Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Tereza Spencerová: Jak dlouho přežijí potomci lidí?

Hodnocení uživatelů:  / 2
NejhoršíNejlepší 

  • jawara
Odehrálo se to během pár vteřin. Z pralesa se jakoby odnikud vynořila skupina nahých domorodců s oštěpy a luky, obklíčila několik pytláků a přivázala je ke stromům. A pak poslala vzkaz úřadům...

 

Případ z minulého týdne není nijak ojedinělý, zato názorně popisuje způsob, který se zatím osvědčil jako jediný. Jakmile se totiž příslušníci kmene Jarawa chopili svých zbraní, začal počet pytláků v jejich rezervaci pomalu ale jistě klesat. Zůstává tak jen otázkou, jestli se dá luky a oštěpy opravdu bojovat proti „vyspělé" civilizaci...

Jejím symbolem na Andamanských ostrovech je dálnice, která měla urychlit rozvoj regionu, nikdo přitom ale nepomyslel, co způsobí. Před sedmi lety indický Nejvyšší soud další výstavbu sice zakázal, ale jako by ho nikdo neposlouchal. Provoz na „Andamanské hlavní silnici" houstne každým dnem a kouř z desítek tisíc automobilů zahaluje i osud tajemného a zbytku světa prakticky neznámého kmene Jarawa, jehož území silnice fakticky rozpůlila. „Na původní obyvatele nikdo nemyslel," konstatuje dnes Samir Arčája, zakladatel Společnosti pro ekologii Andamanských a Nikobarských ostrovů, která dál – a marně – bojuje za zastavení stavby silnice. „Přitom je to stejné, jako kdyby vám někdo vedl silnici ložnicí."

Ochranáři už dlouho argumentují tím, že silnice příslušníky kmene Jarawa zničí, už jen tím, že s sebou přivede osadníky, pytláky a alkohol. Tyto obavy přitom trvají už od toku 1998, kdy Jarawové z dosud neznámého důvodu zničehonic změnili své zvyklosti a začali sami od sebe sporadicky vyhledávat kontakty s okolním světem. Muži, kteří vyšli z pralesa a navštívili sousední kmeny nebo jen tak u silnice žebrali o jídlo, však tehdy s sebou zpět do svých vesnic přinesli spalničky. Epidemie beztak již nepočetné Jarawy během několika měsíců srazila do kolen a dnešní odhady tvrdí, že jich už není víc než tři sta padesát. Možná vymřou dřív, než se o tomto národu, který se živí „prehistorickým" způsobem – tedy lovem a sběrem – stihneme dozvědět něco víc. Vědci například teprve loni zjistili, že si Jarawové sami říkají Ang. Termín „Jarawa" je totiž převzatý z jazyka jednoho sousedního kmene a znamená jen „Nepřítel".

Kořeny sahají do Afriky

Tajemné kmeny z Andamanských ostrovů jsou pro vědce mimořádně lákavou záhadou. Jarawové, Ongeové i Sentinelové patří k negroidní rase a pocházejí z Afriky. Jak konstatoval časopis National Geographic, rozbor jejich DNA ukázal, že by mohli být potomky jedněch z prvních lidí, kteří z Afriky vyrazili do zbytku planety. Někteří vědci přitom soudí, že negroidní osídlení Andamanských ostrovů započalo před 30 tisíci, ale možná už 60 tisíci lety.

Nálepka „lidí doby kamenné" ale přesto zřejmě není zcela na místě, neboť z výzkumů Střediska molekulární biologie z indického Hajdarábádu vyplývá, že podle všeho používají i kovové nástroje, které sebrali z lodních vraků ztroskotaných u jejich ostrova. Studie stejně tak dokládá, že se jazyk Sentinelů od těch sousedních zásadně odlišuje, což by mohlo znamenat, že jeho mluvčí žijí v přísné izolaci před okolím nejméně posledních tisíc let. Vědci ale jedním dechem dodávají, že tyto své teze nemohou nijak doložit, neboť jim v tom brání zarputilé nepřátelství Sentinelů.

A to je dobře, tvrdí Stephen Cory, ředitel londýnské organizace Survival International. „Záběry pořízené v devadesátých letech jednou z ´kontaktních´ex­pedicí ukazují zdravé a silné lidi," podotýká. „A v tom je zásadní rozdíl například od Ongeů, kteří se civilizaci pootevřeli a dnes strádají jak fyzicky, tak i duševně. A navíc přežívají jen díky pomoci státu."

Nechceme vás tady

Byli to Britové, kdo se jako první pokusili „uvést" domorodce z Andamanských ostrovů, které dnes patří Indii a leží asi 1200 kilometrů od její pevniny, do civilizace. „Nejprve na ostrovech zřídili trestaneckou kolonii a poté, v roce 1858, vystavovali párek domorodců v kalkatské zoo," připomíná jiný britský deník, The Guardian. Další skončili ve speciálních domech, kde je násilím učili číst a psát a nosit západní oblečení. Výsledek byl katastrofální. Domorodci nebyli imunní vůči těm nejběžnějším chorobám, a tak po stovkách podléhali epidemiím zápalu plic, spalniček či chřipky. Členů kmene Onge, který patří k nejprimitivnějším v Indii a žije v nevelké rezervaci, tak dnes není ani stovka, a lidí národa nazývaného podle místa jejich pobytu Velký Andaman bylo počátkem loňského roku přesně 41.

K silně ohroženým kmenům patří i Sentinelové, kteří žijí na andamanském ostrově North Sentinel. Prosluli svým odmítáním jakýchkoli kontaktů s okolním světem a už Marco Polo o nich ve 13. století napsal: „Jsou to ti nejkrutější a nejnásilnější lidé, kteří podle všeho snědí každého, koho chytí." Obvinění z kanibalismu se sice nikdy neprokázalo, nicméně v roce 2006 si Sentinelové vysloužili palcové titulky, když bez milosti podřezali dva indické rybáře, kteří v opilosti omylem přirazili k jejich pobřeží. Právě z té doby pochází příznačná fotografie, na níž bojovníci Sentinelů míří luky na nebe na vrtulník, který se pokusil vyzvednout těla zavražděných. Snímek pořídil pilot vrtulníku a výraz v jejich tvářích mluvil jasně: „Nechceme vás tady!"

„Překvapilo mě, že je nechali jen tak ležet na pláži, že je nesnědli," konstatoval tehdy po vzoru Marka Pola pilot poté, co svůj stroj na příkaz „shora" otočil a misi nedokončil. Indická vláda totiž navzdory rozhořčeným protestům (nejen) pozůstalých rozhodla, že je s těmito paleolitickými lidmi potřeba přerušit jakékoli kontakty a vyšetřování dvojnásobné vraždy odložila k ledu.

Pryč od „lidí"

Andamanské ostrovy přitom nejsou ani zdaleka jediným místem, kde lze takové tajemné a neznámé národy najít. Například na ostrově Nová Guinea, který je napolovic rozdělen mezi stát Papua Nová Guinea a indonéskou provincii Irian Jaya, jsou takových kmenů podle odhadů etnografů více než čtyři desítky a v dokonale zmapované Austrálii byl naprosto neznámý kmen Pintupi objeven v Gibsonově poušti ještě v roce 1984.

Skutečnou baštou „neznámých lidí" je ale oblast amazonského deštného pralesa. Brazilská vláda uvádí, že počet „nekontaktovaných", čili moderní civilizací nedotčených kmenů na jejím území v důsledku pokračujícího průzkumu pralesů vzrostl ze 40 v roce 2005 na loňských 67, další takové kmeny obvykle o několika desítkách až stovkách příslušníků žijí také v Bolívii, Kolumbii, Ekvádoru či v Peru.

Považovat je všechny za „lidi doby kamenné", kteří dříve nebo později beztak vymřou, ovšem asi není na místě. Praxe totiž ukazuje, že pokud mají zajištěný svůj přirozený životní prostor, mohou žít lépe, šťastněji a zdravěji než většina nás ostatních. Tím spíš, že mnohé tyto kmeny ve skutečnosti tvoří lidé, kteří sami (nebo jejich předkové) přežili setkání s civilizací – což pro ně v praxi znamenalo obvykle jen masakry, epidemie a násilí. Tyto zážitky se uchovávají v jejich kolektivní paměti, která jim dnes brání ve styku s civilizací za jakoukoli cenu.

Organizace Survival International, která se věnuje ochraně izolovaných kmenů, v této souvislosti připomíná, že většina izolovaných indiánských kmenů v západní Amazonii se utvořila kolem několika jedinců, kteří přežili kaučukový boom z konce 19. století – honba za ziskem tehdy vyhladila na 90 procent všech tamních indiánů. Jiní ale přežili poměrně nedávné masakry. Například lidé národa známého jako Cinta Larga byli terčem sběračů kaučuku od 20. do 60. let minulého století. Nejvíce pozornosti si vysloužil masakr, který se odehrál v roce 1963. „Indiáni jsou paraziti, dělají jen ostudu. Je na čase s nimi skoncovat, zbavit se těch vší," prohlásil tehdy šéf jedné kaučukové firmy, jemuž indiánská vesnice stála v cestě při rozšiřování plantáží. Najal si letadlo a z něho házel na vesnici svazky dynamitu. Později se na místo vrátil, aby „dodělal" raněné, přičemž narazil i na ženu kojící své dítě. Dítě střelil do hlavy a jeho matku pověsil za nohy na strom a prořízl jí břicho. Jeden z vrahů byl v roce 1975 odsouzen k deseti letům vězení, ale už následující rok byl omilostněn. „Zabíjet indiány je správné," nechal se tehdy slyšet, „jsou líní a zrádní."

Tajné smysly?

Podobné rasistické předsudky zaznívají také na Andamanských ostrovech, kde příslušníci celkem sedmi původních kmenů tvoří už jen necelé jedno procenta obyvatelstva. „Můžete vycítit, kde takový Jarawa stál," cituje Survival International jednoho z osadníků. „Strašně smrdí. Když do lesa beru s sebou psy, jakmile ucítí Jarawy, stáhnou ocas a běží vystrašeně pryč."

Možná jsou na tom Jarawové a ostatní „paleolitické" kmeny opravdu s hygienou na štíru, nicméně některé schopnosti bychom jim mohli závidět. Po ničivém tsunami z roku 2004 například vědci vyrazili na jejich záchranu a s údivem zjistili, že třeba Sentinelové jsou v naprosté pohodě a nic se jim nestalo. Z různých informací pak vědci poskládali následující obrázek – náčelníci prý zachrastili lebkami prasat a želv kolem svých chýší, hodili do moře několik kamenů a pak sebrali své luky, šípy a skromný majetek a přikázali, aby se všichni sebrali a rychle se přemístili do hor ve vnitrozemí. O tom, jak mohli vědět, že se blíží smrtící mohutná vlna, která jinak napáchala na Andamanských ostrovech – a samozřejmě nejen tam – značné škody, se vědci dosud přou. Jedni soudí, že Sentinelové prostě jen pozorně sledovali chování okolní zvěře, která zemětřesení vycítila v předstihu, jiní hovoří o schopnostech, které si lidé nedotčení civilizací dokázali uchovat z „dřívějších vývojových stádií" lidstva. Ať tak, či tak, faktem zůstává, jak poukazuje Survival International, že Sentinelové „přežili bez úhony a ani po tsunami po nikom nemuseli žádat žádnou pomoc".

Přežili, i když je těžké odhadnout, na jak dlouho. Silnice a hotely podél nich se staví dál, televizní štáby z celého světa se pokoušejí natočit sólokapra a jistá americká cestovní kancelář nedávno zahájila prodej specializovaných „objevitelských zájezdů"...

Tereza Spencerová (28. září 2008)

 

podporte-width

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře