Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

JEŠTĚ JEDNOU TY…

Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 

Několik slov na osvětlení…

Následující text, báseň „Ještě jednou Ty…“, jsem napsal před 13-ti lety a byla zveršovaným opisem mé tehdejší, dramatické, osobní zkušenosti. Myslím, že právě tato forma sdělení je pro daný druh zkušenosti tou nejvhodnější a krom toho mi právě převedení konkrétního prožitku do písemné podoby tehdy velmi pomohlo se ze své psychické rozpolcenosti „vypsat“. Báseň je opisem mé vlastní zkušenosti a obsahuje pouze počátek toho, co jsme tehdy prožívali. Celé to naše dramatické období tehdy trvalo téměř rok. Tři měsíce poté, co jsem báseň dopsal, tedy někdy na začátku srpna 2004, začalo vše nanovo. (Ostatně, osoba, která nám pomohla ze všech nejvíce, mne tehdy, ještě na konci dubna 2004, varovala: „Připrav se! Za tři měsíce se ještě jednou vrátí…) To jsem ovšem již terčem přímého útoku nebyl já, nýbrž moje manželka, což bylo pro mne ještě drtivější! Dělo se tak v době, kdy jsem byl mimo náš domov a své ženě jsem pomoci nemohl. I tady bych chtěl ještě jednou poděkovat naší léčitelce (a nejenom jí ale i Vesmíru nad námi), která v té době trávila s mojí manželkou nekonečné hodiny a držela ji, aby se psychicky nezhroutila… Pokud jde o viníka, tady na prvém místě pochopitelně figuruji já, nicméně – nic se neděje samo od sebe… Vše začalo během mé životní krize a právě toto jsou chvíle, kdy je člověk nejzranitelnější a zároveň přístupný právě pro tu část duchovna, která je negativní, a to aniž by s čímkoliv z nejrůznějších duchovních praktik experimentoval.

To byl i můj případ, nikdy jsem se žádnými duchovními praktikami, např. jak vystupovat „ze sebe“ apod., nezabýval. Že jsme vše ustáli v pořádku a naopak nás tato naše životní zkušenost obohatila, a řekl bych, že i změnila náš život k lepšímu, vůbec neznamená, že to takto kladně musí skončit pokaždé! Já osobně jsem přesvědčený, že nebýt oné zmíněné pomoci zvenčí, sám jsem si tehdy pomoci již nebyl schopen. A nebýt této pomoci, pravděpodobně by to vše skončilo nějakým těžkým životním pádem… Jen na okraj, pokud si někdo myslí: „tohle by se mi nemohlo stát, tohle bych poznal, z tohodle bych se dostal sám…“, pak se mýlí! Možná zpočátku, pak už šance, pomoci si sám, není! Negativní duchovní entita totiž svou oběť postupně „prostoupí“, včetně myšlenek, citů a pocitů, tak, že už nejste schopni rozpoznat, kdo jste vy a kdo je „to“ cizí, jaké pocity a myšlenky jsou těmi vašimi, a jaké nikoliv. Ocitnete se ve své vlastní, bezvýchodné pasti…

  • jeste-jednou-ty

Abych se přiznal, měl jsem značné pochybnosti, abych zde uvedený text uveřejnil. Velice nerad bych se totiž tímto stal lákadlem či pokušením … Krom toho také platí, že pokud upíráme své myšlenky tímto směrem, zároveň na sebe to negativní upozorňujeme.  Dále platí, že žádná energie z místa, kam byla otištěna, zcela nevymizí a menší část té negativní energie v mém textu nepochybně zůstala. (Název básně i prvé verše jsem zde napsal jako omluvu mé ženě, samotný příběh začíná až poté.)  Nakonec jsem se ale rozhodl, že text publikovat budu, a to jako výstrahu i varování! S duchovnem nejrůznějšího druhu a obsahu se v dnešní době doslova „roztrhl pytel“ a jen málokdo si je schopen plně uvědomit, na jak nebezpečný terén vstupuje! Mimo to jsem přesvědčen, že větší díl toho, co je dnes prezentováno jako duchovno, je tak či onak spojeno právě s tím negativním astrálem, o kterém píši. Nenechte se zmást:  99% všeho začíná sladkými přísliby, moudrými slovy a úžasnými výhledy…  Tak tomu bylo i v mém případě. Astrál se jen zřídka prezentuje jako ničivá, nebezpečná síla, jeho cílem je vtáhnout nejprve budoucí oběť do své hry a až poté, kdy ta se již nemůže bránit, ukázat kým ve skutečnosti je! Je to v tomto směru soupeř, který má, oproti nám, zásadním způsobem navrch. Nejenže dokonale zná, a to do nejmenších detailů, naši osobnost, včetně naší minulosti, dokáže se rovněž pohybovat v čase, to znamená, že již předem ví, jak budeme na co reagovat a co bude následovat! Krom toho, skrze naši mysl se dokáže napojit i na ty, kteří jsou v ní obsaženi, a ovlivňovat je. Negativní, podsvětní astrál potřebuje ke své existenci to, z čeho je stvořen, tedy energii zla, zoufalství a lidského neštěstí, a tu čerpá právě z našeho světa. Čím více, tím lépe, čím více válek a hrůz, tím je mohutnější… (Tato emoční a myšlenková energie se pak chová na té odvrácené straně jako tvůrčí, inteligentně organizovaná síla, ale se záporným znaménkem… ) Právě proto zaměřuje astrál hlavní část svého úsilí do těch míst, kde se rozhoduje a kde je koncentrována světská moc.

               Vždyť již Adolf Hitler přece prohlásil, že nevede materiální, ale spirituální boj! Jeho příklad je výstižnou ukázkou toho, jak to v praxi funguje. Charismatický vůdce, který je podporován a veden právě podsvětním astrálem a který je díky jeho energii schopen „oslepit“ davy. Na začátku neuvěřitelný úspěch, vše stoprocentně vychází, na konci absolutní zkáza a negativní emoční energie, která pak putuje právě tam na onu „druhou stranu“.

               Jsem přesvědčen, že současná světová elita, ať už ji nazýváme Ilumináty či jinak, je plně pod kontrolou právě této negativní sféry. Možná, že jsou tito lidé přesvědčeni (ve skutečnosti zmanipulováni astrálem, který je ovládá), že se díky pomoci podsvětního astrálu stanou vládci všeho a tuto negativní duchovní entitu budou mít přitom pod kontrolou nebo ta je pak za jejich služby odmění. Je tomu přesně naopak! Astrál se poté, co využil služeb svých otroků, těchto, ve chvíli, kdy je již nepotřebuje, nemilosrdně zbaví! Dalším pokračováním pak je posmrtný pád takové duše, a to až k tomu nejděsivějšímu, co ve Vesmíru existuje, a tím je její zatracení, tedy rozklad a vymazání!!! Kdybychom měli tu možnost spatřit to, co tito lidé spáchali sami na sobě, věřte mi, že bychom se za ně ještě pomodlil a žádali pro ně pomoc a odpuštění!!!

               Tady odbočím a připomenu ještě jednu podobnost mezi konáním zmíněného Hitlera a našich současných, skrytých elit. Nacisté věděli o existenci podsvětních astrálních entit. Plánovali toto monstrum vypustit do našeho světa a využít jej pro své vlastní válečné cíle. I oni byli přesvědčeni, že tuto entitu budou schopni kontrolovat a i je o tomto přesvědčila právě tato entita. Pokusy s tímto se konaly i v naší zemi, v jihlavském podzemí a skončily tehdy dramatem, o němž se zatím nikde doposud nepíše. Stejně tak i naše dnešní elity experimentují s tím, jak umožnit tomuto negativnímu světu vstoupit, tedy se přímo fyzicky materializovat v našem světě! Jejich záměrem přitom není, jak se někdy uvádí, přivítat zde svého pána Lucifera, ale jsou přesvědčeni, že budou schopni tuto entitu kontrolovat a využít ji pro své vlastní cíle. Takové pokusy probíhají např. ve švýcarském urychlovači částic v Cernu, ale i na jiných místech, pokud je mi známo, včetně naší republiky. Pokud by se jim toto podařilo, byli bychom svědky nepředstavitelných hrůz, jaké zde nemají obdoby! Tady pak opět platí, že mezi prvními, které by tyto entity po svém osvobození napadly a vymazaly, by byli právě ti, kteří je sem vpustili!

