Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Jak něco změnit….?

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

Je tomu pár let nazpět, ale stále ještě si to živě a poměrně jasně vybavuji. Byl to takový neobvyklý zážitek, na které se nezapomíná, i když…, ale to nechám až na konec. Dal jsem se tenkrát na chodbě v práci do řeči s přítelem, který tehdy už na prvý pohled působil zdrceně, a jak následně z hovoru vyplynulo, své důvody k tomu měl.

Právě před chvíli přijel z jedné plzeňské nemocnice, kde na intenzivní péči ležel po těžkém úrazu jeho tchán, se kterým měl velmi blízký, osobní vztah. Zranění to bylo vážné, poškozeno (z boku roztrženo) srdce, plíce a páteř, a naděje, že by ještě i jen procitl, byla jen nepatrná.

  • jak-neco-zmenit

Což ošetřující lékař, s bezcitností a arogancí jim v dnešní době nezřídka vlastní, i potvrdil. Mezi dveřmi mému kamarádovi odříkal, že život jeho příbuzného je otázkou nanejvýš několika hodin, maximálně dnů, že naděje je zcela mizivá a pak odešel. Do toho všeho se mému příteli začaly hroutit vztahy jak v osobním životě, tak i v práci. Zkrátka, během chvíle, jakoby byl jeho svět najednou vzhůru nohama, jakoby se mu to vše zhroutilo přímo pod rukama… Chuť déle diskutovat pochopitelně neměl, a tak jsme se po chvíli i rozešli. Bylo mi ho líto, jednalo se o kamaráda, se kterým jsme zároveň měli i řadu společných témat, v čemsi jsme tak nějak byli na podobné vnitřní vlně …. A tak jsem o tom doma po zbytek dne přemýšlel, přál si nějak mu pomoct, nějak tu jeho zoufalou situaci změnit, jenže….Jenže večer mi to pak nakonec nedalo, překonal jsem tu svou věčnou nerozhodnost (spíše strach ze sebezesměšnění) a zavolal mu: „Ještě mě napadlo… Nevím, jakou máš v tomhle směru zkušenost a co si o tom myslíš, ale mě to kdysi v podobné situaci, když byl v bezvědomí na áru v Praze můj otec, a taky nám tehdy přímo do očí rovnou řekli, že je to konec, pomohlo… Zkusit to můžeš, za to nic nedáš…“ A přeposlal jsem mu telefonní číslo na svoji známou, která kdysi v podobné situaci, kterou jsem právě naznačil, pomohla mně. Před půlnocí jsem od něj dostal SMS, že mi děkuje. Vzkazoval, že ten rozhovor s tou mojí známou léčitelkou mu ulevil a pomohl. A pak jsme se neviděli, snad až zase po nějakých osmi, deseti dnech. Opatrně jsem se zeptal, jak to vypadá a on odpověděl: „No, už je doma….“ „Počkej…, doma…?“ „Odešel asi týden potom, jak jsi mi volal, ale na reverz, byl rezolutní! Tam z toho byli úplně mimo…, že se ještě s něčím podobným nesetkali… Takový zázrak přírody… A víš co … Je jinej, jinej než byl předtím… Je najednou takovej plnej energie, úplně srší, září… Takhle jsem ho ještě nezažil. Má takovou chuť do života… Pořád lítá sem a tam. Dokonce i barva očí se mu změnila. Měl je hnědý a teď jsou jasně zelený, jako tyrkys, jako to zelená ze stokoruny…“, a ukázal na zelenou na stokoruně, co ležela před námi na stole. A najednou bylo všechno zase jinak. Pak jsem ještě u trafiky potkal manželku toho svého kamaráda a ta štěbetala a štěbetala a cože jsme to s ním (s jejím otcem) provedli, že je takový a takový …, že běhá sem a tam a je z něj cítit takové nadšení, radost, chuť do života… a že má najednou úplně zelené oči…. Snažil jsem se jí vysvětlit, že jsem vůbec nic neprováděl, že mi jich bylo jen líto, a že jediné, co jsem na základě toho udělal, bylo, že jsem zavolal a přeposlal to telefonní číslo, nic víc, ale myslím, že mě vůbec neposlouchala, a svou představu, že jsem se na tom všem jaksi tajemně podílel, si vyvrátit nenechala… Pochopitelně mi to později nedalo (na základě vlastních, dřívějších zkušeností jsem tušil, že se pod tím vším skrývá ještě jedna rovina, jeden další příběh) a toho svého kamaráda jsem se zeptal, jak to tenkrát vlastně bylo: „No ta tvoje známá, když jsem s ní telefonoval, mi nejdřív popsala tu místnost, kde leží, kde je v té místnosti nábytek a jaký…, řekla mi číslo toho pokoje, který jsem si ještě pamatoval, a že tam s ním leží ještě další dva… Popsala mi jeho, jak vypadá, náustek s hadičkou, co mu vedla z pusy… Přesně popsala to jeho zranění… Zašla do takových detailů, že jsem věděl, že si to nemohla vymyslet… A řekla mi, že musíme chvátat, že rozhoduje chvíle… Ona pohlídá a podrží orgány a já dodám energii… Že tu sílu, ten dar v sobě mám a že mám k němu srdcem hodně blízko… A pak mi řekla, abych si v klidu lehnul a popsala mi jak…, co cestou uvidím a jak poznám, jestli je ta cesta už uzavřená nebo ještě ne… Ty znamení, symboly na cestě…, to měly být kříže…,černý a bílý… A tak jsem si přitom lehnul a v ruce jsem pořád ještě držel mobil, jak jsem s ní mluvil a tou celkovou únavou

