Mnoho vakcín vyvolává i jiné nemoci než ty, k jejichž potírání jsou určeny. Například očkování proti neštovicím často způsobí syfilis, paralýzu, lepru nebo rakovinu. Očkování proti obrně, záškrtu, tyfu, spalničkám či tetanu a jiným nemocem zase v různé míře vyvolává encefalitidu, meningitidu, slepotu, rakovinu (do dvou let), tuberkulózu (od dvou do deseti let po očkování), artritidu, nemoci ledvin a onemocnění srdce (srdeční kolaps se může odehrát do několika minut po podání vakcíny, někdy k němu dochází po několika hodinách).

Je-li podáno více vakcín v krátkém časovém úseku, jsou účinky o to intenzivnější. Při ústním podání se organismus může bránit zvracením, ale je-li jed (vakcína) vpraven do organismu pomocí injekce, překoná všechny ochranné bariéry. Následnou reakci lékaři označí za „novou nemoc“.

Může se dostavit i šok: jednou se mi doneslo, že rovnou v ordinaci lékaře na místě zemřelo po očkování sedm vojáků. Napsala jsem na vládu, zda je to pravda. Poslali mi zprávu státního tajemníka Henryho L. Stimsona, v níž bylo nejen potvrzeno úmrtí těch sedmi mužů, ale také tam bylo uvedeno, že v důsledku očkování proti žluté zimnici zemřelo celkem 63 vojáků a skoro 29 tisíc dalších dostalo hepatitidu, vše v průběhu šesti měsíců. A to byla jen jedna vakcína z těch 14-25, které naši vojáci dostávali.

První světová válka trvala krátce a výrobci očkovacích látek nestihli využít všechny vakcíny, které vyrobili pro armádu. A protože nechtěli přijít o zisk, spustili jednu z nejrozsáhlejších očkovacích kampaní v historii Spojených států. Nemohli jako záminku použít žádnou existující epidemii, a tak se uchýlili k jinému triku. Spustili kampaň, jež tvrdila, že se vojáci vrací z cizích zemí se všemožnými nemocemi, a tak by se všichni měli nechat očkovat – pokud možno všemi vakcínami, které trh nabízel.

Lidé tomu uvěřili. Jednak věřili lékařům a zdravotnictví obecně a jednak sami viděli, že jsou navrátilci nemocní. Netušili ovšem, že za to může očkování. Některé vojáky zmrzačilo očkování vojenskými doktory na zbytek života, jiní byli šílení. Důvodem jejich duševního stavu prý byl posttraumatický válečný stres (shell shock), ale ve skutečnosti byla viníkem encefalitida vyvolaná očkováním.

Nová, kombinovaná nemoc, vyvolaná spojeným účinkem mnoha nových vakcín, vyvedla lékaře z míry. Vyznačovala se symptomy všech nemocí, které do lidí očkováním vnesli. Objevovala se při ní vysoká horečka, extrémní slabost, vyrážka v oblasti břicha a střevní problémy, což jsou příznaky charakteristické pro tyfus. Vakcína proti záškrtu způsobovala zahlenění plic, zimnici, otok krku spojený se vznikem pablány, dušení vedoucí až ke smrti, po níž tělo zčernalo kvůli stagnující, neokysličené krvi. V počátcích tomu říkali černá smrt. Ostatní vakcíny dodávaly nové nemoci své charakteristické symptomy – paralýzu, poškození mozku, bolestivou křeč čelistních svalů typickou pro tetanus atd.

Když chtěli doktoři potlačit symptomy tyfu silnější vakcínou, vyvolali ještě silnější formu tyfu, kterou nazvali paratyfus. Když ale vytvořili ještě silnější a nebezpečnější vakcínu proti paratyfu, stvořili ještě hroznější nemoc, pro kterou už neměli jméno. Nechtěli přiznat lidem, o co se jedná – o jejich vlastní frankensteinovské monstrum. A tak ji pojmenovali španělská chřipka. Zaručeně nebyla ze Španělska a Španělé toto spojení s pandemií, která skosila obrovské množství lidí, nesli nelibě. Až v posledních letech vyplouvají na povrch pravdivá fakta, která ukazují na pravého viníka: na americké doktory – pokusníky.

Někteří vojáci sice byli před návratem do USA ve Španělsku, ale novou nemoc si přinesli z našich vlastních vojenských táborů U.S. Army. Zdravotníci používají pořád ten samý úskok. Když jejich očkovací látky (jejichž aplikování je požadováno před vycestováním) způsobují po světě vakcínové nemoci, nahánějí lidi v rámci „strašících“ kampaní do očkovacích center. Pamatujete si na hongkongskou chřipku, asijskou chřipku a londýnskou chřipku? To všechno byly epidemie vyvolané lékařskými zásahy spojenými s běžnými nachlazeními, která lidé mívají každý rok.