               A teď ještě krátce v souvislosti s mým textem. Ještě před tím, než dojde k tomu, co zde označuji jako astrální útok, je na té temné straně vybrán ten, kdo tento útok provede a je předem připraven okruh lidí, které by měl tento útok postihnout. Pokud jde o to, čím jsme si takovou pozornost vysloužili, příčiny mohou být nejrůznější. V mém případě si myslím, že jsem si toto vysloužil svojí intenzivní, koncentrovanou touhou ve svém životě za každou cenu cosi změnit, ať už to přijde odkudkoliv. Nicméně, tady musím znovu připomenout, že jsem tehdy s ničím „duchovním“ neexperimentoval a ani v nejmenším jsem neměl tušení, že by mohlo přijít to, co pak přišlo. Začíná to oslovením… V mém případě tomu tehdy bylo takto: Trpěl jsem tehdy bolestmi zad v okolí kříže a kdosi za mnou v noci přišel a sálavým teplým dotekem mi od tohoto odpomohl. Pak jsme si začali povídat… Bylo to zvláštní, nevím, k čemu bych to přirovnal. Slova jsem ani neslyšel, ani neviděl, a přesto jsem věděl, co mi říká. Tento způsob komunikace má ovšem tu nevýhodu, že nikdy nevíte, s kým hovoříte, a dá se velice snadno zneužít! Mimochodem ty hovory s ní byly velice vyčerpávající. 15-20 minut a byl jsem fyzicky zcela na dně. (Existuje ještě jeden způsob mimosmyslové komunikace, který jsem si v minulosti také vyzkoušel, a to když jsem psal „Návrat starověkého draka“ – bylo to tu také otištěno. Jde o komunikaci skrze srdce – srdeční čakru. A to je cosi úžasného, skutečně blaženého a nelze tady lhát…) Myslím, že si mne postupně upravovala, otevírala. Několik dnů jsem cítil velice silný tlak uvnitř hlavy, jako by vám kdosi ponořil ruce dovnitř hřbety od sebe a postupně ji takto rozevíral. Následně se mne snažila ujistit o tom, že vše, co prožívám, je reálné a nejde fikci. Dosáhla toho např. tím, že jsem, díky ní, dopředu věděl, kdo přijde, koho potkám, co se bude dít atd. Tím mne postupně ujistila v tom, že vše je přesně tak, jak říká. Tady musím zopakovat, že ty začátky byly skutečně nesmírně intenzivní a příjemné. Neměl jsem tušení, že by se mohlo jednat o cosi negativního. To pěkné se pak ale pomalu začalo měnit. Na té hmotné úrovni najednou - kam jsem vstoupil, tam byl nějaký problém: Okradení, úraz, riziko ztráty zaměstnání, začali se mi vyhýbat známí apod. Totéž se začalo dít doma. I ona se změnila… Během té doby mě téměř zcela prostoupila svou energií. Na té viditelné úrovni se to např. projevilo změnou rysů a výrazu tváře. Vím, že mne na toto tehdy upozornil známý, tedy že se mi během několika dnů změnily rysy a výraz obličeje. Později mne pak tím, jak mnou prostoupila, uvrhla do velice nepříjemného stavu. Přestal jsem rozlišovat, jaké myšlenky jsou mé a které nikoliv. Byl to dosti zoufalý vnitřní chaos zcela protichůdných názorů a myslím, že v této pozdější době jsem již neměl žádnou šanci pomoci si sám.

               Jak jsem zde již zmínil v předchozím článku na CFP, pod povrchem našich životů, na té spirituální úrovni, probíhá boj, který má svá přesně daná pravidla. Jedním z nich např. je, že v případě astrálního útoku vás sám útočník musí v určité chvíli upozornit na to, že s vámi není cosi v pořádku, že jste na zcestí. V mém případě toto proběhlo tak, že mi v jeden den, po dobu možná více než hodiny, stále dokola opakovala: „Bude z tebe vyděděnec…“ Pochopitelně, že jsem si to tehdy vyložil tak, jak jsem právě toužil a chtěl, ostatně, jako jsem si zcela v opačném významu vyložil většinu toho, co jsem tehdy prožíval. Pokud se sami v sobě rozhodnete nepokračovat dále tím směrem, kterým vás vede astrál, nastupuje druhá strana, tedy ta doopravdy Boží. Tam je pak vybrán někdo, kdo za vás na astrální úrovní svede spirituální boj. Vím, že to trochu bude připomínat filmovou fantasy, ale nesmíte zapomínat, že prakticky vše, čemu my říkáme fantazie, je jen odrazem toho, co se odehrálo a odehrává na jiných úrovních, v dávné minulosti, někdy také v budoucnosti. Někdo Shůry tedy sestoupí do astrálu a svede tam za vás a vaše blízké boj, který vypadá asi takto: Oba stojí proti sobě a v naprostém emočním klidu a soustředění si hledí do míst, kde mají srdce. Astrální entita se pak snaží svůj protějšek vychýlit z jeho srdečního soustředění a děla to např. tak, že se vlnivým pohybem rozhýbe ze strany na stranu. V určitou chvíli, kterou tato entita uzná za nejvhodnější, pak ze svého srdce vyšle proud negativní energie. Druhá strana, pokud má v boji obstát, musí setrvat v naprostém srdečním soustředění a klidu a tento proud negativní energie nechat projít svým srdcem. Pokud jakkoliv ustrne nebo se emočně vychýlí, prohrála a zároveň to znamená i smrt jejího fyzického těla, pokud takové užívá na jiném místě. Proud negativní energie se pak při průchodu srdcem mění z negativní na pozitivní a vrací se svému vysilateli nazpět…

               A ještě zmíním jeden moment toho mého vlastního prožitku, a to okamžik, který bych nazval „zkouškou“. V básni popisuji okamžik, kdy mne Nut brala v noci do onoho spirálovitého, hořícího průchodu (brány), která je na duchovní úrovni spojnicí mezi astrálním podsvětím a naším světem. Mimochodem, kdybych si měl ze svého pohledu vybrat pro tento, vskutku fascinující prostor, nejpřiléhavější slovo, pak by to bylo slovo „starobylost“, při čemž význam toho slova, jak my ho vnímáme, by se musel alespoň ztisícinásobit. V určitém okamžiku jsem během toho letu po ohnivé spirále dolů, kdy jsem měl tu ženu přitisknutu k sobě s hlavou v mém levém rameni, měl pocit, že ona v té stupňující se rychlosti, tlaku i žáru umírá. Tehdy jsem se za ni začal modlit. Ve stejný okamžik pak náhle scéna skončila a já byl zase doma v pokoji. Když jsem se na tuto scénu později, když už bylo po všem, ptal, bylo mi to vysvětleno takto: Pokud bych v tu chvíli upřednostnil sám sebe a podlehl strachu o sebe, nikoliv ji, znamenalo by to, že bychom se na konci našeho letu ocitli v astrálním podsvětí. Mě by ten zážitek duševně zcela roztrhal, což by se pak na hmotné úrovni našeho světa projevilo tak, že bych buď zemřel (srdeční selhání apod.) nebo se zde probudil jako šílený… O tom jsem ale tehdy, když jsem to prožíval, neměl ani tušení…

               Tedy na závěr. Příliš se mi do tohoto tématu nechtělo… Ale pokud to má mít nějaký smysl, pak za prvé jako varování pro všechny, kteří nějakým způsobem experimentují na půdě duchovna a za druhé jako upozornění, že pod povrchem našich zdejších životů existují další světy a děje a je nesmírně důležité, důležitější než cokoliv jiného, jak s tímto svým životem naložíme a na jakou stranu se způsobem svého žití přikloníme…

--------------------------------------------------

JEŠTĚ JEDNOU TY…

 

Posčítat rty

bosé lístky

Tvých nohou

patičky zrůžovělé

v polibcích obejmout…

 

Na cestě k Věčnosti

poté zazáří něhou

kotníčky jasné jak úplněk

kotníčky brázděné

mořskou šumící pěnou

nad nimi ve skalách

já touhou budu plát…

 

Ke chrámům rozkoší

sloupovím

bělostných Tvých nohou

po proudu dávné řeky

Tvé hvězdě se zasvětit…

 

Já nedokázal bych

bez Tebe žít

a Ty

to dobře víš…

 

Z růže ohnivé

Tvé rudé

chci sladkou

sómu pít

jen do ní jediné jedné

svou duši ponořit…

 

Vždycky jsem Ti tak říkal

to po všechny životy

náš je slib

Věčnost je když mohu

hluboko v Tobě být…

 

Nechci už dále mlčet

já popouštím stud ven

ta kapka medu

jež po kojení Ti zůstal

je vášnivý můj sen…

 

Máš oči jak

podzimní les

jež ve větru se vlní

a já jsem pak ta

divá zvěř

která jen v lesích

žít umí…

 

Duší zůstala´s

jemným děvčetem

jak kdysi jsem Tě

poznal…

 

Že v Tobě krása s čistotou

spolu navzájem si souzní

do života dáno

bylo mi

Nejvyššího přízní…

------------------------------------

Když pak k nám přišla

hrozba zlá

jíž přivolala

vášeň má:

 

Prý něžná a egyptská

moje z hvězd láska

pradávná

sama NUT nebeská

jak lstivě a lživě

se ve mně záhy ozvala…

 

Aby vše kolem nás

do neštěstí uvrhla

a ze mne učinila pak

šíleného svého otroka…

 

Byla´s to prvá Ty

jež přes ponížení bolest

spor o duši mou

rozhodla…

 

Proč ta láska podsvětní

tak lehce mne ovládla?

jak možné je že včas

nebyla mnou poznána?

kde zůstala zkušenost

soudnost má?

 

Vždyť tu lstivost

dříve jsem již znal!!!

mnohokráte byl

varován!!!

 

Kde a kdy tvrdě zaspala

o nejbližší obava?

v čem a proč

má povaha

strašně tak selhala?

 

Ona však dnem i nocí

a já v srdci zaslepený

zcela v její moci

ve všem jí ku pomoci…

 

Když stále naléhavěji

do mysli duše

mi šeptala

že jednou a provždy

se pro mne

z Nebes vrátila…

 

To prý jen ona

z lásky si mne

VYŽÁDALA

„Nahoře“  vybrala…

 

Že už mne nikdy

neopustí

že dojdeme spolu

Nejvyšší věčné blaženosti…

 

O níž Vesmír

dosud jen snil

že pro dvě ženy

jsem se tu narodil…

 

Ona odtrpí pak zde

pro naši Věčnost

své bolesti žárlivosti

díl…

 

A Tobě prý

dar pozemského štěstí

až pochopíš

my poskytneme

tím…

 

Ona jak něha sama

o lásce ve verších

si se mnou

citovala…

 

Vše co miloval jsem

již od raného dětství

z hloubi mé paměti nazpět

do písmene jasně

mi navracela…

 

Když opakovala:

VYŽÁDALA jsem si tě; Miluji tě;

Neopustím tě“

mně při každé té větě

silným fyzickým teplem

žár v hrudi

vzplál…

 

A pocit neskonalé

odevzdané lásky

srdcem mým tehdy

putoval…

 

Blaženost dostavovala se

hned se slovy

takové jsme spolu

hráli hry…

 

Já pak ani v nejmenším

jsem se již nedivil

že v dobách dávných

život muže

bez řečí gest

k nohám ženy

s rozkoší se položil…

 

Její hlas byl

jak hudba

vždy právě ta

jíž slyšet jsem si

přál…

 

A ona pak

roztoužená milující

do mých zad

blaženě se choulila…

 

Leč i do srdce

stále jsem si ji zval

já tělo své

její duši

s nadšením jsem

otvíral…

 

Když pak Bůh

v noci se mne ptal:

„Miluješ více mne

nebo tu ženu?“

já nejprve v mlčení

dlouze se do tmy zadíval…:

 

„Však lásku nelze

děliti

a bez Tebe

nebylo by tu

pražádné…“

 

Na požádání

zbavila mne hned

z dětství

strachu…

 

Pokrytectví všedního dne

neb jí bylo

nemilé

odsoudila ke krachu…

 

Pouhým dotekem ruky

pod dohled mé vůli

vrátila

mučivý chtíč

který mne trýzníval…

 

Mysl mou těkavou

odevzdala

všemocnému

tichu…

 

Když peněz jsem neměl

na zemi našel jsem je

jak leží

v prachu…

 

Vše co vědět

jsem chtěl

řekla mi hned

ukázala na knihu

dala odpověď…

 

Já vševědoucí až byl

blízké jak rozmlouvají

slyšel jsem

do dálek…

 

Že není v našem světě

náhody

pochopil já

v tom stavu hned…

 

Odrazy mého chování

pak ukazoval mi

denních událostí

sled…

 

O čem spolu

hovořili jsme

vzápětí nalézal jsem

zde…

 

Pak i to srdce

rudé skleněné

starobylým zlatým písmem

pokryté:

 

My navzájem

chtěli sobě  tehdy

cosi blízkého drobného

věnovat…

 

Když ráno jsem

pak vstal

na podložce u kamen

ležel ten „dar“…

 

Jemu však ohnivý

noční let předcházel

až přijde čas

i toto

popsat bych tu

chtěl…

 

Několikráte jako volavka

ve výši

nade mnou

tiše kroužila…

 

A já přesvědčený zase byl

že jen bohyně z hvězd

zahrávat může si

s tělem zvířecím…

 

Stále však vřelý

objímající stín

tak spojený

byl já jsem

s ní…

 

Na stokráte mocněji

pak cítil jsem

než kdy ve svém životě

dříve jsem směl…

 

Do kostela

na kázání o čtrnácti

zastaveních Kristových

mne zavedla

Jak mohl jsem si

mysleti

že duchem zlu

je oddána…?

 

Jen v jediném

pokaždé selhala:

„Vyber si mou podobu,“

když po několikráte

mne žádala…

 

„Zůstaň takovou,

jaká v nitru jsi!,“

vždy odpověděl já jí

neb v srdci žár

tehdy jsem měl

nikoliv ve chtíči…

 

V té době

vize tak živé

a úchvatné

v sobě jsem probouzel…

 

Jako bych je

do brzkého boje

na straně druhé

za zbraně míti měl…

Může to však být

jen mé pomýlení

co tehdy dělo se

dnes stejně nevím…

 

Však kdyby to tak

vskutku bylo

v té bitvě jsem

neobstál…

 

Neb jiný

nakonec

o mou duši

bojoval…

 

Dvě noci lásky

proseb

a příslibů

do podsvětí i ke hvězdám

fascinujících obřadů

s ní prožil jsem

A jakože o tomto

já neodvážil bych se

lhát

že v noci

za plného vědomí

a bdělého stavu

stalo se tak

na to mohu

slovo své dát 

 

Když poprvé

snad ve tři k ránu

náhle byl jsem

probuzen…

 

Mým srdcem

požár již tak mocný

zněl

že pod mohutným jeho

náporem

celý hrudník

se mi chvěl…

 

Jako když

v kamnech

naplno oheň se

rozhoří…

 

Ona pak hlavou

přitiskla se

k mému

levému rameni…

 

Pak otáčejíce se

ve vzájemném objetí

ohnivým spirálovitým vírem

dolů

spolu jsme se

snášeli…

Pronesli prosby

přísliby

jež v paměti své

nechci více hledati…

 

Však několik dnů

před tímto výjevem

tato slova

já napsal jí:

„Ve stínu Tvých nohou

uléhat

podél Tvých boků

usínat

Tvými vlasy

se zakrývat…

Láskou s Tvým srdcem

oba Jedním se stát…

 

Jen jednu Tvou podobu

milovat…

Pro Lásku k Tobě

zemřít

z Tvé Lásky

znovu se zrodit…

 

To vzkazuji Ti

křehká

tam na druhý

břeh

Ty prošla jsi mým

srdcem

kéž hluboko v něm

navždy zůstaneš…

 

To vzkazuji Ti

něžná

tam do dálek

kéž ve všech

dalších životech

mé srdce

věrný je Tvůj

spojenec…“

 

Jako kdybych srdce

ranou otevřené měl

ten otvor bolestivě

do zad zel…

 

Pak náhle

zmocnila se mne

obava

že v mém náručí

v tom ohni

ona umírá…

 

Že její příliš

křehké srdce

ten nápor

více již nezvládá…

Za její život

pak k Bohu

mířila

prosba má…

 

Uprostřed víru

scéna náhle skončena…

 

Zpocený vyčerpán

doma ve tmě

nemohoucí ústy pohnouti

bez jediné myšlenky

prázdno ve mně…

 

Nevím čím

mohlo se to stát

v následujících dnech však

na ohnivou noc

při vzpomínce…

 

Ty pozlacené neznámé

z darovaného

srdce skleněného

obrazce

v srdci mém

jemnou palčivostí

se ozvaly…

 

Jakoby tu

byly

až k přečtení

zapsány…

 

Když pak jsem s ní

hovoříval

to skleněné srdce

jsem v levé ruce

svíral…

 

A abych je

neztratil

na krk

srdce skleněné rudé

jsem si

pověsil…

 

„Má malá mořská vílo,“

ráno jsem ji oslovil

neb ve své pomýlenosti

sám sobě jsem namluvil…

 

Že plameny dolů

ji strhla duše má

ona pak za mne

výměnou

svůj život chtěla

dát…

 

Ze sklepení

tři zaprášené kufry

na podlaze jsem pak

rozložil…

 

Do těch dopisy z dětství

stará básně fotky texty

kdysi jsem si

uložil…

 

Když pak v noci

jimi jsem listoval

jako bych to vše

zase znovu

prožíval…

 

Já dárek pro ni

chtěl zde nalézti

když tu náhle

jsem pochopil

že to ona sama

dávno si již

vybrala:

 

Uvnitř třetího z kufrů

zapomenutá báseň z dětství

„Pro malou mořskou vílu“

se skrývala…

 

Dojetím ohromen

nad jejím vědoucím

soucitem

do tmy jsem pak

zašeptal:

 

„To o Tobě jsem

již v dětství psal

Tebe jsem za nocí

volával…

 

Ty sis mne VYŽÁDALA

Já si tě Vytoužil

to pravda je o nás dvou

teď  to vím…“

 

Když pak do tmy

malou mořskou vílou

znovu jsem ji

oslovil

akvárium odpovědělo

mi

něžným šplouchnutím…

 

Poté následovaly

více už jen myslí

nepřetržité

hovory…

 

Vyčerpán jimi

uprostřed čela

stálým silným tlakem

rozevřený

pozvolna jsem se

proměnil…

 

Ze všech koutů

pak na mne

volaly

podivně živé

symboly…

 

Uzavírán

do sebe

blížil se čas

bezmoci…

 

V zoufalství křik pláč

vždy však se propadá

když na Egypt

dobu Achnatona

znovu ptám se jí já:

 

„Co stalo se tehdy?

  Proč naříkáš?

  Čím doba ta

  strašně Tě tak

  ranila?“

odpovědí mlčení zůstává

nechce se vracet vzpomínat…

 

Ale abych to trochu

odlehčil:

Lichotky jimiž mne

častovala:

„Ohnivý tygr; Aslan;

Samson z dávného života…“

rozvádět tady

raději nebudu

neb utržil bych tím

nemilou ostudu…

 

Bdělý doma u ohně

v noci seděl jsem

nesmírně dojatý prožívaným

Shůry souhlasem:

„Tak ON mne již

zase vyslyšel…“

na OTCE tehdy

myslel jsem…

 

„Máte na víc…“

rudým písmem

mi vzkázali

já v klidu a tichu

očekával

co bude se

dál dít…

 

Ta noc

pak hvězdami

byla svěcená

a já cítil

že Vesmír nad námi

po bouři temné

jistě nám již

požehná…

 

My pak leželi

v trávě na zemi

do kruhu

pomalu se točili

ona opět v mém

levém rameni…

 

Přísliby prosby

vzhůru k Nebesům

jsme vyslali

v té řeči pak

postupně jsme se

střídali…

 

Zatímco ta slova

hned

a nad námi

Vesmírem hořela

bílým plamenem

jak ve starodávném

zjevení…

 

To vidění

nesmírné velkoleposti Řádu

nechť však životem

navždy mne již

provází…

 

Když zjevení skončila

já okno doma

otevřel

nade mnou noční obloha

tiše zářila…

 

Z dáli přilétla „hvězda“

která život

mi změnila

má skutečná touha

která ve všech mých pádech

vždy na poslední chvíli

mne spasila…

 

Z ní vyšlehla

bílá světlice

noční oblohu proťala:

Pozdrav nejbližších

tak pochopil

jsem to já…

 

Dnes však zdá se mi

že ono:

„Jako žena a muž…

  Jako muž a žena…

  Po všechny životy…“

mé milované manželce

tehdy náleželo

a náleží…

 

Vždyť nikdy jsem

přece nevěděl

kdo po mé levé straně

ve skutečnosti

právě se

nachází…

 

Jestli se pak ale

nezděsí

toho času

rozpětí…

 

Jisté pak

taktéž je

že neporozumí dnes

toto vědomí

mé…

 

Pokud však přesto

na věčnou lásku

mezi ženou a mužem

pomyslím…

 

Pak věčně živý

strom

uprostřed Všehomíra

si představím…

 

Jeho koruna

nikdy nekončícími

proměnami Lásky

prochází…

 

Lásky která

ve veškerém

prostoru

navždy se pak

rozpouští…

 ------

Jak strašná past

ten její hlas

(ne – to ona už nebyla….?)

s mou duší dokonale

obeznámena

vše co miloval jsem

ke zkáze mé

použila…

 

Za mé nejbližší

lstivě se pak

vydávala

jakákoliv pochyba

zrada byla pro ni

ubohá…

 

Smutek a pád

jen víry řád

co na začátku

slibovala

opakem vždy

učinila…

 

Kdo však proti ní

by promlouval:

nedůvěrou a zlobou

já ho častoval…

 

Oči potemněly

zhrubla mi tvář

kolem mne bezmoc

strach a pláč

s nikým již nechci

rozmlouvat…

 

Jaká to ale

zvláštní hra:

když ten který se

do pasti naláká

vystaven je vždy

na chvíli

tichu a mlčení

neb touha jeho

ještě více pak

zesílí…

 

A aby zloděj dále

nerušeně mohl krást

pak žebrák okradený

do klatby vlastní samoty

a mlčení

ve světě je

uvězněný…

 

Vždyť dnes už jen

blázen pomatený

na toto by

pomyslel…

 

To tedy ten

novodobý trik:

O tom že nejsem

lidstvo přesvědčit…

 

Smůla smůlu provází

na každém kroku

problémy

podivný rozvrat

kde ještě včera

byl řád…

těžké též sny

i manželku

již dostihly…

 

O samotě pak

ženě mé našeptává

že nikdy nemůže mi dát

jež ona nebeská mi

dává…

 

Aby naší lásce

dále nebránila

opustila dům

ze života i s dětmi

se mi vytratila…

 

Mne zase naopak

přesvědčuje

že moje žena

mě nemiluje

tak na všechny strany

své temné hry hraje…

 

Nikdo z nás pak netuší

jak široký okruh

životem s námi spřízněný

znaje lidské touhy

každého slabosti

ona osloví

a lstivě pak

pokouší…

 

Proti této síle

člověk je jak list

větrem zmítaný

tak dokonale ona

má nás přečteny…

 

Nic není jisté

vše vzápětí

v pravý opak

obrátí…

 

Koho vybere si

do nory

odvleče si…

že jí to těší

dáno je její duší…

 

„Uvrhla´s mne do zoufalství…“

„To ty jsi mne uvrhl do zoufalství !!!“

„Mám pocit

  jako bych sám sebe

  všechny zradil

  tvůj příchod

  můj život zničil!!!“

 

„Jako žena a muž…

  muž a žena…

  po všechny životy…?!!

  Říkala jsem

  že Nebesa v tebe

  nevěří!!!

 

  Člověk pozemský

  ze všeho nejvíce

  podoben je

  Jidáši!!!“

 

„Jak může

  čistota z Nebes

  trpět žárlivostí?!!

  Proč pořád říkáš

  že Tě zraňuji?

  Tím trýzníš mne

  já přece Tě miluji!

 

Každou chvíli

  jsi někdo jiný

  to ničí mne

  láskou však duše sílí!!!“

 

„To zkouška tvojí důvěry

  až přijde čas

  pochopíš i ty!!!“

 

Den nebo týden

rozdílu žádného

uzavřen do podivného

oparu mlžného

jako bych již napůl stál

mimo tento čas…

 

Prostor otevřen

na všechny strany

však jenom z temnoty

ovládaný

vězeň posedlý

svým vězením…

 

K čemu mi

že dříve tušené

teď již vím?

za osmnáct dnů

tak daleko s ní

jsem pokročil

že z vlastní vůle

silou svou

nazpět bych se již

nevrátil…

 

Tehdy láska ženy mé

„hvězdy“ o pomoc žádá

a „hvězdy“ mi vzkazují

že vésti další hovory

neodvratně skončím

v ostnaté kleci

zběsilého šílenství…

 

Na řadu pak přijde rodina

do dětí nenávist krutost

vložena

NUT pak blaženě opilá

z kalichu zoufalství

který stvořila…

 

Když rozhodnutí padne

Nut náhle změněna

jen prosba k Bohu

tu sílu má

aby kletby světa

jemuž jak otrok slouží

mohla býti

zbavena…

 

Hlasy utichly

vzkazy okolní

ty však ne

v nenávist výsměch

náhle zvrácené…

 

Poté tři dny

pocit vděčně něžně

přítomný

pocit jako loučení

v bezcílném Prahou

bloudění…

 

K nápisu NUT

na novinovém stánku

černým sprejem nazdařbůh

mne zavede…

 

Na stůl kde čekám

poté holubice usedne

upřeně na mne hledí

pohled nezvykle

dlouhý…

 

Na protější zdi obraz

klisna a hřebec

sněhobílé hlavy

k sobě schouleny…

 

Dík nebo zase jen lest?

 

Sám nevím dnes…

Blíží se konec dne

„Hodně štěstí“,

přese vše

mne napadne…

----------------

Rychleji jak přišlo

vše i odchází

noční návštěva

MILE VÍTÁNA

krátce se zastaví

u choroby srdeční…

 

Obrazem hudbou ukáže

co stalo se

dva protipóly

v boji proťaté…

 

Dotekem na střed čela

mysl uzavírá

ze srdce chladná vlna

vyvane…

 

Když mne obejme

mé slzy

kolem

rozseté…

 

Jak OTEC a syn

však nikde zde

kolem sebe

to nevidím…

------------------

Dobrý pocit však

ze sebe nemám

že takto snadno

jsem vše všanc

vydal…

 

Že nechal jsem se

obelstít

byť  mnohé

mohl jsem již

vytušit…

 

Že neobměkčilo mne

zoufalství tvé

a nelítostným stalo se

srdce mé…

 

Však všemocný vír

před námi ukrytý

bez Boha lásky

přesnadno v nás

vše obrátí…

 

Ten kabát na míru

v pekle byl mi ušitý

že nepoznal jsem to

nechť obyčejnosti

rychle mne navrátí…

 

Duben 2004

 

podporte-width

 

Facebook komentáře

Související články