z toho dne jsem usnul a… a vyletěl… a najednou jsem se vznášel v černejch mracích nad okreskou do Plzně a sledoval v tom letu tu silnici pod sebou… Ale… to bylo jak tryskáč… takový neuvěřitelný zrychlení, jako když počítačem proženeš film… Vletěl jsem do šachty pro výtah, pak do toho patra… Tou nemocnicí…, tou jsem proletěl jak blesk, to bylo mihnutí, mihnutí rychlejší, než když louskneš prsty, než se tady stačíš otočit…, ale co je zvláštní…, já si doteď pamatuju každou kliku, kolem který jsem proletěl, béžovou barvu a vzor lina, místo, kde stál vozík pro pacienty…, lidi, který jsem míjel… A pak jsem proletěl skleněnou výplní dveří do toho pokoje… Vzpomínám si, že všude kolem byla taková jasná, intenzivní, oslnivá zář a… a kolem něj světlezelený světlo na okrajích se zlatistým ohraničením… a uviděl jsem ho a vletěl do něj… vletěl do něj jeho ústy… A pak už si na nic nevzpomínám… Až potom… Byli jsme se všichni tři proletět…, protože se nám to povedlo a měli jsme z toho takovou neskutečnou radost… Taková volnost, lehkost, nadšení… Něco, co tady nezažiješ… A v dálce před náma zářil oranžový Měsíc… V té jeho spodní části bylo něco intenzivně černého, jako když rozliješ černou tuž a z toho vystupovala ta jeho mihotající se horní půle… celé to jiskřilo, plápolalo v takovém do zlatova oranžovém oparu… Něco úžasnýho… Taková nádhera… Nevím, kde to bylo, jestli to byl ten náš Měsíc… Úplně jsem se přestal kontrolovat a řítil se k Němu, že bych se o něj snad i roztříštil…, a bylo mi to jedno… A ona na mě křičí, že takhle nemůžu, že bych si ublížil… A pak jsme se vznášeli kolem něj, každý podle svého… on si jen tak poletoval, jakoby se nám chtěl ztratit a zmizet… a ona ho hlídala a pořád vracela k nám… A pak si ještě vzpomínám na ní, jak volala: „…ten Měsíc je tak nádhernej, celý bych si ho objala…, mít tenhle nádherný Měsíc jenom sama pro sebe… Miluju Měsíc…“

A tím to i skončilo. S dodatkem, že o tom poslední zážitku, výletu k Měsíci, si mezi sebou řekli, až když se osobně poprvé všichni tři fyzicky setkali a poznali, a to bylo asi dva měsíce po návratu zraněného tchána z nemocnice. Ten příbuzný přinesl té naší léčitelce tenkrát dárek - kytici a malou krabičku. A když tu krabičku otevřel, tak uvnitř byl prstýnek s kamínkem ve tvaru do oranžova zbarveného Měsíce. A tehdy si to všichni tři znovu vybavili… A začali se postupně, když se zbavili zábran, dohadovat, co tam tenkrát, kdo z nich prováděl, co prožíval… Najednou z nich, alespoň na chvíli, spadl ten náš každodenní všudypřítomný strach, strach říct o tom svém to své, strach si o tom svém společném popovídat, strach z tohodle našeho krutého, předem otrocky dopředu nalajnovaného, nepravdivého světa…“

Popisuji konkrétní příběh, který jsem spoluprožil. Příběh, na jehož konci se člověk, který měl kulkou z pistole roztržené srdce, plíce a zraněnou páteř, přežil, navzdory tomu, že by tady už být neměl. Nebylo to poprvé, kdy jsem s něčím podobným setkal… Nikdo z nás nikdy nestudoval žádné duchovní nauky, např. jak vystupovat ze sebe apod. Bylo to bezprostřední a živelné a hybatelem bylo, že nám to srdcem nebylo jedno a samovolně jsme jeden na druhého navázali. Kdybych nezavolal, nejspíše by už nežil, ale to platí o každém článku v tom řetězci… Nejsem schopen dát žádnou podrobnou odpověď na otázku, jak je duch (naše duše) spojen s tělem a nějak to vysvětlit a zdůvodnit… A ani bych nechtěl! Nicméně, ani v nejmenším nepochybuji o tom, že jsme všichni spolu navzájem svázáni mnohem hlubším poutem, než si v tuto chvíli dokážeme představit a že existence každého z nás je čímsi naprosto originálním a výjimečným a dalece přesahuje ten horizont, v němž jsme byli vychováváni a utvrzováni (a to jak naší vědou, tak našimi náboženstvími), tedy horizont fyzického narození a fyzické smrti…, horizont toho, co je nám předkládáno jako naše vyspělé, civilizační a kulturní poznání.

Rozumím tomu a chápu, pokud někdo tvrdí, že žádné „předtím“, ani „potom“, neexistuje. Byli jsme tak vychováváni, utvrzováni v tomto pohledu na náš svět. A pokud se nám v našich životech přihodilo něco, co se těmto mantinelům nějakým způsobem vymykalo, vytěsnili jsme to ze svých životů jako cosi nevhodného, jako něco, co do našeho života nepatří a co by nám naši zdejší existenci jen zkomplikovalo, vystavilo by nás to zbytečnému nátlaku okolí, výsměchu apod. A pak jsme zapomněli…

Rozumím tomu, rozumím těm pochybnostem, znám tu nesmírnou sílu našeho setrvačného myšlení, ten panický, úzkostný strach, že by nám někdo mohl tu naši „křišťálovou vázu“ roztříštit. Ve skutečnosti jsme si však tuto nádobu (mozaiku) nikdy neskládali (neposkládali) sami! Byla nám podstrčena světem, do kterého jsme se narodili, ve kterém jsme vyrůstali a my se většinou mylně domníváme, že je výsledkem našeho myšlení a poznání…

Ostatně, kdybych sám neměl před více jak 15-ti lety svou osobní prožitou zkušenost, asi bych jen velmi obtížně přijímal přítelův popis té jeho nevšední „cesty“ k záchraně blízkého příbuzného. Tenkrát se mi stalo něco svým způsobem podobného. Na nemocničním pokoji číslo 8 tehdy umíral můj otec a byl jsem tam s ním sám. Bylo to trochu jiné, ale zároveň velmi podobné. Chvíli předtím, než zemřel a odešel, vstoupil na krátkou chvíli do mne… A to je něco, na co se nezapomíná, co už s vámi po celý život zůstane… Nic už pak není tak, jak tomu bylo dříve…

A připojím ještě něco z té své vypozorované a v podobných případech často se opakující zkušenosti: Od našeho společného zážitku s tím mým kamarádem uplynuly již tři nebo čtyři roky. A vše je už zase úplně jinak nebo spíše… Osobní vztah mezi mým kamarádem a jeho tchánem se mezitím natolik zhoršil, že dnes už spolu vůbec nekomunikují, nestýkají se, na ulici se sobě vyhnou. Setrvačnost původních vazeb a vztahů posunula jejich životy v tom negativním ještě dál, než byly před tím. Všechny předchozí, vzájemně propojené a propletené nedůvěry, záště a nevraživosti, vztahové a povahové vady se vrátily tam, kde dříve byly a ještě zesílily. Někdejší opojení a radost ze společného, výjimečného prožitku, z nového poznání a nadšení pro nový začátek jsou dnes možná již nenávratně pryč! Jakoby se to ani nikdy nestalo, světlo zhaslo a zůstala jen ta všudypřítomná, nekonečná původní tma… No a ten zachráněný příbuzný už zase přemýšlí o tom, jak to jednou provždy se sebou skoncovat, tentokrát ale tak, aby nebylo záchrany…

Nedávno mi to nedalo a toho svého kamaráda jsem se zeptal: „A myslíš, že to všechno bylo k něčemu prospěšné, že to něco změnilo?“ A on na to: „Nevím… Možná by bylo lepší, kdyby tenkrát umřel…“ A já na to: „A stalo se to vůbec…?“ A on mi odpovídá: „Nevím… Všechno je to už dneska v takové mlze… Možná to byla jen taková moje iluze…Ale zároveň si na to tak jasně vzpomínám…, to vymazat nejde…“

Vůbec nepochybuji o tom, že se ta různá, zázračná, např. v Bibli popisovaná, vzkříšení z mrtvých apod. v minulosti skutečně odehrála. Z hlediska toho, co bych obecně nazval Vyšší inteligencí, neexistují omezení, která jsou pro nás, na této naší úrovni, nezvratná a neměnná. Zároveň také nepochybuji o tom, že se takové „zázraky“ dějí dnes a denně, a to po celé Zemi, i když se o nich většinou nikdy nedozvíme. Otázku, co je to vlastně zázrak, ponechám stranou, ne proto, že bych si myslel, že pro něj z té Vyšší úrovně neexistuje vysvětlení, ale proto, že jsem přesvědčen, že v našich životech by vždy mělo zůstávat místo pro neznámo, tajemství a krásu, a to bez toho, abychom je svým rozumem byli schopni uchopit. Podobně také nepochybuji o tom, že by pro tu Vyšší inteligenci (ať už mimozemskou nebo božskou – ono je to pro nás, na této naší úrovni, v podstatě totéž) nebyl žádný praktický problém odstranit z našich životů bídu a hlad, očistit a ozdravit našimi chemickými a radioaktivními jedy zamořenou planetu, vymazat z povrchu zemského naše zbraně hromadného ničení, zcela změnit náš pohled na to, čemu říkáme smrt a dát nám zde svobodnou možnost výběru a volby, odstranit z našich životů utrpení, jednorázovým vstupem změnit naše vědomí a v podstatě okamžitě nám zprostředkovat hluboký vhled do toho, co jsme prožili a jak jsme žili, jak žijeme a co nás v budoucnosti čeká, pokud svůj dosavadní přístup nezměníme, zkrátka a jednoduše – udělat v našich životech revoluci, jakou si teď ani nedokážeme představit. To by z toho Vyššího (a já tady znovu zopakuji slovo ´´mimozemského“ – neboť je směrem k nám z mnoha důvodů nejbližším) pohledu a možností žádný problém nebyl. V cestě nám tu ovšem stojí jedna zásadní podmínka. Narodili jsme se a svou podstatou danou Shůry jsme vždy byli svobodní lidé, kteří ke svému poznání dozrávají skrze své prožité životní zkušenosti a skrze svá vlastní svobodná rozhodnutí. Vše tedy závisí od naší svobodné volby. To mimo jiné také znamená, že pokud svolíme a bez odporu se tu necháme vyhubit smečkou zběsilých a ve své vnitřní podstatě chorých a nesmírně primitivních bestií, tak to tak bude a nikdo do toho zasahovat nebo nám pomáhat proti naší vůli nebude! To také znamená, že pokud bez odporu svolíme, pak se z této naší nádherné planety jednoho dne skutečně stane ohnivý bod, který bude putovat Vesmírem jako výstraha pro všechny ostatní, kdo by naši cestu chtěli v budoucnosti následovat. Ve Vesmíru se nic neodehrává samoúčelně a beze smyslu, Vesmír veškerou svoji prožitou zkušenost ukládá a „archivuje“. Paradoxně - i takovým děsivým způsobem naplníme smysl a účel svého bytí – staneme se VĚČNOU VÝSTRAHOU a poučením.

Inteligentní Vesmír kolem nás nevytváří krátkodobé, nefunkční a disharmonické celky. Pokud cosi uskutečňuje, pak vždy s nesmírně dlouhodobým výhledem a záměrem do budoucnosti. A tento inteligentní Vesmír nám nic silou vnucovat nebude, neboť si je velmi dobře vědom, že by se tím celý proces, problém i jeho řešení jen oddálily a v konečném důsledku by se po uplynutí krátkodobého časového úseku znovu od začátku opakovalo šílenství, na konci kterého finální etapy (epochy) právě stojíme. Tudíž – v konečném důsledku by taková násilný zásah přinesl mnohem více škody než užitku. Kdo chce, paralelu s neobvyklým příběhem toho mého kamaráda zde zahlédnout může…

A ještě poslední poznámka na závěr. Text nebyl v žádném případě míněn jako pobídka k experimentům s astrálním cestováním, vystupováním ze sebe apod. Jak už jsem zmínil, ani já, ani můj kamarád jsme se podobnými praktikami v minulosti nezabývali. Naše nevšední zážitky vyplynuly z konkrétních situací a našeho přístupu k nim a řekl bych, že v neposlední řadě též byly posvěceny Shůry, jinak by to nemohlo takto proběhnout. Nebyly tedy výsledkem nějakého svévolného experimentu s cílem sám sobě, potažmo jiným něco dokázat. To už je zcela jiná kategorie. Zmiňuji to zde z toho důvodu, že se v dnešní době poměrně často setkávám s případy, kdy lidé takto svévolně experimentují, aniž by si uvědomovali rizika, s nimiž je toto spojeno. A to pokládám za nesmírně nebezpečné. Nejenže v okamžiku takového „vystoupení“ ztrácíme kontrolu nad svým fyzickým tělem, ale později se tyto stavy mohou stát samovolnými, aniž by je dotyčný byl schopen kontrolovat či ovládat. Ostatně i ta naše léčitelka, která stála v pozadí, možná s mírnou nadsázkou říká: „Konec přijde, až se všichni vrhnou na duchovno!“ Při čemž obsahové jádro toho sdělení vidím ve slově „vrhnou“. Tím nejprostším a zároveň nejúžasnějším nástrojem, který nám byl darován k tomu, abychom v tomto těle a v tomto světě poznali sami sebe, měnili sama sebe a vytvářeli své nové já podle té nejkrásnější představy, jakou jsme kdy o sobě měli (jak píše ve ve svých „ Hovorech s Bohem“ Walsh) , je náš každodenní, obyčejný život. A na to bychom neměli zapomínat.

 

podporte-width

 

Facebook komentáře