagandy a to sudetoněmecké. Právě toto zvýrazňování individuálních křivd používají pro zkreslení dějinné zkušenosti a k rozmělní své vlastní viny za rozpoutání druhé světové války, násilností na Češích v pohraničí a zásadní podíl na rozbití demokratického ČSR v září 1938 a z toho plynoucího spravedlivého odsunu po prohrané válce.

Ve filmu pak nalézáme scény hrající typicky na city. Například jsme svědky, jak nevinné německé ženy stojí frontu na chleba a chleba je málo a nějaký Čech s puškou a páskou RG je nevybíravým způsobem strhne na zem, ony křičí, že chtějí jenom trochu chleba pro své děti. Jak dojemné a citové. Ano na první pohled určitě ano. Pak by stálo zato si připomenout filmové záběry z českého pohraničí po odtržení, když do něj zavítal sám A. Hitler. Všichni známe záběry, na kterých právě ony nevinné německé ženy doslova fanatickým způsobem vítají svého vůdce. To je doslova trans. Dokonce prý líbali stupínky do jeho auta, po kterých jejich vůdce šel a zem, po které projelo jeho auto. To je vše zdokumentováno. To byly ony „nevinné“ německé ženy a jejich „nevinné“ německé děti se v Hitlerově mládeži učili, jako příslušníci panské rasy, jak vládnout méněcenným Slovanům a Čechům. O něco starší děti – též z Hitlerovy mládeže, ještě v květnových dnech se zúčastňovaly na vraždách českých vlastenců a to nejen při květnovém povstání. O tomto kolektivním násilí Němců z května 1945 ve filmu nenajdeme ani zmínku. Zkrátka o tom se mlčí, to se nehodí. Z filmu má divák zcela jasný dojem, že květen 1945 u nás byl jenom o řádění RG a zbabělých Češích, kteří si hráli na „partyzány“ a vytahovali se na bezbranné německé ženy.

Pokud takoví jedinci byli, je to odsouzeníhodné, ale tímto podáním se tak útočí na všechny skutečné odbojáře a partyzány, kteří se zasloužili o osvobození naší vlasti.

O tom, že Češi jsou jenom zbabělci, se dozvídáme několikrát. Je k tomu ve filmu použita i postava ruského velitele vojenského okruhu, frontového vojáka, který kolaboranta v čele RG prokoukl. Při jedné scéně v kanceláři předsedy ONV, kde je obraz prezidenta Edvarda Beneše, jej vezme do ruky, odhodí a pronese něco o zbabělcích, zatímco on se svými vojáky skutečně bojoval za Československo. I to je přesně v intencích politických směrnic sudetoněmeckého landsmanšaftu. Ti mají přímo v popisu své aktivity napadat prezidenta Beneše, zdědili tuto nenávist po Hitlerovi a nacistickém Německu. Proč je zřejmé. Jsou to zejména jeho válečné dekrety, kterými právně upravuje poválečný transfer Němců, konfiskaci majetků nepřátel republiky a chrání odbojáře. Přičemž se zapomíná, že to vše bylo možné jenom v rámci dohod vítězných mocností a na základě jejich rozhodnutí. Prezident Beneš nebyl zbabělec, byl odhodlán ještě v září 1938 jít do války, plně republiku na válečný střet s Německem cíleně připravoval a dodejme dobře. Ještě 26.9. 1938 řekl svému náčelníkovi své vojenské kanceláře, generálu Bláhovi:

„Tato válka bude hrozná. Nakonec se u nás s Němci budou bít všichni, uniformovaní, i neuniformovaní, muži a ženy. I když velcí spojenci půjdou s námi, nebude to ani tak rychlé, ani hned od počátku rozhodné, abychom německému vpádu do republiky mohli zabránit. Ale budeme se bránit do posledního dechu a musíme jít až do konce, děj se, co děj. Já zůstanu se svou vojenskou družinou stále u vojska. Zůstanu s těmi, kteří se budou bít doopravdy až do poslední chvíle, a pak padnu s nimi. Bude to patrně nutností i vojenskou, i politickou a bude třeba včas se na to připravit. Naši musí dále zůstat se spojenci až do

konce války: tím republika bude zachována. I konec prezidenta republiky na bojišti k tomu bude sloužit.“

Zbabělost mu vyčítají pouze samotní zbabělci, nikdo jiný, to patří zejména těm Čechům, kteří se nechali nachytat na sudetoněmeckou propagandu a snížili se k tomu, že dnes přes rétoriku tzv. „moderního“ pohledu na české dějiny se dali do služeb cizím zájmům a napadají prezidenta Beneše – to oni jsou ve skutečnosti kolaboranti, na které pamatovali i ony tzv. „Benešovy“ dekrety. Proto tak prezident Beneš vadí. I v tomto filmu je na něj proveden skrytý útok, je označen nepřímo, ale velmi viditelně za zbabělce. Prosazení tohoto pohledu na prezidenta Beneše je také cílem sudetů.. Tak se vytváří ona „blbá“ nálada v české společnosti a jejím veřejném mínění. To je onen proces odnárodňování, jak mu pracovně říkají sudetští Němci. To je základem pro konečnou germanizaci české kotliny. Začíná to přijetím německého způsobu myšlení a pohledu na české dějiny, skrze přijetí tohoto pohledu vznikají v českém povědomí a jeho veřejnosti „blbé pocity“ a skrze ně se český národ stává ohebnější a snadněji přijímá další požadavky na své odnárodnění a nakonec se pomalu a jistě vzdává a rezignuje na svou vlastní samostatnost a svrchovanost. V chování některých politických elit je tato „mnichovanská“ politika více než zřejmá.

Dále ani ruský velitel nemá tak docela pravdu, lépe řečeno nemá ji ten, kdo mu ta slova vložil do úst. Přímo na osvobození Československa se podílel i 1. československý armádní sbor jako jednotka československé zahraniční armády bojující ve druhé světové válce na východní frontě po boku Rudé armády. Jejich bojové vystoupení při osvobozování ruských měst a nakonec i Československa nebylo nezanedbatelné. Bojovali u Sokolova, Bílé Cerekve, účastnili se Karpatsko-dukelské operace, kde se probojovali zpět do své vlasti, bojů na Slovensku, Ostravsko-opavské operace a dalších přímých osvobozujících bojů na našem území.

O tom, proč docházelo často k nenávistným projevům k Němcům ke konci války, nám něco řekne zkušenost vlastních frontových vojáků právě 1. Československého sboru. Vojáci 1. československého armádního sboru prošli nejen peklem bojů, ale dotkly se jich i osobní zážitky a zkušenosti. Nejprve si mnozí z nich vyzkoušeli život v sovětském gulagu – volyňští Češi poznali Stalinův komunistický režim i německou nadvládu na vlastní kůži. Poté, při postupu Sovětským svazem, Polskem, Slovenskem a částečně i Moravou se seznamovali s dalšími nacistickými zločiny – vypálenými vesnicemi, zmasakrovaným civilním obyvatelstvem, hromadnými hroby, pochody smrti. Viděli i své zajaté druhy ukřižované Němci jen zavražděné. Tyto zkušenosti prohloubily nenávist československých vojáků vůči Němcům, která v nich už byla od roku 1938, kdy se po přijetí Mnichovské dohody nemohli Německu bránit. Tato nenávist vedla v samém závěru války i těsně po jejím skončení k několika individuálním aktům násilí vůči Němcům. Samozřejmě se ani toto násilí nedá ničím omluvit, ale nelze tyto individuální případy vydávat jednostranně za popis historických skutečností příčin a následků. Němci si na druhou stanu nedělali vůbec servítky ani starosti s tím, že zabíjeli civilní obyvatelstvo. Je známo, že pokud Němci zajali někoho z českých vojáků 1. čs. armádního sboru, byli tito vojáci nelidským způsobem mučeni, hovoří se o takových zločinech jak o kastraci za živa a přibíjení na vrata. Takto Němci nenáviděli Čechy během války. Tolik pro dokreslení obrázku celého, nikoliv jenom malovaného na filmovém plátně v sedmi dnech hříchů.

Tyto filmy, jako je 7 dní hříchů, by neměly být chápány jako přínos k vidění tehdejší historické situace. Je jistě uměleckým počinem ztvárnit složitost vztahů obyčejných lidí zmítaných okolnostmi širších dějů, které je chtě nechtě utvářely a přesahovaly, ale nesmí se toto ztvárnění přebírat jako obraz kontextu celé doby, jinak jeho potenciál plíživým způsobem překrucovat povědomí o skutečných příčinách a následcích historických dějů, což bývá často nástrojem politiky nejrůznějších mocenských skupin jako jsou sudeti, ještě umocníme. Takto se působí zejména na mladší generaci.

