Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Smrt a naše „Slovo poslední“

Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 

Tentokrát se trochu rozepíši. Téma smrti bylo v našem světe vytěsněno a zameteno až kamsi do hodně vzdáleného kouta, jakoby se jednalo o cosi, co k našim životům vlastně ani nepatří, nemluví se o tom, jakoby toho ani nebylo… A to přesto, že se jedná, vedle zrození, o jeden z nejzásadnějších a nejhlubších momentů, kterými procházíme… Otázkou zůstává, do jaké míry je to záměr, který byl dnešní společnosti postupně a nenápadně naordinován kýmsi, kdo správně vytušil, že právě tady se jeho absolutní kontrola nad našimi životy pozemskými střetává s nebezpečnou konfrontací a ohrožením…

Oproti tomu jeho předchůdci, v podobě nejrozličnějších náboženských a církevních institucí, zvolili „přímočařejší“ přístup. Smrt neskrývali, nevytěsňovali ji, ale rovnou z ní učinili svůj mocenský „duchovní“ nástroj a sami sebe pasovali, byť v tzv. zastoupení, do rolí těch, kdo určují a rozhodují o tom, jak budeme z tohoto světa odcházet a co bude následovat. Jinak řečeno, jejich chtivost se nezastavila ani před majestátem smrti, přestože to bude právě ona, která jednoho dne zaklepe i u jejich dveří a naloží jim násobkem hrůzy, kterou kolem sebe předtím šířili… (Ne nadarmo se říká, že cesta do pekel je dlážděna lebkami kněží…) Výslednicí této, po generace šířené „duchovní“ osvěty, ale i zamlčování a tajení skutečných osobních prožitků s odchodem z tohoto hmotného světa, jako čehosi neexistujícího, nevhodného či vyšinutého, je pak spleť strachu, chaosu, popírání, protimluv i falešných příslibů, skrze něž moderní lidstvo na toto téma nahlíží.

  • smrt-a-nase-slovo-posledni

Ale vrátím se nejprve zpět k textu „Poslední Slovo“, který jsem zde na CFP již publikoval. Podnět k jeho sepsání si mne našel před více jak 30-ti lety a nejednalo se o prožitek, který by pramenil z nějaké mé vlastní vnitřní aktivity, ale prostě mnou prošel podobně, jako když se vítr prožene mezi stromy. A byl to prožitek natolik intenzivní, že si na něj dodnes, i přes tu značnou časovou vzdálenost, vzpomínám. Bylo to pozdě v noci na chodbě železničního vagónu, kterým jsem se vracel do rodného města. Svůj prožitek jsem si tehdy zaznamenal a ještě mnohokráte později se k němu znovu a znovu vracel…

Tady bych se rád pozastavil u jedné mé životní zkušenosti, která s tím souvisí. Vždy, když jsem se ve svém životě setkal s čímsi, co nepocházelo z tohoto našeho hmotného světa, tak či onak to vždy souviselo s emocemi, s vyhrocenými, bouřlivými emocemi. Někdy to přinesl život sám, vážná nemoc, smrt blízkého… Jindy jsem se k tomu, řekl bych, propsal skrze koncentraci a emoční prožívání. Nikdy tomu ovšem nebylo tak, že bych k těmto svým prožitkům dospěl skrze vědomé praktikování čehosi nebo předem vědomě něco výjimečného očekával.

Ne vždy to byly zkušenosti s tím pozitivním, ale pokaždé to byla zkušenost, na kterou již nezapomenu a která mne obohatila. Jednou, v roce 1988, při psaní takového emocemi nabitého textu jsem v tom textu sám sobě předpověděl cosi velmi neobvyklého, s čím jsem se pak setkal o deset let později… A také, až později, mi najednou došlo, že prožívám přesně to, o čem jsem tehdy psal a co jsem si silou své touhy k sobě přitáhl. Jindy, v době životních těžkostí a krize, paradoxně opět v podobě ženy, jsem si k sobě přivolal bytost z těch…, řekněme, nejspodnějších prostor našeho Vesmíru.

A byla to zkušenost na jednu stranu fascinující (nikdy v životě jsem neviděl nic srovnatelného, včetně onoho hořící spirálovitého průchodu ´´dolů“), na stranu druhou zběsilá a ničivá, která tehdy rozvrátila nejen můj život, ale bohužel se přelila i do mého nevědomého okolí a nakonec mne nejvíce ztrestala tím, že zaútočila a týrala osobu mně nejbližší, a to v době, kdy jsem jí pomoci nemohl… V různých podobách trvala bezmála rok… (Zvláštní…  Dodnes, když si na ni vzpomenu, necítím vůči ní nic negativního a naopak jí přeji, aby na své cestě postoupila výš, do lidštějších prostor… Ono to totiž je takto: Když tuto zkoušku ustojíte a pokračujete tak, jak jste původně měli, pomáháte tím zároveň v postupu i těm ´´padlým“ na druhé straně…)

Jaký to mělo smysl? Dnes už mi nikdo nemůže vykládat co je a co není možné! Prožil jsem si to. A taky, díky této zkušenosti, vím, že pod povrchem našich životů zuří boj dvou duchovních protipólů… Boj, který má svá přesně daná pravidla, jež musí obě strany respektovat a ve kterém my stojíme kdesi uprostřed, vybíráme si a válčí se o naše duše… (I v tomto případě pro mne platí, že psaním jsem si zkázu přivolal a stejný způsob mi pomohl se z ní vypsat…) Jindy jsem se zase, během nemoci blízké osoby, setkal s tou druhou stranou… a ta mne provází dodnes a věřím, že mne neopustí až do konce tohoto mého života. V jiné situaci jsem se pak opět při psaní setkal sám se sebou, a to v té podobě, o níž se dnes píše jako o karmické minulosti nebo minulých životech.

Vydýchat to, tedy sám sebe, trvalo nejméně měsíc a od té doby se tomuto tématu zdaleka vyhýbám… Tady každému, kdo se tímto zaobírá a experimentuje, vřele doporučuji: Dobře si to rozmyslete! Ono totiž v té naší karmické minulosti vůbec nemusí být vše ideální a idylické a dokázat se pak vyrovnat s takovým prožitkem (protože vy už víte a neustále se vám to vrací!) může trvat i roky! Není samoúčelné, že jsou nám vzpomínky na naši karmickou minulost v tomto životě zakryty! Takový, vnějším umělým způsobem (hypnóza apod. - je toho plný internet) vyvolaný prožitek (někdy přichází přirozeně, to je ovšem cosi zcela jiného a většinou to značí, že dotyčný se svou karmickou zátěží zde již vyrovnal) vám může způsobit bolestivé životní trauma, odvést vás od tohoto vašeho zdejšího žití a zároveň může část toho, co jste zde měli poznat, napravit a odžít, z karmického pohledu smazat (ve chvíli, kdy víte, začínáte jednat na základě kalkulu, nikoliv srdečních impulsů). Vy pak jednou budete muset, tuto kapitolu své existence, odžít znovu, kdesi jinde a v jiné době.

Ale abych tuto část nějak urychlil a shrnul, oč mi právě teď šlo. V lidském nitru, v srdci každého z nás je ukryta nesmírná síla, která doslova a do písmene dokáže hory přenášet! Já vím, že v naší zemi žije převážná většina ateistů. Ostatně, pokládám to za mnohem příznivější variantu, než-li pokřivené, indoktrinované duchovno! Přesto, třeba jen jednou…  Zkuste to!:  Obraťte se sami v sobě, ve svém srdci a s tváří k nebi nahoru a řekněte třeba: „ Pomoz mi… Ukaž mi…Pomoz nám to změnit…“ A pak pozorujte (člověk zpravidla hned zapomene a pak už ani nevnímá, že se něco změnilo) svět kolem sebe a porovnávejte s tím, co jste si přáli. Nic to nestojí, je to zadarmo! A všechen ostatní „duchovní“ a rituální doprovod je zpravidla jen na škodu! Máme tam „nahoře“ mocné a dobré spojence! Škoda, že jsme se nenaučili využívat jejich pomoci…

 

(pokračování příště, pokud bude nějaké příště…)

 

podporte-width

 

Facebook komentáře