Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

DAR ODPUŠTĚNÍ.

Hodnocení uživatelů:  / 2
NejhoršíNejlepší 

Dobrý den všem čtenářům CFP.

Dnes bych chtěl toto cestou poděkovat jednomu člověku. Prostřednictvím jeho bratra Antonína, jsem dostal mimo nehmotné odměny i odměnu hmotnou. Nečekanou. Náramně hezkou.

Byla to odměna za můj článek „Celosvětová výzva svobodného občana ČR všem církvím, politikům, prelátům a imámům“. Výzva k ukončení bojů a násilí a k ekumenické spolupráci pro blaho nás všech i této planety.

  • dar-odpusteni

 

Poté, co jsem článek – výzvu – zveřejnil, mi začaly chodit dary. Aniž bych o ně žádal. Podobně jako ve videu, co jsem zveřejnil o týden později po mé výzvě, kdy jsem napsal, že:

„Obyčejný projev laskavosti vytváří nekonečné vlny, které se k tobě vracejí…“

Uvědomil jsem si, že moji výzvu alespoň někdo z obeslaných četl. Trochu se nad ní zamyslel a pozastavil, byť ne zcela a úplně souhlasili. Jsme lidé. Máme různé zkušenosti a tím pádem i jiné názory. Opět jednoduché a prosté. Nic víc a nic míň.

Abych byl konkrétní, byli to oslovení lidé z církve Řeckokatolické.

Mimo darů nehmotných, naprosto dokonalých a skvělých, přišel i jeden fyzicky hmotný. Nečekaný a nezištný. Kniha. Svědek – Hlasy a rozhodnutí, napsaná Jiřím Václavem Hořákem. 24. dubna 2016 oslaví 87 let.

V knize je nádherně vylíčen jeho životní příběh. Příběh člověka, který věřil. Pro víru byl donucen opustit po II. sv. válce Československo. Prošel několika zeměmi, aby se nakonec usadil v Kanadě, jako řeholník – Jezuita.

Všude na jeho cestě jej doprovázela rozhodnutí a hlasy. Ty mu napovídaly v okamžiku, když si nevěděl rady se situací, v níž se ocitl. A to i v den, kdy se rozhodl odejít ze své řehole a vzít si ženu, která se mu příjemným způsobem postavila do jeho cesty a se kterou nakonec dlouho a šťastně žil.

Knihu jsem přečetl skoro jedním dechem. Autor ji sám nazval jako veřejnou zpovědí člověka hříšníka potřebující moc odpuštění. Autor, člověk, co nikomu neublížil. Žil v čistotě slibu, který jako mladík dal Bohu. Člověka, pomáhajícího lidem najít cestu zpět do života i poté, co odešel z celibátu. Člověka, co má potřebu se vyzpovídat a píše, že moc potřebuje odpuštění.

Koukal jsem na tuto poslední větu v knize. Myšlenky mi vířili v hlavě, abych si nakonec položil otázku: „A co my?“

A pak: „Kdo jsem já, abych soudil a řadil lidi do škatulek – zvíře a ne-zvíře.“ viz výzva.

Vždyť, kdo z nás zná celý příběh?

Kdo z nás může zodpovědně posoudit, o co se dnes v této globální hře hraje?

My všichni jsme na cestě. Každý den se rozhodujeme, co a jak uděláme. Mnozí slyší i hlasy. Ti co je chtějí utišit, berou léky. Jsou prohlášeni za nemocné. Jiní, co také slyší hlasy, o nich mlčí. Právě proto, aby léky jíst nemuseli a nebyli společností zavrženi jako blázni.

Jsem rád, že mohu napsat tento článek. Poděkování za dar, jehož se mi řízením osudu dostalo. Protože, už po zveřejnění výzvy jsem si uvědomil, že jsem útočníky z Francie, Bruselu i odjinud, označil neprávem za zvířata.

Ano. Jsou stejní jako my. Mnozí mají děti, rodiny, přátele a známé.

Jsou stejní jako my. A stejně jako my jsou nemocní. Jen jiným způsobem. Pro nás neznámým. Nemocí pravděpodobně pramenící z jejich naprosté dokonalosti, povýšenosti a nadlidskosti.

Svoji neschopnost a možná i neochotu se léčit a vyléčit, nám dávají najevo jiným způsobem. Pro nás nepochopitelným.

Jsou to dospělí lidé, ale v podstatě stále malé děti, kterým scházelo pohlazení. Jimž se nedostávalo lásky v té míře, kterou sami potřebovali. Místo lásky byly krmeni jen zákazy a příkazy. Smíš – Nesmíš - Musíš.

Byli ochuzení o dary pochopení. Dary rodičovské lásky. Byli příliš brzo hozeni do života. Doprostřed moře, aniž by jim někdo řekl, jak se plave a kde je břeh. Podobně jako mnoho jiných. Dnes sedících ve věznicích anebo si na svobodě a ve vzdoru píchajících do žil drogy, případně jinak ničících a mrzačících své okolí.

Bylo jim odebráno právo na pohlazení. Úsměv ženy. Podpora matky a otce, kteří je ze srdce milují už jen proto, že jsou. Bylo jim odepřeno laskání ve vlasech. Moudré pokynutí hlavou, když něco provedli. Jejich příběh je ve své podstatě velice smutný. Ne zavržení hodný. Jen smutný. Je to příběh nás všech.

Kdo z nás jim může vyčítat, že dělají věci, které dělají. Vždyť jsou zneužiti pro svoji nemoc. Krutě pro ně i nás. Těmi nejvyššími špičkami.

Koneckonců i tyto špičky jsem nazval taktéž zvířaty. Ale i oni jsou jen nemocní lidé.

Jsou nemocni svojí touhou po moci. Proto jsou tak bezmocní. Mají strach o svoji moc. O ty zelené, modré, fialové a jinak zbarvené papírky s nulovou hodnotou. Ty k jejich moci patří. Bez nich by byli opět jen bezbranné děti, kterým bylo odepřeno vše, co jako děti měli dostat. O co jako děti přišli. Dnes stále děti, přesto že se postavou jeví dospěle.

Dospělé děti, které kolem sebe kopou proto, že jim je brána hračka, která v nich nahradila pohlazení a matčin úsměv. Hračka, které se říká MOC.

Ano. Je úsměvné, že chtějí mít a vlastnit NIC. Nulu v podobě potištěného papíru majícího ve skutečnosti pouze a jen hodnotu práce lidí, co jej vyrobili a potiskli.

Ano, je to tak. Mají strach.

Svět se jim vymyká z kontroly. Dělají vše proto, aby se svého strachu zbavili a předali jej někomu jinému tím, že ho znásilní tak, jak byli znásilněni oni sami. Aby podněcováním k násilnostem jen vrátili to, co sami obdrželi. Mohli se ospravedlnit a ukázat prstem, na toho, jim bude oplácet mincí stejnou. Nekonečný kolotoč hry na násilníka a oběť. Hru, co v obměnách hrajeme už stovky let se stále patovým výsledkem pro nás všechny.

Dnes, je to už asi tak 25 - 30 let zpět, co Jan Pavel II. vyslal poselství. Mea Culpa. Nechápal jsem, proč všichni, i ti v jeho vlastních řadách, odmítali jím odvážně podanou ruku ke smíru.

Dnes už tomu asi začínám rozumět. Mnozí se v Jeho Světle cítili velice špatně. Vždyť on první veřejně přiznal, že církev dělala chyby. Proto napsal vzkaz Židům do Izraele: „Mea Culpa – Moje chyba“.

Za své vstřícné gesto byl křižován a zostuzován. Nejen těmi, kterým omluvu adresoval, ale i těmi, jak jsem napsal, z vlastních řad. V té době jsem opravdu nechápal, jak toto gesto může být odmítnuto a ještě být trestáno a ohaveno, místo toho, aby se nad podanou rukou kdokoliv z oslovených (stejně jako dnes) zamyslel a pokračoval v odpovědi:

„Děkuji ti.

Jsi první, po tolika staletích, kdo mi podal ruku. Otřel moji slzu. Narovnal polámané tělo. Spojil jeho usekané údy. Vložil zpět do mých očních důlků mé, tvojí rukou vypíchané, oči. Vložil mi zpět do mé hrudi mé milované, pošlapané a tvou nelítostnou zlobou a nenávistí vytržené srdce.

Děkuji.

Chápu, že toto je počátek nové cesty.

Tvoji podanou ruku, upřímnou omluvu za vše, co jsi mi způsobil, přijímám. Byť tvá omluva není zcela úplná a podle mých představ.

I já se nyní omlouvám.

Vždyť i mé svědomí je potřísněné krví tvou. Tvými, mnou usekanými, údy. Moji zlobou a nenávistí k tobě.

I já jsem ti ublížil.

I proto jsme rád, že jsi toto gesto udělal jako první. Já k tomu neměl odvahu. Bál jsem se, že mne odsoudíš a popliveš.

Mám pocit, že právě proto jsi i ty s omluvou tak dlouho otálel. Bál ses reakce mé. Poplivání a pohanění tvého upřímného činu.

Byli jsme oba tak bláhoví a zaslepeni ve svých, zlostí a na kost ztvrdlých, srdcích.

Báli jsme se oba.

Tím, co jsi nyní udělal, jsi mi moc pomohl. Z prachu jsi mne vyzvedl. Už se ti mohu podívat do očí. Ukázal jsi mi, že cesta pro spásu a smíření nás obou i toho, co oba představujeme - našich národů - je otevřená, volná a je možná. Pro všechny.

Děkuji ti.

I já se nyní omlouvám. Za to, co jsem ti provedl. Za usekané údy a zmrzačené tělo a jeho krev, jež jsem do dnešního dne, měl na rukou svých.

Omlouvám se.

Proto ti i já, za omluvu tvoji, za tvoji odvahu a vstřícnost, posílám Mea Culpa své.

Prosím…

Odpust mi…

Děkuji.“

Z mého pohledu, je škoda, že jsme tuto šanci na vnitřní mír a smíření národů propásli. Ale…, stalo se. Každý den máme šanci novou. Stejně tak, jak ji popisuje autor ve své knize. Každý den novou a upřímnou.

Tak to už je. Ta šance nám byla dána a je nám dávána každý den. Kdo chce, ten ji přijme. A kdo ne, prostě ne. Ta podaná a otevřená ruka zůstane otevřená stále. Dokud nepochopíme, oč, v té stále patové hře, hrajeme.

Světlo a tmu. O Všechno anebo o nic.

Co si vybereme, je jen a jen na nás.

Všechno nebo nic.

Jen my. Nikdo jiný.

Jen my…

Když se podívám sám na sebe a vzpomenu na položenou otázku: „A co my?“ v textu výše, pak z mého pohledu a je autorovi už dávno, dávno Bohem odpuštěno. I těmi, co jej milovali a už jsou u Boha a s Bohem. Udělal hodně proto, aby pomáhal a pomohl. Ne jen sobě, ale i těm, co byli a do dnešního dne jsou, kolem něj.

Nyní už zbývá, aby si odpustil i on. A vůbec, my všichni. A máme CO dohánět.

Ze srdce nám to všem přeji.

Toto přání a od dnešního dne nyní i společnou myšlenku, předkládám i Vám a posílám Jiřímu do Kanady k jeho 87 narozeninám.

Ano, psal jsem výzvu bez jakýchkoliv nároků na odměnu. A přesto mi přišla. Protože platí a platit bude neměnná a nikým nezpochybnitelná pravda. „Jak zaseješ, tak sklidíš.“

Anebo: „Obyčejný projev laskavosti vytváří nekonečné vlny, které se k tobě v lásce vracejí.“

Svět je ve své dokonalosti neuvěřitelně hezký a krásný.

Dokonalosti, která nikomu nenadržuje. Nikoho neomezuje. Nikomu nepodlézá a nikomu nepodléhá.

Děkuji za tuto dokonalost a dary, které nám všem chodí každičkou sekundu, minutu, hodinu, den. Už roky, staletí a tisíciletí. Stále a stále dokola. Dary, které mnohdy, k naší škodě a s arogancí nám vlastní, odmítáme.

Děkuji autorovi knihy za to, že ji napsal a že se díky Vyšší moci dostala i rukou mých.

Děkuji jeho bratru Antonínovi, že oním nástrojem Vyšší moci byl.

Děkuji.

Děkuji i všem, co dočetli až sem. Skoro po poslední tečku.

Přeji Vám hezký nejen tento den plný darů.

Odpuštění je dar. Milost.

Přijměte jej.

Je to Něco, co Vám nikdo lidský nemůže odepřít a vzít. Zakázat.

Je to Něco, co Je a po Čem stačí jen v klidu, míru, s harmonií v srdci, vztáhnout ruku.

Je to jednoduché a prosté. A ve své jednoduchosti a prostotě naprosto Dokonalé…

Dokonalý den všem přeje

V. Suchý v. r.

 

podporte-width

 

Facebook komentáře