Všichni, kdo zažili epidemii španělské chřipky v roce 1918, říkají, že to byla snad nejhroznější nemoc, jaká kdy existovala. Zdraví, silní muži umírali během několika dnů. Nemoc měla typické znaky černé smrti, záškrtu, zápalu plic, neštovic, obrny a veškerých onemocnění, proti nimž byli lidé krátce po 1. světové válce očkováni. Skoro do celé populace byla zaseta semena tuctu nebo i víc nemocí.

Mezi očkovanými vojáky bylo sedmkrát víc případů než mezi neočkovanými civilisty a nemoc se projevovala podle toho, jaké očkování dostali. Jeden voják, který se v r. 1912 vrátil ze zámoří, mi vyprávěl, že nemocnice byly plné mužů s dětskou obrnou. Divil se, jak je možné, že dospělí muži trpí dětskou nemocí. Teď víme, že obrna je běžný následek otravy vakcínou. Lidé, kteří zůstali doma, dostali obrnu až po celosvětové očkovací kampani v roce 1918.

Pandemie řádila dva roky. V běhu ji udržovaly další jedovaté léky podávané doktory, kteří se snažili potlačovat její symptomy. Podle toho, co jsem zjistila, dostávali španělskou chřipku jen očkovaní. Ti, kdo očkování odmítli, jí unikli. Naše rodina k těmto lidem patřila, a tak jsme epidemii ve zdraví přežili. Díky učení Grahama, Traila, Tildena a jiných jsme věděli, že si člověk nemůže znečistit organismus jedem, aniž by dostal nějakou nemoc.

Když epidemie vrcholila, byly všechny obchody zavřené. Totéž se týkalo škol a podniků – a dokonce i nemocnic, protože i lékaři a sestry prošli očkováním a trpěli chřipkou. Na ulicích nebyl nikdo. Bylo to jak žít ve městě duchů. Moji rodiče chodili od domu k domu a snažili se pomáhat nemocným, protože dostat se k doktorovi bylo tehdy nemožné. Kdyby byly viníky této choroby nějaké viry, bakterie nebo jiné choroboplodné zárodky, tak měly spousty příležitostí napadnout mé rodiče, protože s nemocnými trávili dlouhé hodiny. Ale ti žádnou chřipku nedostali a ani ji nedonesli domů, kde bychom ji mohly chytit my, děti. Nikdo v naší rodině chřipku neměl – dokonce ani rýmu – a to byla zima a zemi pokrývaly hluboké sněhové závěje.

Kdykoli vidím, jak sebou lidé škubnou, když v jejich blízkosti někdo kýchne nebo zakašle, říkám si, jak dlouho jim bude trvat, než jim dojde, že to nemůžou chytit – ať je to cokoli. Jediný způsob, jak se u člověka může rozvinout nemoc, je nesprávná strava, pití alkoholu, kouření a jiné věci, které vedou k vnitřní otravě a snížené vitalitě. Všem nemocem lze předejít a všechny jsou léčitelné, použijeme-li správné metody. Ty nejsou doktorům známy a neznají je ani všichni alternativní lékaři (lékaři bez umělých léků, „drugless doctors“).

Epidemie španělské chřipky z roku 1918 prý po celém světě připravila o život na 20 milionů lidí. Ve skutečnosti je ale zabili doktoři svými hrubými „léčebnými“ postupy a smrtícími „léky“. To je drsné obvinění, ale přesto je pravdivé, můžeme-li usuzovat podle úspěchu alternativních lékařů ve srovnání s těmi konvenčními.

Zatímco běžné nemocnice vykazovaly 33% úmrtnost na španělskou chřipku, alternativní nemocnice, např. BATTLE CREEK, KELLOGG a MACFADDEN’S HEALTH-RESTORIUM vyléčily skoro 100% pacientů. Léčilo se v nich vodou, koupelemi, výplachy tlustého střeva, půstem a jinými prostými metodami, po nichž následoval jídelníček pečlivě sestavený z přírodních potravin. Kdyby byli konvenční doktoři stejně pokrokoví jako tito v alternativních léčebných zařízeních, tak by k těm 20 milionům úmrtí vůbec nebylo došlo.

(kráceno; zdrojový článek je úryvkem z knihy Eleanory I. McBean, Ph.D., (1905 – 1989), aktivistky zaměřené proti očkování.)

Zdroj:http://www.osud.cz/historici-vam-taji-epidemii-spanelske-chripky-melo-na-svedomi-ockovani