WikiLeaks a česká zahraniční politika

Podrobnosti

Z domova / Vaše free zóna|

19. červen 2011|

Miroslav Polreich|

7249 x

V poslední době se  v mediích neustále objevují důvěrné a dokonce tajné informace z prostředí americké diplomatické a zpravodajské služby a jejích diplomatických kontaktů.

Dochází tak k odhalení textů a informací majících v mnoha případech závažný charakter, který odkrývá stav, či dokonce úmysl americké zahraniční politiky, případně i reakci a postoje jejich partnerů. Zveřejnění informací,  navíc v takovém rozsahu, je v historii zahraničněpolitické praxe jevem zcela ojedinělým a mimořádným. Odhaluje se tak v některých případech skutečný přístup nejenom americké administrativy, ale i jiných státních subjektů k mezinárodněpolitickým problémům. Zvláště závažné jsou ty, které se týkají situace v krizových oblastech.

Tato dokumentace podávající svědectví o postojích jednotlivých států je proto velmi závažná nejenom z faktického politického hlediska, ale vede k odhalení a vyhodnocení směřování zainteresovaných států, a to zvláště z pohledu USA. Z našeho hlediska je však podstatná otázka přístupů zahraniční politiky ČR, která dle amerických zpráv zaujímá jiné postoje a tendence než ostatní země EU, či dokonce členské země NATO, a to vždy s tendencí narušit úsilí o odpovědnou multipolární spolupráci, a to specificky ve vztahu k Ruské federaci jako zemi,  a globální odpovědnosti jako převažující metody přístupu. Z materiálů je zřejmé, že naše zahraniční služba zůstává osamocena. Již vzhledem k těmto faktům nelze zaujmout postoj pouhého zainteresovaného pozorovatele, ale je nutno odhalit a posoudit operativní úmysl našeho MZV. Pokud jsou nyní uváděná fakta známá, a dokonce veřejně přístupná, je třeba je nejenom hodnotit, ale přijmout i jistá opatření, zvláště když informace jsou v rozporu se zahraničněpolitickým zájmem jednotlivých zemí. Ani vnitřní politická potřeba České republiky tomu neodpovídá. Vzhledem k tomu, že řada informací se týká stavu mezinárodního bezpečnostního prostředí, ale i přímo České republiky, je nutno velmi důkladně a kriticky zhodnotit tento stav a doporučit opatření, která by měla být nejenom předmětem projednávání příslušných orgánů administrativy, ale i zastupitelských institucí.

Je až alarmující, že tak závažná pochybení naší zahraniční služby jsou sice již registrována, ale nikdo nevyzývá  k projednání podstaty a přijetí nápravy. V této souvislosti je třeba uvést, že celá řada našich „think tanků“ rovněž mlčí, respektive jejich dosavadní výstupy nabádají spíše ke konfrontaci než k porozumění v zájmu globální odpovědnosti.

Diplomacie, případně zpravodajské informace vždy vyžadovaly jistý stupeň utajení. Stejně tak jsme, zvláště v posledních letech, vedeni k tomu, že i společnost žije v  systému tajností a kategorií prověrek, které zajišťují a třídí státní zaměstnance dle přístupu k těmto informacím. Zde není místo pro hodnocení dělení lidí a způsobu, jak dochází k jejich označení spolehlivosti, i když by nebylo obtížné a i nutné stávající systém zpochybnit. Tato obava o únik utajovaných informací by měla být v souladu se stávajícím bezpečnostním prostředím. Po této stránce celý průnik WikiLeaks dosti napovídá. Jedná se o průlom do nového paradigmatu světa, který nás nutí žít bez utajení. Vždyť i dosavadní praxe tajnosti počítala s jistými časovými limity, kdy dochází k odtajnění. WikiLeaks pouze předběhly dobu nejenom v zájmu historické pravdy, ale podstatou její vlastní ochrany v současnosti. To je nový průlom a přístup vyžadující nejen zamyšlení nad stavem světa, ale pochopitelně i ocenění. Je až s podivem, jak nám podstata celé záležitosti účelově uniká. Žádná diskuse, konference, stanoviska „think tanků“ ani jiné veřejné aktivity.

Aniž by bylo třeba podcenit některé skutečné závažné informace, které je nutno kriticky přehodnotit z globálního pohledu a nadhledu, může vést celkové studium těchto dokumentů paradoxně dokonce k uklidnění. Zveřejňování dosud tajných dokumentů a úmyslů by totiž mohlo vést  ke změně celkového přístupu a přijetí zcela nutného závěru, že dnešní nebezpečí jsou v podstatě jednoznačně univerzální a že jejich omezení a likvidace vyžaduje vzájemnou spolupráci a důvěru. Zveřejněné materiály WikiLeaks vážící se k naší zahraniční službě tomu však nenasvědčují.

Diplomacie a zvláště zpravodajské služby disponují informacemi, které vyžadují i jiná spojení, z nichž nejzávažnější je osobní, a to bez jakéhokoliv záznamu. V těchto případech se jedná o zásadní rozhodnutí nebo jednání v krizových situacích.  Přesto je třeba si uvědomit, v jaké době žijeme a jednat odpovídajícím způsobem. I tyto skutečnosti při jejich řešení vyžadují spolupráci, nejenom jednotlivých států, ale i mezinárodních organizací.

Nové bezpečnostní a globální problémy lidstva nás posunuly do situace, kdy principy utajení mají jiný a velmi omezený charakter. Patří minulosti. V našem českém prostředí stále přežívající ideologické dělení dle nereálné spolehlivosti či na „Východ – Západ“, k jejímuž odhalení a ukončení pomáhají právě odhalené dokumenty, nejsou již v tendenci tohoto světa.

Celková bezpečnostní globální situace, pokud se týká vztahů mezi jednotlivými státy či bloky, nevyžaduje v současnosti taková  technicko – vojenská opatření, která by nutně byla založena na vzájemné nedůvěře a která by vyžadovala tak přísná kritéria utajení v komunikaci jako v dobách bipolárního světa (faktického i ideologického rozdělení), ani v době naivních a u nás dosti častých úvah o unipolaritě (pochopitelně pod vedením USA, které ony samy již před nástupem prezidenta Obamy opustily překvapivě k nelibosti jistých představitelů hlavně z postkomunistických zemí). Tyto tendence je možno snadno vysledovat i v některých materiálech našich „think-tanků“, a to i v závěrech jejich doporučení.

Pro posuzování věcnosti a závažnosti celé podstaty WikiLeaks, kterou by bylo možno nazvat dokonce „Cablegate“, je nutno zůstat v prostoru současného mezinárodního bezpečnostního prostředí. Neznamená to v žádném případě bagatelizovat ty informace, které zcela nepochybně vedou ke znepokojení a nutně vyžadují nyní po jejich zveřejnění přijmout naléhavá operativní opatření.

Je nutno změnit jisté negativní přístupy k samotnému faktu i k formě zveřejnění (je zvažována i trestní odpovědnost), ale naopak hloubkově analyzovat význam a dopad celé akce pro pozitivní vývoj a pravděpodobně i pro změnu dosavadní praxe. Ta by mohla směřovat jednak ke vzájemnému operativnímu porozumění, jednak  a k  vyloučení různých neoprávněných podezření.

Bylo by vhodné využít této situace k odbornému, ale i veřejnému projednání otázky spolupráce v kontextu utajení. Ten by se měl vztahovat jen na ty subjekty a problémy představující skutečná ohrožení (terorizmus, proliferace, org. zločin, drogy apod.). Většina témat se závažnou celospolečenskou problematikou není podmíněna utajováním, ale naopak otevřeností a nutnou vzájemnou důvěrou.

Česká stopa v dokumentech WikiLeaks

Zveřejněné dokumenty se samozřejmě týkají konkrétně i našeho zájmu a do jisté míry charakterizují podstatné stránky našich zahraničněpolitických přístupů. Jedná se na příklad o období „Pražského jara“. To však je již historie. Jsou zaznamenány i údaje z politického transformačního období, ale dokonce i naší současnosti. Lze předpokládat, že tyto zveřejněné dokumenty jsou nyní předmětem zkoumání analytických profesních útvarů, s jejichž výstupy by naše společnost měla být seznámena. Dosud však nic nenasvědčuje tomu, že se tak děje, a důvod tohoto jednání je těžko pochopitelný. Že by byla snaha po znovu utajení věcí již dávno veřejných?

Připomeňme proto některé závažné události, které rozhodně vyžadují posouzení z politického, ale i bezpečnostního hlediska.

a)      Předsednictví EU

Česká republika měla čest i povinnost v době svého předsednictví být koordinátorem, ale i řešitelem řady závažných problémů. Mimořádná byla otázka energetické bezpečnosti operativně řízená přímo ministerským předsedou. Dále řada vnitřních problémů EU, které zahrnovaly řadu politických i organizačních opatření a důvěrných jednání zvláště při řešení samotné podstaty nového subjektu EU. ČR byla již ze své funkce aktivním činitelem při hledání řešení. Pochopitelně vše v přísně důvěrném režimu, což zvláště v průběhu jednání dosud bývá nutné. Nyní se dovídáme ze zveřejněných amerických dokumentů, že pracovníci MZV, kteří jsou v nich uvedeni svými plnými jmény a ředitelskými funkcemi, předávali tyto tajné informace americkému velvyslanectví. Prostě na EU donášeli, a to rozhodně bez vědomí řídících autorit EU. Pracovali z pouhé neodpovědnosti, či za úplatu? Lze předpokládat, že již nejsou zaměstnanci MZV, což ani není možné po ztrátě bezpečnostní prověrky. Vedení ministerstva, případně jiné specifické orgány by měly tyto informace prověřit a vydat odpovídající zprávu. V každém případě se jedná o zásadní selhání odpovědných pracovníků. Celá záležitost svědčí dále o politickém prostředí samotného ministerstva. Je třeba si uvědomit, že platí zásada, že donašeč ztrácí hodnotu předně u těch, kterým donáší. Pokud by se nejednalo o osobní iniciativu, věc by byla daleko závažnější. Hodnotu by ztrácel sám stát. O pohledu ostatních členských zemí EU ani nemluvě. Jistédnes zkoumané finanční nesrovnalosti jsou pouze ilustrativní, i když závažné, maličkosti při řízení našeho předsednictví EU. Tato fakta z WikiLeaks, ač mnohem závažnější, jimi však nejsou.

b)      Americký radar v Brdech

Z uveřejněných dokumentů WikiLeaks nyní vyplynulo, že americká strana hodlala na našem území vystavět zařízení, které by svými technickými parametry v žádném případě nechránilo území České republiky. Tyto informace nám byly českou vládou zatajeny a lze s velkou pravděpodobností pochybovat, zda česká strana, která radar tak vehementně bránila proti vůli svých občanů, o tom byla vůbec informována.  Na druhé straně se uvádělo, že právě faktor naší vlastní obrany je hlavním motivem pro vybudování radaru. Nejde jen o klamání, podstatou je nedůvěryhodnost samotné vlády v bezpečnostních otázkách země ve vztahu k objektivní realitě a k úmyslům USA. Tito „naši“ představitelé (např. ministryně obrany Parkanová) se drží „u moci“ do dnešních dnů.

c)      Sankce EU proti Íránu

Česká republika se zvláště v době svého předsednictví v EU snažila působit na ostatní země k nekompromisnímu postoji vůči Íránu se snahou po zesilování již přijatých sankcí. Tyto aktivity naší zahraniční služby byly rovněž zveřejněny v systému WikiLeaks. Svědčí to o zaměření MZV ve směru zvyšování napětí při působení na ostatní evropské státy a účelovém opomíjení možnosti hledání kompromisu, pro který existoval a stále existuje reálný základ. Tento závěr je možno udělat zcela odpovědně s poukazem na výsledek působení Íránu na vlády Pákistánu a Indie k vyřešení jejich nepřátelství, což se na rozdíl od dlouhodobého snažení americké diplomacie Íránu podařilo. Tento dnes záměrně opomíjený fakt nesvědčí o kvalifikovaném nebo zodpovědném směřování naší zahraniční služby k hledání kompromisů v zájmu řešení krizových situací.

d)     Protiruská kampaň iniciovaná MZV

V souvislosti s gruzínským útokem na Jižní Osetii se dle depeše amerického velvyslanectví v Praze (WikiLeaks) snažilo české ministerstvo (uvedena ředitelka bezpečnostního odboru Veronika Kachyňová-Šmigolová) iniciovat protiruskou akci NATO s vědomím, že v OSN by nebylo tak úspěšné. Z amerického dokumentu vyplývá že, ministr Schwarzenberg požadoval „tím nejostřejším způsobem odsouzení Ruska“. Na rozdíl od těchto tendencí, které podporu nezískaly (mimo postkomunistických zemí), reálné stanovisko zaujal prezident Klaus. Tento náš nereálný protiruský přístup odhalený v americké korespondenci je nevysvětlitelný, pokud opomeneme obdobné kampaně vedené ještě jakešovským režimem proti Gorbačovovu Rusku v předrevoluční době.

e)     Lidská práva v pojetí MZV

V této souvislosti a s přihlédnutím k aktuálním událostem v arabském světě, je třeba připomenout, že MZV, které vyhlásilo jako svoji prioritu respekt k lidským právům, neuznává základní podmínku „Všeobecné deklarace lidských práv“, tj. jejich universalitu, a zaměřuje se výlučně na země jako Barmu, ČLR, ale diktátorské země, kde jsou tisíce politických vězňů, například v arabských zemích, zcela toleruje, a naopak je dodavatelem vojenské výzbroje právě pro tyto diktátory.

Není od věci dále zmínit, jak ministerstvo pod současným vedením uznalo nezávislost Kosova proti vůli české veřejnosti a i parlamentního výboru. Písemně zdůvodnilo Parlamentu, že Kosovo je od ukončení bojů „de jure“ (!!) stejně samostatné. Tento právní a faktický primitivismus nemá nikde obdoby.

Závěr a alternativní doporučení

Uvedené údaje WikiLeaks jsou jenom ukázkou pochybení české zahraniční služby. Veškeré dokumenty by měly být podrobně studovány nejenom z hlediska historické pravdy, ale hlavně proto, aby byly podkladem pro nutná operativní opatření v této oblasti. Tento přístup je o to závažnější, že vláda uvažuje o projednání a přijetí nové strategické zahraničněpolitické koncepce do roku 2020. Dle dosavadních publikovaných zámyslů je tato vedena směrem, který nerespektuje zájem hledání dohod a kompromisů a vzájemné důvěry na rozdíl od tendence nové administrativy v USA. Tento přístup by byl zvláště nyní nezodpovědný, když nová nebezpečenství vyžadují globální přístup a také vzájemnou odpovědnost a spolupráci. Jedná se o závažný nedostatek současného stavu na Ministerstvu zahraničních věcí.

ProAlt je schopen a má své vlastní kapacity zaujmout nejenom věcně kritický přístup k tomuto stavu, ale i aktivní přístup při hledání objektivní a odpovědné politické linie v zahraniční oblasti, a poskytnout pro diskusi, formování názorů a závěrečných výstupů své odborníky v dané oblasti.

Dosavadní tendence „hledání nepřítele“ je přístup nejenom nerespektující změněnou mezinárodněpolitickou situaci, ale i krajně neodpovědný. Bohužel existuje řada konkrétních příkladů, kdy naše zahraniční politika takto postupuje. Nutná změna je vyžadována nejenom objektivní naléhavostí, ale i podstatou našeho národního zájmu, který by tak harmonizoval s nutnou globální odpovědností.   Miroslav Polreich

Komentáře