Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Tereza Spencerová: Co vůbec smíme vědět o svých vlastních dějinách?

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 
  • mimozemstane
Postavili Sfingu v Gíze staří Egypťané před asi čtyřmi tisíci lety, nebo ji má na svědomí starší naprosto neznámá civilizace? A co vlastně víme o dějinách lidstva? Koncem 90. let minulého století si americký amatérský egyptolog John Anthony West všiml, že podstavec, na němž v egyptské Gíze leží tělo proslulého lva s lidskou hlavou, nese stopy vodní eroze. Zvláštní bylo, že na okolních pyramidách, jejichž vznik je datován do stejné doby, nic takového k nalezení není.

Se svými pozorováními se svěřil geologovi Robertu Schochovi. Vyrazili spolu do Egypta a Schoch po důkladném zkoumání přímo na místě souhlasil s Westovým názorem – voda se v této dnes vyprahlé pouštní oblasti nalézala asi devět tisíc let před naším letopočtem a Sfinga je tudíž přibližně dvakrát starší, než se dosud předpokládalo. Podivné na této teorii je snad jen to, že by ji musela postavit civilizace, o níž vůbec nic nevíme. Prostě odkudsi přišla, vysochala Sfingu, nic jiného po sobě nezanechala a zase tajuplně zmizela.

Malí Egypťané se ve školách učí, že jsou hrdými potomky stavitelů Sfingy a pyramid a na tomto dědictví je založena celá filozofie a národní identita dnešního egyptského státu. Proto po zveřejnění podivné teorie o vodní erozi, která fakticky přepisovala dějiny, zavládla lehká panika a oba američtí badatelé byli z Egypta promptně a více méně v tichosti vypovězeni.

V roce 1993 však americká televizní stanice NBC odvysílala o nové teorii dokumentární pořad, který odstartoval lavinu protestů. Do jejich čela se postavil šéf egyptského úřadu na ochranu památek Zahí Hawás a po bok se mu postavil egyptolog Marc Lehner, který je považován za největší světovou kapacitu právě na Sfingu. Schocha rychle obvinil z „ignoranství a necitelnosti", čímž spor z profesionální roviny shodil do roviny osobní a o faktech se kdokoli odmítl bavit. Přesně v tomto duchu se následně odehrávala konference o stáří Sfingy, na níž se sešli Hawás, Lehner a Schoch, a na níž Westa nepustili, protože je amatér a nemá náležité akademické vzdělání.

Skutečné stáří Sfingy je tedy dál nejasné, ale navzdory tomu to experty nechává v klidu. Před časem mi to potvrdil i náš přední egyptolog docent Břetislav Vachala: „To říkali geologové, ale egyptologové to nepřijali. My Sfingu datujeme stále do doby čtvrté dynastie Ráchefa, tedy stavitele prostřední gízské pyramidy."

Podivné kameny z Ica

Nic se tedy neděje, nicméně otazníky zůstávají. Proč se egyptologové brání důkladnému prověření této teze? Bojí se, že by se kvůli novému datování vzniku Sfingy dosud uznávaná časová linie vývoje civilizací sesypala jako domeček z karet? Naše věda tvrdí, že vše započalo v Sumeru ne dříve než před čtyřmi tisíciletími před naším letopočtem a že předtím žádná vyspělá civilizace neexistovala. Konec diskusí. Jakékoli zpochybnění této teorie by totiž archeologii i historii jako vědeckou disciplinu proměnily v naprosté zbytečnosti. A navíc, vzhledem k tomu, že teorie „kulturní evoluce" je úzce spjatá s evolucí Darwinovou, hraje se najednou o hodně. Lze tím tedy vysvětlit, proč dnes raději přehlížíme množství faktů, anomálií i nevysvětlitelných skutečností?

Možná ano, a neděje se tak jen v Egyptě. V roce 1966 získal peruánský archeolog Javier Cabrera od jednoho chudého negramotného farmáře z vesničky Ica podivný kámen. Byla na něm vyryta ryba, která podle našich poznatků dávno vyhynula. Cabrera vyhledal rolníka znovu a odnesl si víc kamenů, které se prý válely na břehu potoka po jedné z lokálních záplav. Cabrera začal kameny sbírat a zakrátko jeho sbírka „kamenů z Ica" čítala tisíce kusů a s jejich počtem rostla i jejich podivuhodnost – byly na nich totiž umělecky vyryty například souboj člověka s dinosaurem, muž s teleskopem, chirurg provádějící operaci nebo mapy dnes neexistujících kontinentů.

Podrobné zkoumání v německých laboratořích potvrdilo, že kameny jsou staré několik set tisíc let. Všichni přitom víme, že lidé nežili současně s dinosaury a že homo sapiens existuje teprve nějakých sto tisíc let.

Jakmile se zprávy o záhadných kamenech dostaly do médií, vložili se do hry uznávaní vědci celého světa. Obvinili peruánskou vojenskou vládu, že její zákony na ochranu památek nejsou dostatečné (Cabrera kameny od rolníka totiž kupoval), a ta milého farmáře zatkla. Při „výslechu" se po několika hodinách přiznal, že všechny kameny našel v jedné jeskyni a pak do nich sám ryl výjevy.

Vývojová linie lidstva, alespoň tak, jak ji traktuje naše věda, zůstala zachována. A s ní zůstaly i otázky: Odkud ten negramota znal výjevy, techniky i vyhynulá zvířata, které nikdy nemohl vidět? Opravdu několik desetiletí vyrýval těch 11 tisíc kamenů den co den? Proč by to dělal? A proč už se „zapomnělo" na vědecky potvrzené stáří kamenů?

Umlčte je!

Otázky jsou to možná zajímavé, ale v dnešních podmínkách vcelku zbytečné, protože na ně nikdo odpověď neposkytne, a pokud ano, se zlou se potáže. Své o tom ví Američan Michael Cremo. Ve své monumentální knize, jejíž zkrácená verze česky vyšla pod názvem Skrytá historie lidstva, zdokumentoval pro laika překvapivé množství případů, v nichž dnešní věda přehlíží fakta nasvědčující tomu, že historie moderního člověka je mnohem starší, než se dnes připouští.

Samotná kniha vyvolala v odborných kruzích vlnu kritiky. „Vaše kniha je naprostý humbuk," vysvětlil autorovi třeba světoznámý americký archeolog Louis Leakey, „a vážně ji může brát jen hlupák." Ta pravá spoušť ale nastala v okamžiku, kdy NBC v roce 1996 odvysílala pořad, který z knihy vycházel. Vědci zasypali vedení televize protestními dopisy, v nichž tvrdili, že obsah publikace je prostý podvrh, a vyzvali ho, aby se pořad již nereprízoval. Když NBC tento požadavek odmítla, oslovila skupina vědců dokonce americkou vládu a žádala, aby Federální komise pro komunikace opakování pořadu zakázalo.

Nejenže tak zkusili omezit svobodu projevu a zasáhnout soukromému subjektu do jeho pravomocí, ale usilovali i o cenzuru intelektuální diskuse. Opravdu jsou ale vědci ze slovutných akademických institucí takoví nepřátelé svobodného myšlení? Nebo mají sem tam pocit, že jim teče do bot, a musejí své výdobytky zuby nehty bránit?

Nevím, odpovědí může být případ americké geoložky Virginie Steenové-McIntyreove, která v 70. letech minulého století prováděla z pověření Amerického geologického úřadu průzkum na archeologických nalezištích v Mexiku. Použila moderní přístroje a hned několik metod najednou, ale její výsledky byly vždy mimo „povolenou hranici". Archeologové totiž stáří naleziště odhadovali na méně než 25 tisíc let, ale jí vycházelo 250 tisíc let a víc.

Období kolem 25 tisíci let před naším letopočtem přitom vcelku odpovídá všeobecně přijímané teorii, podle níž někdy v té době lidé překročili Beringovu úžinu a dostali se do Ameriky. Předtím prý lidé na kontinentu nežili. Virginie Steenová-McIntyreová proto dostala šanci, aby svá zjištění o přehodnotila. Odmítla, a tak měla potíže s publikací své zprávy a přišla o místo profesorky na univerzitě.

Učebnice nepřepisovat!

Do (ne)přepisování dějin ale zasahují nejen vědci, motivace mohou být i jiné. Ve Waipoua Forest na Novém Zélandu archeologové odkryli překvapivé naleziště – vypovídalo o existenci nepolynéské kultury, která na ostrovy přišla ještě před Maory. Představitelé tohoto národa, který dnes z titulu „původních obyvatel" požívá ze zákona mnoha výhod, se o nálezu dozvěděli dřív, než široká veřejnost, a hned začali na vládu vyvíjet nátlak. Archeolog Marc Doutré v knize Nový Zéland dávných Keltů uvádí, že výsledek tohoto lobbování byl pozoruhodný: vláda vydala oficiální dokument, který „vykazoval snahu zakázat seznamovat širokou veřejnost s archeologickými nálezy z Waipoua Forest po dobu 75 let."

Jakmile se zpráva o tomto dokumentu dostala do médií, vláda jakékoli tutlání okamžitě popřela. Marc Doutré ale konstatuje, že se úřadům přesto podařilo uvalit na archeologii informační embargo a v novozélandských muzeích tak chybí exponáty dokládající, že před Maory ostrovy podle všeho obývaly ještě jiné kultury. „Co se stalo se vzorky vlasů indoevropského původu, které byly nalezeny v jeskyni poblíž Watakere a po mnoho let byly vystavovány v muzeu v Aucklandu? Kde je obří kostra nalezená u Mitimati?" ptá se Doutré.

Podobně rozpačitě dopadly také mumie, které se v 70. a 80. letech minulého století našly v poušti Taklamakan na západě Číny. Byly vzácně zachované, a tak se vědcům naskytl pohled na blonďaté modrooké lidi, kteří obývali území Číny dříve, než současní Chanové. Mumie byly oblečené do barevných hábitů, měly boty, ponožky a klobouky.

Číňané z nálezu nebyli nijak nadšení, i když se hned vedle mumií neznámých indoevropanů našly pohřbené ostatky Asiatů. Thomas W. Allen v této souvislosti v magazínu National Geographic vzpomínal, jak v Číně našel úlomek keramiky se zachovalým otiskem prstu dávného hrnčíře. Čínský kolega vědec se ho zeptal, zda-li „bude s to prokázat, že otisk vtlačený do hlíny patřil bílému muži." Allen prohlásil, že si tím není zatím jistý, a tak Číňan úlomek vzal, uložil ho do pytlíku a raději si ho odnesl s sebou. Umíte si představit, kolik učebnic by se muselo přepisovat?

A co třeba staří Olmékové v Mexiku? Jak si vysvětlit, že obličeje vysochané v jejich slavných obeliscích nesou jasně negroidní rysy? Proč jsou v této dávné kolébce mexické civilizace v kamenech zachované tváře bělochů? A co je horší, proč nám starodávní sochaři nenechali žádný „obrázek", který by se alespoň trochu podobal dnešním obyvatelům? Nejspíš nezbude, než dál tvrdit, že Olmékové jsou dodnes hádankou – a příliš se jí nezabývat.

Strážci brány

Obecně se tvrdí, že historie je matkou moudrosti. Zní to hezky. Praxe nám však ukazuje, že mnozí vědci mají daleko k ideálu vzdělaného, nestranného a apolitického pozorovatele a že se až překvapivě často nechávají hníst pod tlakem a požadavky reálného světa. Překvapuje to někoho? Nemělo by, vždyť vznešenost vědy ostatně vzala za své už před mnoha lety, v okamžiku, kdy skupina chlapíků v bílých pláštích na sklonku druhé světové války zkonstruovala atomovou bombu a další po nich vymysleli biologické, chemické a další zbraně hromadného ničení.

Srovnatelně pokleslý „vědecký" přístup se dodnes uplatňuje i v archeologii či antropologii. Mnozí ho obhajují až nábožensky zanícenou ochranou Darwinovy teorie jako by evoluce popsaná před dvěma sty lety byla nezměnitelným a navždy bez chybičky platným textem. Člověk přitom nemusí být rovnou pánbíčkářským kreacionistou, aby zjistil, že tomu už dávno tak není. Chtělo by se proto říct, že by bylo logické, kdyby se Darwinova teorie evoluce přesně ve svém duchu vyvíjela a modifikovala a mezery v ní, které Darwin zaplnit ani nemohl, byly vyplňovány poznatky moderní vědy. Opak je ovšem pravdou – v 21. století jsme svědky toho, že se mnozí vědci proměnili v jakési strážce brány a to i v situaci, kdy se její věže povážlivě bortí.

V době, kdy lidstvo uvažuje o letech na Mars, proto stále ještě nevíme, jak to bylo tady u nás na Zemi. A nejspíš se to hned tak nedozvíme, protože by to pro nás mohlo být – z pohledu zasvěcených – nebezpečné. To jsme to dopracovali.

Tereza Spencerová

Říjen 12, 2008

 

podporte-width

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře