„Obušku z pytle ven“ na prknech karlínského hudebního divadla

Na prknech karlínského hudebního divadla proběhla toto úterý zdařilá premiéra tradiční české pohádky „Obušku z pytle ven“ K.J.Erbena. Celé představení přenášela v přímém přenosu televize PRIMA, jejíž moderátor, pan Voříšek, za asistence paní Doležalové se zároveň ujal role hlavního režiséra. Hned v úvodu této své krátké rekapitulace bych chtěl zdůraznit, že rozhodně nejsem přívržencem divadelního zobrazování agresivních , brutálních scén či sadomasochistických orgií, zrovna tak, jako nejsem obdivovatelem okázalých show, kde se za řevu rozvášněného davu velmi rychle vytratí smysl i pointa sdělovaného příběhu. Ale zpět k samotnému představení, tedy jeho originální, osekané verzi v režii p. Voříška. Ten do role chudého, českého muzikanta obsadil barda a celebritu naší nezávislé divadelní scény, bojovníka v kategorii „těžká váha“ – Miloše Zemana.

Co říci k charakteristice této postavy? Miloš (zde chudý, český muzikant) je postavou sebestředného, někdy samolibého rázu, která si svou důslednou a upřímně míněnou prostořekostí proti sobě postavila celé zástupy těch, jejichž lidská selhání i charakterové vady nemilosrdně trestá rákoskou svého pohotového ostrovtipu. Miloš tedy, v tomto ohledu, rozhodně není odborníkem přes tzv. politickou korektnost a úlisné žonglování se slovy, ale naopak připomíná spíše vášnivého a zarputilého učitele Občanské výchovy na I. stupni základní školy. To je ovšem dáno úrovní samotných jeho žáků, neboť těm se prozatím nepodařilo postoupit do ročníků vyšších… Tolik k viditelným rysům této postavy a nyní postupme hlouběji. A tady nemůžeme minout další, nepřehlédnutelný rys jeho osobnosti, kterým je Miloš jako bájný Jiřík z pohádky o drakovi. Miloš se totiž vždy, a snad ještě rozhodněji ve svém pokročilejším věku, řídil zásadou: „Oblud se nelekejme, na množství nehleďme!“  A této své zásady se drží, byť by se nad ním tyčil hrozivý, temný stín vládkyně země sousední, jisté Angeliny von Berghof. Tak, jako každého z nás, i Miloše vybavil osud pro jeho nelehkou životní pouť jistými dary. Tím, z nich nejméně přehlédnutelným, je pak dar přirozené inteligence, schopnost analyzovat a nalézt jádro problému i důslednost, s níž tak činí.

Na začátku této kratičké charakteristiky jsem se zmínil o Milošově sebestřednosti. Na prvý pohled by se mohlo zdát, že se jedná o vlastnost, která je spíše ku škodě než k užitku věci a bývá častokráte spojena s nízkým sociálním IQ a neschopností vcítit se do osudu druhých, tedy i obyvatel země, kterou reprezentuji. Domnívám se však, že v Milošově případě tomu tak rozhodně není! A proč si to myslím? V historicky kritických a rozhodujících okamžicích se ukázalo a ukazuje právě ono vyhraněné sebevědomí, spojené se schopností důsledně a přesně vyhodnotit danou situaci, jako základní a nezbytný předpoklad k tomu, abychom se s blížící se pohromou úspěšně vypořádali! Skutečnou tragédií pak většinou bývá, a to jak pro jednotlivce, tak i národy, když se v takových chvílích dostane do důležité, vedoucí pozice ´´osobnost“ charakteru: ´´kam vítr, tam plášť.“  Takovou ´´osobností“ ovšem Miloš v žádném případě není!!! Zrovna tak, jako není hrabivcem, jehož životní prioritou by bylo hromadění majetku, a to způsobem podvodným či na úkor ostatních!

A pokud je již  řeč o tom jeho sociálním IQ: Miloš vždy zdůrazňoval, že bychom měli pomáhat a být solidární s těmi, kteří si sami pomoci nemohou a naopak důsledně se postavit tam, kde se jedná o projevy chronické nezodpovědnosti, vypočítavosti, lenivosti a parazitismu! A tento svůj postoj dal zcela zřejmě najevo svým názorem na jakési celoplošné oddlužení či naopak nezištnou, příkladnou, finanční podporou dětských Klokánků. A nemyslím si, jak Miloše dlouhodobě pozoruji, že by se v jeho případě jednalo o kalkul! A ještě jeden postřeh na závěr: Miloš není pokrytec! Má-li nějaký názor, pak si za ním stojí, byť je na prvý pohled zcela zřejmé, že z toho rozhodně žádný prospěch mít nebude! Tady mám na mysli například jeho nedávné zhodnocení role Alexandra Dubčeka nebo před chvílí zmíněné oddlužení. Miloš si totiž musel být velice dobře vědom, že tímto svým názorem vyhodil desetitisíce volebních hlasů ve svůj prospěch oknem ven. Přesto neuhnul…  Tolik k Milošovi, zde v roli chudého, českého muzikanta.

            Do role hostinského, byl pak režií „Obušku z pytle ven“ osazen náš méně známý herec, eurohodnotář – pan Jiří Drahoš. Na divadelních prknech se tento herec pohybuje zatím jen krátce, nicméně touha uchopit svou roli se vším všudy mu rozhodně nechybí! Co k němu? Nutno v prvé řadě předestřít, že Drahoš se této role zhostil bravurně, ba dokonce v některých okamžicích překonal i svou pohádkovou předlohu. A byl to právě on, nikoliv Miloš Zeman, kdo do celého představení vnesl prvek nespoutaného, autentického humoru a po celou dobu udržoval publikum v bujarém a rozjařeném rozpoložení.

Tedy pár slov k této postavě. Informací o hostinském (zde Jiří Drahoš) je poskromnu, nicméně všichni zámožní mecenáši a návštěvníci jeho hostince, a patří sem taková esa, jako politik Kalousek (dle okolností – kamarád komunistů, katolík, knížecí podkoní, v brzké době pravděpodobně vášnivý muslim), majitelé veřejnoprávní Bruselské televize se sídlem v Praze či výkladní skříň tzv. ´´pražské kavárny“ , herec alternativních, vášnivých, naturalistických šotů (šeptá se, že má v plánu natočit několikahodinový celovečerní film) – pan Jakub Janda, se shodují, že hostinského (Drahošovými) nejsilnějšími, charakterovými rysy jsou slušnost a korektnost! Hostinský (Drahoš) disponuje vybraným slovníkem, v němž nenajdete ani stopy po ostřejších a jadrnějších slůvcích, byť je to slovník trochu suššího a chudšího rozsahu, přestože hostinský o sobě tvrdí, že je akademik… Vzhledem k jeho předchozím vystoupením tomuto můžeme, ale také nemusíme věřit…  

Ale zpět k hostinského (Drahošově) zdůrazňované slušnosti, obohacené humoristickým založením této postavy. Stejně jako v případě Miloše Zemana, i v případě Jiřího Drahoše rozdávaly sudičky s otevřenou náručí. A tak se stalo, že hostinský (Jiří Drahoš) dostal do vínku nejenom slušnost a korektnost, ale i pořádnou porci hravého šprýmařství. V praxi se tento nebeský dar projevuje například tak, že se za rohem, skrytě a se slušností sobě vlastní, posmívá starším nemocným lidem, při čemž si vždy povyskočí a roztancuje se jak turecká káča, aby bylo vidět, jaký jen on je junák! Co ještě víme o hostinském? Pravidelně chodí s manželkou nakupovat, běhá na běžkách (hrdě a s humorem sobě vlastním k tomu dodává, že se přitom nepotřebuje o někoho opírat), pracuje na chalupě, umí rukcuk uříznout polínko, zpívá ve sboru, jezdí na kole a především … je mistrem ve stahování králíků, při čemž někteří duchovní konspirátoři varují, že by se v této hostinského zálibě mohla skrývat symbolická matrice pro časy budoucí…  Jistá pochybnost a stín se pak vznáší nad hostinského vzdálenější minulostí, neboť v dobách, kdy chudí, čeští muzikanté dost často lenošili ve vězeňských celách, hostinský stoupal od úspěchu k úspěchu a v jeho hostinci se dveře netrhly… Hostinský sám v tomto směru již naznačil, že to právě on byl tou vzácnou výjímkou (pravděpodobnost asi tak 1 : 1 000 000), která, dík své přirozené inteligenci a lišáctví  hravě obehrála tehdejší intrikány i služebníky ´´rudé zvůle“ …

            A nyní k samotnému představení. Jak již jsem naznačil, Voříškova režie přistoupila k adaptaci zmodernizované verze ´´Obušku v pytli“ svým vlastním, osobitým způsobem, při čemž veškerá pozornost byla zaměřena na závěrečnou část pohádky, tedy okamžik, kdy chudý, český muzikant začíná pracovat s pytlem a jeho kouzelným obsahem. V názorech se můžeme různit, já však za rozhodující moment, který celé představení naplno otevírá, pokládám chvíli, kdy spravedlivě rozhořčený, chudý, český muzikant hledí zpříma do očí hostinského a skrze pevně sevřené rty tiše procedí mezi zuby: „Nikdy nikde jsem tě nepomluvil! Slova pomlouvačného o tobě nevydal!  Jediný vlas ti nezkřivil! Dokonce i na tu neviditelnou jitrnici a posměch tvůj jsem zapomněl… A ty?!!  Kudy chodíš, jméno mé špiníš! Mému stáří a bolestem mým před davem se vysmíváš! Slova dobrého, za dary, které jsi mi ukradl, o mne jsi nevydal! S lotry nejproradnějšími, domácími i cizáky, ty spolčil ses! Lid, nám oběma blízký a společný,  odzbrojiti chceš! A zem naši, cizákům barev všech, prodati se chystáš! Tady již není času na milost, soucit, odpuštění… A tak poroučím: Obušku… ´´ 

Jak již jsem v úvodu upozornil, nejsem příznivcem agresivních scenérii a domnívám se, že Voříškův režisérský  štáb závěrečně děni poněkud předimenzoval…  Tedy již jen krátce na závěr. Ve chvíli, kdy chudý muzikant vysloví poslední slovo kouzelného zaklínadla, nastává na scéně (divadelních prknech) až neuvěřitelně rychlý pohyb! Hostinský, proslavený svou zálibou ve stahování králíků, se sám vzápětí proměňuje v malého prchajícího králíčka…  Prudce a zběsile skáče do pódia, kde se na okamžik vsouká do nohavice jistému Horáčkovi… K manželce, Evě, se však kupodivu přiblížit neodváží…  V jednu chvíli pak panáčkuje před režisérem Voříškem, aby se vzápětí vrhl pod nohy samotného, chudého muzikanta a prosebně se mu zahleděl do očí…

            Toť tedy, dle mého názoru, jedno velmi vydařené, byť na můj vkus zbytečně expresivní, divadelní představení. Pokud nám bude štěstí přát, možná se ještě dnes večer dočkáme jeho pokračování..,.