Vzbudit v diváku a tak v širší české veřejnosti jistou emočně citovou zkušenost, která mění citlivost k vnímání určitým skutečnostem, kdy je pak divák a konzument takových podprahových informací lépe přeladitelný na jiný způsob myšlení – proněmecký a přijímá vzbuzované pocity z daného filmu, stává se snadno ovládatelný a přístupnější dalším zkresleným polopravdám, až zcela úplně přijímá, aniž by si toho mohl být vědom německé myšlení, německé postoje a začíná dokonce hlásat a obhajovat Čechům nepřátelský výklad našich vlastních dějin a dějinné zkušenosti. I takoví germanizovaní Češi už mezi námi žijí.

Tyto podobné „umělecké“ počiny vzbuzují pocity viny, viz jenom název 7 dnů hříchů, jako kdybychom měli získat dojem, že jsme hříšní a špatní, musíme se kát, a tak se stát ohebnými a poddajnějšími k přijímání názoru o nás samých, které nás ponižují a snižují naše národní sebevědomí. Tak se přijímá mentalita otroků, slouhů, poražených. O to celou historii, co svět světem je, usilují Němci ve svém pangermanském snu, který stále sní. Dnes toho dosahují skrze ekonomickou moc pod deštníkem EU, což je daleko účinnější a daleko více demoralizující než vojenskou mocí, jako tomu bylo v září 1938, kdy jsme byli krůček od otevřeného válečného střetu s Německem. Nebylo to až tak dávno, ještě žijí lidé, kteří tenkrát byli mobilizováni a plně odhodlaní bránit svou zem i proti přesile a čekali v pohraničních pevnostech na vpád nepřítele. To se nezapomíná a nelze to vymazat z naší dějinné zkušenosti. Je nutné být stále bdělí a ostražití a čelit těmto snahám. Pokračují stále a mají jenom jiný plíživější charakter. Snaha o změnu vnímání tehdejší doby u českého diváka pomocí takových filmů může být snadnou přípravou pro dosažení vstřícnosti vůči dalším aktivitám těch, co se dosud nesmířili s historií a rádi by změnili výsledky nejen druhé světové války, ale i vznik samostatného Československa jako takového. Je nutné vědět o těchto praktikách moderní manipulace veřejným míněním – poddajností k nepříteli, k přijetí určitých postojů a myšlení, skrze které lze veřejné mínění bezpečně ovládat. Nevím, zda si této informační války jsou vědomi například bezpečnostní složky státu, ale zkrátka sděluji, co by mělo být známo.

Lidé mají tendenci neustále přijímat přesvědčení, že svět se nějak vyvíjí, zlepšuje, že už nehrozí podobné zločiny jako v minulosti, nějaké nové Mnichovy, podobné ohrožení republiky, podobné protektoráty, podobné puče 1948, podobné invaze 1968 atd. Pohled do světových zpráv nás z toho velmi snadno vyléčí.

Tyto filmy působí jediným směrem: sráží národní sebevědomí . A o to jde těm, kdo takové projekty vytvářejí na politické zadání sudetoněmecké skupiny, která je již dnes tak prorostlá a etablovaná i v našem státě a navíc velmi aktivní. Působí chytře a skrytě, a například pomáhá financovat podobné počiny. Jinou jejich strategií je vytvářet nejrůznější česko–německá přeshraniční sdružení, a tak působit na veřejný a politický život u nás. Snaží se i ovlivňovat politické strany u nás, viz například KDU-ČSL a jiné, jako třeba TOP09, Zelené, ale také i některé funkcionáře ČSSD.

Kdy se například dočkáme nějakého filmového ztvárnění například vyhánění Čechů z našeho pohraničí v roce 1938? Jak to, že tato část naší historie si dosud nenašla mezi českými filmovými umělci své ztvárnění. Jistě by také šlo vytvořit podobné spletité příběhy obyčejných lidí v českém pohraničí, jako v případě filmu 7 dní hříchů.

Máme tedy na světě další „český“ film, na kterém se dokonce podílel státní fond české kinematografie a Česká televize, která v sobě obsahuje přesně prvky, o jejichž prosazení v českém národním dějinném povědomí usilují právě složky sudetoněmeckého landsmanšaftu.

Filmy a umění obecně by nemělo být nástrojem propagandy a ideologicky promiskuitním. To jsme tak kritizovali na umění za vlády komunistů a nyní se to děje naprosto stejně, ba mnohem intenzivněji. Jenom jde o jiné vlivy, které se snaží měnit naše mínění ve prospěch nikoliv našich českých. Německý kapitál u nás vlastní de

facto téměř veškerý bankovní sektor a veřejná média. Proces odnárodňování, který je předstupněm ke konečné germanizaci, probíhá. Vydává se za česko-německé porozumění, apod. Fáze odnárodnění se týká přepisování českých dějin a přijetí německého a proněmeckého a případně prohabsburského pohledu na české dějiny. Kdokoliv odhaluje tyto sudetoněmecké postupy nepřátelské našemu národu, je označován za „komunistu nebo jen levičáka.“

Film odbourává pověru o „holubičí duši“ Čechů a Slovanů, jak se píše v recenzi k filmu. Ano, kdyby Češi měli jenom „holubičí povahu“, tak by jako národ přes ten několika tisíciletý nápor germánského živlu na východ nemohli přežít. Ale nenechme si vnutit obrazy o našem národě, jeho povaze jako celku na základě těchto účelově propagandistickým způsobem mediálně zveličených morálních excesů několik morálně narušených jedinců, kteří by se chovali stejným způsobem i v jiných situacích. S podobnými morálními chátrami nejrůznějších kolaborantů v řadách Čechů se musí vypořádat sami Češi, ale nelze si nechat vnutit používat zveličování a asymetrické stavění historických příčin a následků do jedné roviny a takto manipulovat dějinnou zkušeností. To je již obyčejný akt agrese a války, války o to horší, že se vede v neviditelné rovině podvědomé části mysli.

Neustálá snaha vnášet tato témata do pozornosti naší veřejnosti s cílem ji názorově štěpit, dezorientovat může být také nástrojem jak dosáhnout destabilizace společnosti v procesu odnárodňování.

To, že zde po celé dějiny existoval vnímatelný tlak Německa vždy tradičně směrem na východ a směrem na Balkán dalo dokonce vzniknout odbornému názvu „Drang nach Osten“, to je zkrátka skutečnost. To, že Německo bylo agresorem v první i druhé světové válce a že i již dříve, a to celá staletí, usilovalo o vyvraždění slovanských národů, mimo jiné své světovládné cíle, to je zkrátka také skutečnost. Obětí byl též náš národ, byly jsme první zemí, která skutečně odnesla ustupování západu Hitlerovi. Proto máme právo si svou historickou zkušenost chránit, nenechat si namluvit pod dojmem těchto byť jinak jistě poutavých filmů jiný „moderní“ pohled na naše dějiny. Dějiny se musí znát a chápat a vykládat tak, jak se děly z pohledu kontextu doby, nikoliv je snažit měnit skrze výklady vládnoucích ideologií mocných, které se snaží prosadit. Podobné filmy jako sedm dní hříchů mají tento potenciál, ať již záměrný, nebo nevědomý.

Z pohledu naší národní a státní svébytnosti je plně oprávněný český výklad dějin. Pod rouškou útoku na naší dějinnou zkušenost v rámci procesu odnárodnění, což je předstupeň plné germanizace v rámci dnes módního tzv. „Evropanství“, se bude napadat český národní pohled na naše dějiny a označovat za nacionalistický. Takoví „užiteční idioti“ už žijí mezi námi, jedná se o novodobé intelektuály a tzv. „nové“ historiky, kteří přicházejí s novým moderním pojetím českých dějin, které údajně zbavují „českého šovinismu“. Samozřejmě používají antikomunistickou nótu a vše, co napadají považují za komunistické, za „levičáctsví“, nebo dokonce za nacionalismus. Přitom sami špiní svůj vlastní národ často i za mrzký peníz svých chlebodárců, jejich typickou vlastností je povýšenost nad českými vlastenci, které považují za fenomén hlouposti a méněcennosti. To je vidět z jejich projevů na internetu a jinde.

Je dobré si připomenout fakta:

K. H. Frank, jeden z vedoucích henleinovců – politické organizace sudetských Němců, na shromáždění sudetských Němců v březnu 1944 v lázních Karlova studánka řekl:

„Cílem říšské politiky je úplné zničení Čechů. Tento úkol musí být proveden sudetskými Němci.“

A dále pozorně naslouchejme našemu prvnímu prezidentovi, T. G. Masarykovi z roku 1918:

„Svobody trhu může být využito silnějším k nemenší porobě slabšího než války, ba k porobě horší, demoralizující.

 

podporte-width

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře