Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Tereza Spencerová: Obyčejný fašismus kolem nás

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • usa_police
Vzpomněla jsem si na ten pojem při pohledu na současnou realitu už několikrát. Někdo by mohl namítnout, že šermovat dnes termínem „fašismus“ je nezodpovědné a lacině demagogické. Možná. Raději to ale posuďte sami. „Svět založený na vítězích a poražených je krutý, zlý, bezcitný a možná i nehledící k zásluhám, ale svobodný...“

Těmito slovy člen výkonné rady ODS a starosta Prahy 6 Tomáš Chalupa na posledním volebním kongresu své strany nastínil, jak by měl vypadat svět – nebo možná zatím jen Česká republika – jeho snů. A k tomu mimo jiné dodal: „...i my musíme vrátit kapitalismus, zajistit, že to nebude Brusel, občanská sdružení, sebechytřejší vlády, odbory či ekoteroristé, kteří budou rozhodovat o tom, jakým životním stylem budou Evropané žít, protože Češi i ti ostatní si to musí umět zvolit sami. To je naše ideologie a víra v kapitalismus.“ Základem sociální politiky pak podle něj není „falešná solidarita, ale úcta k daňovému poplatníkovi.“

Je samozřejmě otázka, jakého daňového poplatníka má pan Chalupa na mysli a jakými cestičkami se mu podařilo prodrat se mezi „vítěze“ a stát se „svobodným“. Ať tak či tak, jeho projev ve mně vždy vyvolával pocit, že mu chybí jediné – aby byl na konci završen vzletným „Arbeit macht frei.“

On to ale neřekl, nejspíš proto, že mu asociace s tímto úslovím připadají přece jen poněkud přehnané. Dokonce i v ODS, jejíž předseda má jinak nacistické citáty tak rád. Lze totiž v tomto směru přestřelit, neb společenský úzus je holt společenský úzus a politická korektnost si žádá v určitém okamžiku raději zmlknout. Na kongresech a recepcích se prostě o způsobech, jak se vypořádat s lůzou, slušný člověk před mikrofonem nebaví...

Na druhou stranu jsem ale upřímně ráda, že pan Chalupa svůj proslov stylem Uriáše Heepa (ze srovnání s literární předlohou vyšel skvěle) přednesl, protože alespoň otevřeně ukázal, kterým směrem mocní našeho (a potažmo tohoto) světa chtějí jít. A Tomáš Chalupa je s „odRomňováním“ své městské části a se záluskem na podíl z mnohamiliardové výstavby metra až k letišti přitom, přiznejme si, úplný žabař. Sice chce vládnout a brát absolutně, ale...

...ale my máme mezitím alespoň šanci poznat, co znamená termín „obyčejný fašismus“.

Fašistické Rusko je OK

Pan Chalupa není sám a má ve světě dobré učitele. Například američtí novináři nejméně ve třech případech zachytili Bushovu tezi, že za diktatury by se mu vládlo mnohem snadněji (a Chalupa kupodivu neříká nic jiného). Naposledy se v tomto smyslu Bush vyslovil v týdeníku Business Week v červenci 2001, jen pár týdnů před osudnými útoky na newyorské Světové obchodní středisko. Kroky, které následně podnikl, v mnohých Američanech vyvolaly smíšené pocity, v těch vzdělanějších přímo zděšení, neboť okamžitě spatřili paralely s minulostí. Liberálové začali mluvit o nástupu fašismu v USA. A my, díky panu Chalupovi, o tom můžeme směle uvažovat též. Naše pravice totiž nedělá nic nového, jen opisuje z „Vošáku“, jak říkal jeden můj světa znalý kamarád.

Americké sdělovací prostředky blízké vládě George Bushe, a tudíž předobrazy těch našich mainstreamových médií, si přitom rozhodně nemyslí, že by na fašismu mělo být něco špatného. Tím termínem sice nečastují svého prezidenta, ale vcelku často s ním mířily například na jeho ruský protějšek Vladimira Putina. Vyčítaly mu „fašistickou“ snahu dostat moc v zemi pod svou kontrolu, nadužívání silových ministerstev i neomalené ovládnutí celého ruského průmyslu. Pozoruhodná přitom ovšem byla teze blízkého Bushova ideového souputníka Nicholase Kristola, který v deníku New York Times před čtyřmi lety napsal, že „fašistické Rusko je stále mnohem lepší, než Rusko komunistické.“

Tato otevřená vstřícnost vůči idejím vynálezce fašismu, italského diktátora Benita Mussoliniho, může být pro někoho zarážející, pro liberály ovšem není ničím novým. Na nenápadný fašismus vznášející se nad USA poukazují už několik let. A tvrdí, že kritika fašistických tendencí ruského prezidenta (a ta zaznívá zhusta i od nás) jen naplňuje známé rčení o zloději, který křičí: „Chyťte zloděje!“

Fordův Mein Kampf

Pro pochopení, o jaké síle to vlastně mluvíme, je potřeba se vrátit do historie. Slovo fašismus pochází z latinského fasces, kterým se označovaly pruty svázané do svazku. Jednotlivé proutky představovaly občany, svazek pak symbolizoval stát. Poselství tohoto obrazu bylo zřejmé – důležitý je svazek, nikoli jednotlivé proutky. Zdálo by se, že se tato idea dávno přežila. Dnešní doba přece přeje individualismu a osobní svobodě, tedy čemusi, co je v základním rozporu s ideou fašismu. Možná, v každém případě ale symbol svázaných prutů můžeme dodnes vidět na zdi za řečnickým pultem v budově americké Sněmovny reprezentantů.

Vysloví-li dnes někdo slovo fašismus, vybaví se všem hrůzy války a holocaust. To byl ale ve skutečnosti až nacismus – Mussoliniho fašismus nebyl vypjatě antisemitský a měl svou ekonomickou stránku, které se v Evropě dvacátých a třicátých let minulého století říkalo „korporativismus“. Byl založený na tuhé státem kontrolované disciplině, v jejímž rámci se z pracujících stávaly jen jakési příslovečné šroubky bez nároku takřka na nic. Tento systém si získal sympatie mnoha západoevropských (a jak vidno, tak i současných českých) podnikatelů a spolu s ním se v té době do světa začal rychle šířit i Mussoliniho myšlenka, že vše liberální musí být jednou provždy zničeno. „Fašistické pojetí života,“ napsal v roce 1932 diktátor do italského výkladového slovníku, „zdůrazňuje význam státu. Jednotlivce akceptuje jen potud, dokud je jeho zájem v souladu se zájmem státu. Odmítá klasický liberalismus, který ve jménu jednotlivce popírá stát; fašismus znovu prosazuje právo státu vyjadřovat pravou podstatu jednotlivce.“ Nad rámec této definice pak Mussolini ještě tvrdil, že je nepřirozené, aby stát hájil individuální práva svých občanů. Podle něho totiž vláda musí být „pánem lidu, nikoli jeho služebníkem.“

Popularita fašistů dosahovala ve třicátých letech ve světě vrcholu. Mnozí politici i průmyslníci si z něho brali příklad. Prestižní americký finanční týdeník Fortune v roce 1934 otiskl Mussoliniho portrét na titulní straně a vychválil ho za jeho schopnost vypořádat se s odbory a zvyšovat zisky nejbohatších vrstev. Ostatně, už o několik let předtím prohlásil dnes opěvovaný demokrat Winston Churchill, že pokud by byl Ital, byl by celým srdcem na straně fašistů. Mimochodem, principy fašismu šířil i Henry Ford. Kromě vynálezu pásové výroby se přitom ale proslavil i jako zběsilý antisemita. Jeho nenávist vůči Židům dosáhla takové intenzity, že ho Adolf Hitler v předmluvě k prvnímu vydání Mein Kampfu označil za svého duchovního otce.

Trvalá poroba

Tyto sympatie měly i praktickou stránku. Z údajů shromážděných v tzv. Elkhornském manifestu, který vypracovala skupina bojovníků proti monopolizaci průmyslu, vyplývá, že Fordovy závody ještě v roce 1940 odmítaly vyrábět letecké motory pro Anglii a místo toho produkovaly díly pro pětitunové nákladní vozy, které byly páteří dopravy německé armády. Hearstovo nakladatelské impérium uzavřelo smlouvu s Hitlerovým šéfem propagandy Goebbelsem, v jejímž rámci se zavázalo, že bude o Německu psát „v přátelském duchu“. Společnost Aluminium Company of America miliardáře Andrewa Mellona na základě kartelové dohody s německou IG Farben sabotovala americký program výroby hliníku, čímž připravila USA asi o deset tisíc stíhaček. Podobně se k italským fašistům a později i německým nacistům stavěly také chemický koncern Dupont, z jehož peněz byly v USA ve třicátých letech financovány nacistické organizace, či automobilka General Motors. Ve výčtu nechybí ani ropná společnost Standard Oil, telekomunikační gigant ITT a také IBM, jehož technologie Němcům umožnily převést holocaust od snů v realitu.

„Pro tyto firmy a jednotlivce nešlo jen o prosté financování svých poboček v Německu,“ konstatuje Elkhornský manifest. „Někteří z šéfů těchto firem se opakovaně scházeli s Hitlerem a jeho nejbližšími spolupracovníky, poskytovali jim miliony dolarů na založení a provoz nacistické strany. V některých případech, jako například u rodin židovského bankéře Rockefellera nebo nynějšího prezidenta Bushe (k tomuto konkrétnímu případu se vrátíme někdy později, slibuju, Ter.), fašistům dodávaly peníze a technologie ještě dlouho poté, co Spojené státy vstoupily do druhé světové války.“

Zatímco američtí vojáci bojovali proti fašismu a nacismu v Evropě, položil v roce 1944 deník The New York Times tehdejšímu viceprezidentovi Henrymu Wallacemu otázku, jak by popsal americké fašisty. „Tvrdí o sobě, že jsou vlastenci,“ odpověděl Wallace, „ale zrušili by všechny svobody, které máme zaručené ústavou. Požadují svobodu podnikání, ale zastupují monopoly a jejich zájmy. Jejich konečným cílem je uchvátit politickou moc. Díky ní a souběžnému využívání moci hospodářské pak budou moci držet prosté lidi v trvalé porobě.“ Vzpomínáte ještě na současné ideje pana Chalupy? Jinými slovy touží po tomtéž.

Boj bez konce

Zatímco někteří liberálové bijí na poplach, jiní se uchylují k cynismu. „Netvrdím, že žijeme ve fašismu,“ uklidňuje ironicky své americké spoluobčany (a tak trochu oklikou i nás) například profesor historie Tuftsovy univerzity Gary Leupp. „Jsme stále ještě buržoazní demokracií, v níž si můžete podle libosti zvolit hned ze dvou politických stran sponzorovaných těmi samými firmami. Stále ještě můžete zkusit podnikat na svobodném trhu kontrolovaném stále menším počtem lidí. Můžete se připojovat k nejrůznějším adresám na internetu (za přísného monitoringu úřadů), psát do e-mailu, co chcete, a říkat si do telefonu, co se vám zlíbí (i když je úřady můžou podle libosti monitorovat). Stále ale ještě můžete psát rozzlobené dopisy do redakcí a stěžovat si na režim. K fašismu nám totiž ještě krok chybí.“

Stín fašismu je všude kolem nás, většinou ale vystupuje v utajení, napsal v roce 1995 slavný italský filozof a spisovatel Umberto Eco v New York Review of Books. „Oč lehčí by pro nás bylo, kdyby někdo přišel a řekl: ´Chci znovu otevřít Osvětim, chci aby černokošiláči znovu pochodovali po italských náměstích.´ Hned bychom věděli, o co jde. Život ale tak snadný není. Fašismus se může vrátit v mnoha různých, i těch nejnevinnějších, podobách. Naší povinností je ho odhalit a ukázat na každou jeho novou tvář – každý den a kdekoli na světě. Boj za svobodu je úkol bez konce.“

A co teda s tím panem Chalupou? Zvolíme ho a jeho parťáky znovu, nebo co?

Tereza Spencerová

Podle peří poznáte je

Americký politolog Laurence W. Britt porovnával způsoby chování několika fašistických a profašistických režimů. Na základě studia nacistického Německa, fašistické Itálie, Frankova Španělska, Salazarova Portugalska, Řecka za diktatury plukovníka Papadopoulose, Pinochetova Chile a Suhartovy Indonésie vytvořil seznam 14 shodných rysů, které všechny tyto režimy charakterizovaly. Většina z nich sedí jako ulitá na dnešní USA, mnohé se ale budou z každodenní praxe zdát až nepříjemně povědomé i nám.

– Vypjatý nacionalismus – Fašistické režimy mají sklon k neustálému užívání vlasteneckých hesel, provolání, písní a dalších propagandistických prvků, bazírování na národních zájmech.

– Pohrdání lidskými právy – Ze strachu před nepřáteli nebo z bezpečnostních důvodů je lidem vysvětlováno, že lze z „nutných důvodů“ lidská práva přehlížet. Lidé pak odvracejí oči před mučením, hromadnými popravami, vězeními bez soudů...

– Hledání nepřítele – Lidé jsou naháněni do jednotného houfu ve jménu vlasteneckého sjednocení a boje proti společnému nepříteli či hrozbě: proti rasovým, etnickým nebo náboženským menšinám, liberálům, komunistům, socialistům, teroristům atd.

– Výsadní postavení armády – Bez ohledu na palčivost vnitropolitických či sociálních problémů dostává armáda neúměrně velký díl z rozpočtu. Služba v ní je považována za čest.

– Bezuzdný sexismus – Vlády fašistických států jsou až na výjimky ovládány muži. Ženy jsou tlačeny zpět k tradiční roli, roste odpor proti potratům, stejně jako proti homosexuálům. Vzpomínáte na Topolánkův nápad, že si žena může svobodně vybrat mezi dítětem a kariérou?!

– Média pod kontrolou – V některých případech média kontroluje přímo vláda, většinou je ale řídí prostřednictvím různých regulací nebo sympatizujících majitelů tisku. Cenzura, obzvláště v době války, je běžná.

– Spojení vlády a církve – Vlády ve fašistických režimech využívají náboženství k manipulaci veřejného mínění. Vůdci běžně používají náboženskou rétoriku a terminologii. U nás se vláda církev snaží uplatit, aby jednou provždy ztratila svůj sociální smysl.

– Ochrana velkého průmyslu – Průmyslová a finanční špička obvykle dosazuje předáky k moci a vytváří vzájemně výhodnou symbiózu mezi vládou a průmyslem.

– Potlačení dělníků – Odbory jako jeden z mála nástrojů odporu dělníků bývají buď zcela zakázány nebo je jejich činnost všemožně omezována či bagatelizována.

– Pohrdání intelektuály a uměním – Fašistické státy vytvářejí nepřátelské ovzduší vůči vyššímu vzdělání a akademickému prostředí. Univerzitní profesoři a další intelektuálové bývají běžně zatýkáni a internováni. Terčem útoků se stává i svobodné vyjádření v uměleckých dílech.

– Posedlost zločinem a trestem – Policie mívá takřka neomezené pravomoci. Lidé jsou ochotni policejní zvůli ve jménu vlastenectví přehlížet.

– Všudypřítomná bratříčkování a korupce – Fašistické režimy velmi často tvoří skupinky přátel, kteří si navzájem rozdělili funkce a často i národní přírodní zdroje či jiné bohatství a jsou připraveni se navzájem bránit.

– Podvodné volby – Volby jsou obvykle pouhý klam, jindy jsou zmanipulovány mediální kampaní nebo podvody při sčítání hlasů. Fašistické státy často kontrolují volby prostřednictvím justice.

CFP! - 3. srpen 2008

 

podporte-width

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře