Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Pravda je jen jedna. To její verze jsou nepravdivé...

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

Opět jsem chtěl napsat komentář k článku, pana Emila Kalabuse (http://www.czechfreepress.cz/dalsi-blogy/konec-srandy-ministerstvo-pravdy-prichazi.html) a ejhle, zase je z komentáře článek…

  • pravda-je-jen-jedna-to-jeji-verze-jsou-nepravdive

 

Kdysi dávno jsem psal, o pravdě (http://czechfreepress.cz/vlastimil-suchy/co-je-pravda.html). Psal jsem, že je nás skoro sedm miliard a tedy, že na světě je skoro sedm miliard naprosto originálních pravd. Ty se pak podle svého zaměření sdružují a vytvářejí skupiny s podobně zastávanou pravdou. I zde na CFP je to zřejmé. Jenže je zde ještě jedna pravda.

Stejně, jak se k sobě sdružují ti sociální, kterých je většina, sdružují se k sobě i ti, co jsou proti společnosti a lidstvu jako takovému. Ti využívají sociální většinu k tomu, aby jim pomohla k moci. A až se tak stane, těchto pár – z pohledu většinové společnosti „nemocných“ lidí - začne tuto ohromnou sociální skupinu ovládat a manipulovat. To vidíme každý den a v přímém přenose.

Celý problém spočívá ve skutečnosti, že těm sociálním je odporné to, co dějí ti, které si do čela zvolili. Proto skoro nikdy nepůjdou proti svému vedení. Jedině, že by toto vedení provedlo něco, co by tu velkou sociální skupinu poškodilo tak, že ji přivede na samé dno bytí. Pak se stávají revoluce, které jsou opět vyvolány jinými antisociálními tvory, kteří mají touhu po moci stejně jako ti, co ji měli doposud v rukou. Slušná a většinová sociální skupina je opět a zase zneužita, aniž by si to uvědomila. A to se stalo i u nás v listopadu 1989. Doposud vládnoucí skupina byla nahrazena ještě prohnanější a horší. Toužící po moci a neštítící se prodat vše, co předchozí společná – z nového pohledu pokřivená - skupina vytvořila.

Takže, kde je pravda?

Vždy na straně vítězů, jak se říká. A tak ti naši prohnanci dnes říkají, jak se máme dobře a čeho všeho jsme dosáhli. Nikdo z nich již nebere v potaz, že jsme vše dosáhli za cenu vykradení státu a jeho nehorázného zadlužení a žití si na dluh, který naše děti nikdy nesplatí, protože k tomu nikdy nedostanou šanci. Zase se ukáže jiná skupina, co bude chtít tento stav změnit a parazitovat na všem, co předchozí skupiny a zároveň i ta dnešní, vytvořily.

Máme to v genech. Chceme vlastnit a mít. A to i na úkor někoho jiného. Řekl bych, že toto je prokletí naší civilizace. Proto je stále a dokola pravda jedna nadřazována pravdě předchozí. Co platilo včera, je dnes lež. A běda tomu, kdo by v novém zřízení měl jiný názor!

I proto musí být těmi, co vládnou, ta jejich pravda stále hlídaná a křičená na celé kolo. Vrací-li se jim v ozvěně zpět jejich pravda neporušena, vše je v pořádku. Jsou si jisti, že vládnou a že vše mají pod plnou kontrolou. Je-li ozvěna stále stejná a oni slyší vše, co vyřkli, jsou v klidu. Celkem „nic nehodlají“ podnikat. Starají se o své nakradené kupky a jsou si jisti v kranflecích. Ale…

Vrátí-li se jim ale jejich ozvěna změněna a jakkoliv pokřivená, zbystří. Jsou na pozoru, protože mají strach, že by se na jejich podvody – lživou pravdu - přišlo a ti jiní podněcovači, co způsobují změny, by je mohli připravit o moc. Začnou panikařit. Začnou dělat vše proto, aby ozvěnu s jejich pravdou opět narovnali a ona byla taková jako dříve. Bez vad a libá jejich sebestřednému sluchu.

Jejich hlas je najednou ještě silnější, ráznější a hřmotnější. Potírání a narovnávání vad ve vracející se ozvěně roste. Drtí se ti, co tuto vadu v ozvěně způsobili. Ze strachu o ztrátu moci se začne projevovat antisociální sklon této malé vládnoucí skupiny. Začne vytvářet atmosféru strachu a strachem utlačuje ty, co jim dali do rukou moc.

Diktatura moci je zde. Pozorováním co bylo, se dala se očekávat. Stává se, nejprve skrytě, denně přítomnou v našich životech. Stejná jako byla dříve a dříve a dříve… Zkrátka, prozatím ve stále se opakující cyklus diktatury, kterou pohltí diktatura jiná.

Šrouby se utahují. Strach ze sankcí se ve společnosti stupňuje do doby, než vše, zásahem zvenčí, praskne. Jako jehlou propíchnutý nafouknutý balónek. Tlak se rázem – skokem – uvolní. Změna je zde a chvíle bezvládí je toho výsledkem. Ti, co moc měli, se chvíli handrkují s těmi, co by ji nově chtěli mít. Zatím co se, ti co vládli a ti co budou vládnout, domlouvají, zbytek ohromné sociální skupiny, slepě cinká klíči na náměstích v naději, že bude líp…

Za prebendy je odstupující garnitura uplacena. Někdy s bojem a jindy v „klidu“ odchází se skrytým vlivem na dění, co přijde. Má vše, co chtěla. A ještě na tom s předáním moci vydělala. Nastává přerod společnosti. Cinkající, co byli využiti ke změně, jsou opět využíváni a nuceni přijmout pravdu novou. Jinou. Rozdílnou od té, které byli nuceni věřit dříve…

Cykly se stále ve stejném koloběhu opakují. Nic nové pod sluncem. Vše, co se nyní děje, je opět jen předehra ke změně moci. Tlak na pravdu se bude stupňovat a všichni ti, co jsou proti ní, budou umlčováni a nuceni se pod hrozbou sankcí podřídit anebo mlčet. Dnes je to zřejmé v Americe i EU, která se otřásá v základech. Zběsilá rétorika ukazuje jen na Putina a jeho Rusko. To oni jsou strůjci zla a to oni chtějí válku. To oni lžou. Ne my.

To Rusko chce zničit Evropu a potopit Ameriku i s její vývoz demokracie do celého světa. Proto je nutné Rusku zasadit tvrdý úder. První, kterému se v americké demokracii říká PREVENTIVNÍ.

Proto se kolem jeho hranic PREVENTIVNĚ stahují mraky. Rusko je provokováno. Ohradí-li se, pak se již o prevenci nejedná. Je to útok na Americkou demokracii. Z pohledu Ruska už nebude prevence anebo obrana, ale jen a jen útok a agrese. A to je rozdíl.

Ten, kdo provokoval si mne ruce. Dosáhl svého. Likvidaci protivníka, který mu ležel v žaludku a dělal mu problémy, když říkal a proklamoval pravdu svou. Rozdílnou od provokatérovy. Hazardéra s našimi životy.

Změna nastává. Jsme jejími svědky. Pořádky se mění.

USA a byrokraticky nabubřelá EU upadá. Merklová se vymkla kontrole. Zradila voliče a svoji chybu se snaží rozmělnit mezi ostatní, aby její Černý Petr byl i jinde, než na její straně a u ní doma v Německu. V přímém přenosu vidíme, jak se kolabující systém snaží kolem sebe kopat a zničit vše, co by jej mohlo ohrozit. Ty, co ho pomohli vytvořit a zároveň i ty, co dnes tento systém přerostli.

Rusko, Čína a jiné státy mají dnes už jiný názor na dění kolem nich. Mají plné zuby keců o demokracii a vměšování se lidskoprávních organizací do řízení jejich vlastních zemí. Už odmítají demokracii, která vše kolem sebe ničí, plundruje a likviduje. Už chtějí něco jiného. To stávající jde ke dnu.

Jenže, čím nahradit tento disfunkční systém. Co nyní přijde? Co?

Mám obavy, že na to jiné a nové si ještě budeme muset počkat hooooodně dlouho. Právě proto, že vize jiného a nového v našich myslích stále schází. Schází nám vize, jak by to mohlo být, kdybychom odmítli boj a PREVENTIVNÍ útoky. Proti těm, co jsou zrovna existujícímu systému nepohodlní, když odhalují a tím i hatí jeho lstivé a destruktivní plány.

Schází nám vize jiného systému, který by mohl fungovat jinak než systém, ve kterém žijeme a který se v rychlé a sestupné spirále řítí ke dnu. No a my všichni s ním. A tak jsem zase oklikou dostal k té pravdě skoro sedmi miliard.

Pokud všichni máme v mysli nastaveno, že jen boj o přežití, ve stále se opakující destrukci a následném vzestupu, nás vyvede na výsluní naprosto dokonalé a úspěšné civilizace, pak se hold bude stále dokola – jako doposud - bojovat jen o místo pro život. Toto je naše společná pravda. Je podvodným způsobem do našeho vědomí implantovaná. A my ji věříme.

Naučili jsme se jí věřit. Jako jediné možné alternativě současnosti i budoucnosti. Možnosti, co v naší mysli existuje a je jako virus se kterým si po tisíciletí nevíme rady.

Jsme na jedné planetě, kde jsou k dispozici jen jedny zdroje. Jeden vzduch a voda, který si stále v hloupé naivitě chce pár jedinců - kterým sociálně smýšlející většina dá tu možnost - přivlastnit a vlastnit. Mít vše k dispozici jen a jen pro sebe. Je to už po staletí opakovaná zkušenost, kterou procházíme, ale odmítáme ji změnit a porozumět. Stejně jako vinylová deska. Už je poškrábaná, oškrkaná a ohraná. Píseň, co z ní hrála, už nikdo nezná a nikdo už slovům nerozumí. Přesto ji stále posloucháme a stále ji chceme slyšet. Proč? To nevím…

Je to chyba, kterou stále dokola děláme. Stále chceme a toužíme poslouchat bláboly těch, co je nám chtějí předčítat. Když se řečník oposlouchá, tak ho vyměníme. Ve stejných kolejích a s jiným hlasem řečníka v uších táhneme dál tu káru našeho života. Když už to opět nejde a je nám z těch keců opět zle, vše zopakujeme. Zase vyměníme starého řečníka za nového a svým způsobe stejného. Tak nám velí naše „virem“ napadená mysl. A je naše smůla, že dnes už máme v rukou takové nástroje, že onu výměnu řečníků dnes možná uděláme naposledy.

V. Suchý v. r.

"Pravda je jen jedna. To její verze jsou nepravdivé." Citát z filmu Atlas mraků.

 

podporte-width

 

Facebook komentáře