Ještě ubožejší, než jsem předpokládal…

Zatímco on na dobu, která mu umožnila být tou elitní veličinou, kterou dnes je, plive, kudy chodí, já zpytuji své svědomí a mám vztek na svoji tehdejší mladickou naivitu a pošetilost…)  Ale zpět k Hrušínského vyznání. Jistě to také znáte, s někým se setkáte, něco si přečtete a prvé co vámi proběhne, je ten okamžitý dojem, pocit, jakási vaše prvotní intuitivní jasnozřivost, která předchází pozdějšímu rozumovému hledání. A může to být pocit povzbuzující, osvobozující, povznášející, zrovna tak, jako mimořádně depresivní nebo nechutný… Ne jinak tomu bylo při četbě Hrušínského vyznání.

Nemám problém číst nebo se setkávat s chováním a názory útočnými, agresivními, nenávistnými apod., aniž by se mne to nějak hlouběji dotklo, v tomto případě jsem se však skutečně až do morku kostí otřásl a začal  intenzivně přemýšlet, čím to tak asi může být…  Ten pocit…, jako když šlápnete do něčeho opravdu velmi a velmi nepěkného a štítivě se toho pokoušíte co nejrychleji zbavit.  Pocit, jako když vlezete do krámku, kde vás hned za dveřmi osloví shrbená silueta starého vetešníka a vší silou se vám snaží vnutit a prodat památeční a upomínkové drobnosti po své mamince a tatínkovi…  Tedy, nedalo mi a text jsem si přečetl ještě jednou. Popřemýšlel a tady je můj stručný závěr, neboť na hlubokomyslné rozbory toto vskutku není.

               Každý z nás má svá skrytá zákoutí, která patří jen jemu a jeho blízkým a nikdy by neměla sloužit tomu, aby se vytahovala jako ten pověstný králík z klobouku, když dotyčnému zrovna začne téct do bot! Tohle velmi dobře chápe i ten neobyčejnější plebejský venkovan a dík své přirozené inteligenci a intuici by toto neudělal. Intelektuál, umělec, ředitel divadla, zkrátka elita – to je ovšem zcela jiná kategorie… Tohle jsou esa, která ve své neuvěřitelné domýšlivosti a nadutosti nabyla dojmu, že to jen kvůli nim se točí náš svět a všichni ostatní jsou tu jen od toho, aby je obdivovali, naslouchali jim a řídili se jejich radami.

V tomto svém sebeklamu dospěli tito lidé již tak daleko, že už ani běžné, lidské, negativní, charakterové hodnoty, jakou jsou třeba zbabělost, podlost, ubohost a podobně, nejsou schopni rozlišovat a vnímat a používají jich dle toho, co se jim momentálně hodí k jejich prospěchu! V tomto směru nemají ani ty nejmenší zábrany! Oni už vlastně ani nevědí, co to  ty přirozené, lidské mantinely jsou! Nicméně, vytáhnout na světlo Boží, ve chvíli, kdy mám obavy, jak to bude s granty pro mé divadlo, své vlastní zesnulé rodiče a sehrát s nimi za tím účelem ještě jedno a jejich poslední divadelní představení, to opravdu vyžaduje silný, velmi silný a odolný žaludek.

               Jelikož jsem tak trochu názorově a pohledem na život z jiného těsta, než je dnes běžné, vzkázal bych asi toto: „ Milý Honzo, tví zesnulí rodiče vše, co jsi řekl, slyšeli, ba dokonce mnohem a mnohem více… Velmi intenzivně totiž cítili každou tvou emoci a pohnutku, kterou jsi prožíval při tom, když jsi to psal. Honzo, neměj obavy, oni do hloubky a ze všech stran již vidí to, co se zde v našem světě právě odehrává, i když do toho tam odtamtud již vstupovat nemohou… Nicméně, použít jich jako svého vlastního štítu k tomu, aby sis prosadil to, co právě chceš… Milý Honzo, myslím, že se jim to opravdu líbit nebude! Nakonec… Dříve či později, tak jako my všichni, i ty odejdeš tam na ten druhý břeh a setkáš se se svými rodiči. Obávám se však, že to bude setkání, které se ti příliš líbit nebude… Ale třeba se pletu…“