Vatikán pokračuje v protireformaci

Dekret o blahořečení umučených řeholníků podepsal papež Benedikt XVI. Pražský kardinál Duka uvedl, že slavnost se netýká jen Prahy nebo Česka, ale celé Evropy, a to nejen proto, že vyvražděná františkánská komunita byla složena z příslušníků mnoha národů. "Ale daleko více proto, že jejich pozemská tragédie a posmrtná sláva vzešla z mravní krize celé tehdejší Evropy. Právě v tomto kontextu tehdejších nejistot, osočování, obav, volání po nápravě, radikalismu a potlačení základní lidské zodpovědnosti vůči druhým, stejně jako v bezmezné závisti, stává se dávná událost mementem pro dnešek," prohlásil Duka. Celá zpráva zde:

http://www.lidovky.cz/v-katedrale-sv-vita-bylo-blahoreceno-14-frantiskanu-fwf-/ln_domov.asp?c=A121013_110420_ln_domov_sk

Násilná smrt kohokoliv je jistě nesprávná a obhajitelná pouze v jediném případě: vlastní obranné válce, která byla vyvolaná cizím agresorem. Násilí je již natolik vystupňované zlo, že se mu nedá bránit jinak, než opět jenom násilím a prostředky odpovídajícími danému násilí. Tedy pokud agresor použije fyzické násilí, nebo dokonce zbraně, ať již je to jednotlivec, skupina, národ nebo stát, je napadený v plném svrchovaném právu použít k odražení tohoto násilí a agrese také násilí. Kdo toto odmítá jako „barbarské“ nebo „nehumanistické“, je sám pomýlen na n-tou, není ve skutečnosti demokraticky smýšlejícím člověkem, ale totalitně smýšlejícím „užitečným idiotem“.

Současně je nutno rázně odmítat jakoukoliv formu násilí a agrese vedenou za hranice vlastních států, byť ve jménu nejrůznějších záminek, které mají jedno společné: „my víme, jak se má svět dít, a my jediní víme, co je správné a jsme plně oprávněni to vnucovat druhým“.

Podívejme se, o co ve skutečnosti tenkrát šlo. V té době vládl v zemích koruny České Rudolf II. Habsburský. Ten bojoval o moc se svým mladším bratrem Matyášem Habsburským. Tento vnitrostátní boj skončil rozdělením moci, kdy Rudolfovi II. zůstaly Čechy, Slezsko, Horní a Dolní Lužice a Matyáš získal Moravu, Uhry a Rakousko. České stavy přitom požádaly o uzákonění tzv. České konfese, tedy záruky náboženské svobody. Proti tomu se postavila katolická šlechta a katoličtí církevní hodnostáři. To vyvolalo v Praze vlnu občanských nepokojů, které nakonec 9. července 1609 donutily Rudolfa II. k vydání tzv. Rudolfova majestátu, který uzákonil náboženskou svobodu a potvrdil tzv. Českou konfesi, kterou jeho otec Maxmilián II. slíbil pouze ústně českým stavům. Jednalo se o velmi významný majestát, který právně zaručoval, že nikdo nesměl být nucen ke katolickému ani jinému vyznání. Platil pro královská města, šlechtu i poddané. Listina byla zanesena do zemských desek jako platný zákon. Rudolf tak díky podpoře českých stavů setrval na českém trůnu a přišel jenom o Moravu.

V roce 1611 vpadla vojska katolického pasovského biskupa Leopolda – bratrance Rudolfa i Matyáše - do Čech, což vedlo k abdikaci Rudolfa II., který tím přenechal český trůn svému mladšímu bratrovi Matyášovi. Katolická vojska pasovského biskupa se dopouštěla násilností a plenění v Praze a okolí. Netřeba si dělat iluze, jak takové plenění a drancování města se svými násilnostmi na neozbrojeném lidu mohlo vypadat. Udává se, že během toho v pádu do Prahy bylo pobita na 1500 pražanů. Tato jejich činnost se setkala s odporem katolíků i protestantů – pražského občanstva. Každá akce budí protiakci. 14. února 1611 pasovští dobyli Malou Stranu, a to byla pro některé protestanty záminka k útoku na katolíky, především kláštery, ve kterých poskytovali úkryt vojákům pasovského katolického biskupa. Ozbrojené domobraně, kterou ve svých zprávách katolíci popisují jako „městskou spodinu a pražskou lůzu“, se povedl úspěšný útok na františkánský klášter u novoměstského kostela Panny Marie Sněžné, uskutečněný téhož dne. Klášter zakrátko oblehl ozbrojený lid a záhy se dostal dovnitř. Přímo v kostele bylo zabito zřejmě velice krutým způsobem 14 františkánů za údajnou kolaboraci s katolickými vojsky pasovského biskupa. Útok ozbrojeného lidu vedl Matouš Hovorčovský z Kolivé Hory. Z těchto čtrnácti františkánů byl potvrzen pouze jediný Čech. Jinak se jednalo o Němce, Italy, Španěla, Francouze a Holanďana.

Mimo jiné platnost Rudolfova majestátu vydaného českým stavům zrušil císař Ferdinand II. po porážce českého stavovského povstání v roce 1620, a to tak, že jej rozstřihl a spálil jeho pečeť. V roce 1627 uzákonil v Čechách katolické náboženství jako jediné povolené. Následovala násilná rekatolizace českých zemí a 300 let náboženského a národnostního útlaku.

To jsou historická fakta.

K otázce, zda byli dotyční františkáni právem obviněni z kolaborace a přechovávání katolických vojáků, se můžeme dnes těžko vyjadřovat. Pokud ano, je reakce pražské domobrany více než pochopitelná, byť současně není přitakáním k masakrování bezbranných. Nicméně celkový kontext událostí té doby nám na celou věc vrhá opět jiné světlo. Navíc u katolíků je jejich mnohdy perverzně chápané přikázání „lásky k bližnímu“ dostatečně známo i z pozdějších dob, kdy po druhé světové válce jiní františkáni ukrývali nacisty a pomáhali jim po válce uniknout spravedlnosti. Takže v tomto případě bych to neviděl jako nereálné nepravdivé obvinění. Katolíkům byly vždy zájmy cizí bližší než zájmy vlastního národa. To je bohužel česká historická zkušenost, která se nedá změnit. Pouze překroutit.

Ve světle historické zkušenosti, ono blahořeční 14 františkánu, mezi kterými byl pouze jeden Čech, příliš silně kontrastuje s oněmi 1500 pobitými Pražany – evangelíky. Proč tito františkáni – vesměs cizinci dělali v Praze a jakou zde plnili misi Říma, si jistě nemusíme příliš domýšlet. Současně během tohoto vpádu do Čech tato katolická vojska také oblehla Prachatice a zde pobila na 3 000 evangelíků. Co tyto obětí náboženské nesnášenlivosti a rasimu, který vyvolává sama katolická církve v čele s Římem, nyní Vatikánem? Ty s nezaslouří blahoslavení? To je pro pány Duká a spol. jen „lůza“, tedy ona morální krize tehdešjí Evropy, jak do dnes protestanství v čele s českým husitsvím katolící a vatikán chápa.

Glosy vatikánského preláta D. Duky o tom, jak se jedná o poučení pro dnešek, je nutno chápat se současným chápáním doby, ve které k danému činu došlo a za jakých okolností. K tomuto činu došlo díky náboženské nesnášenlivosti a vyvolenosti katolické církve, která se nesmířila ani s husity vybojovanými kompaktáty ani náboženskou svobodou v českých zemích a protestantismem obecně. Vůbec nešlo o nějakou obecnou „mravní krizi tehdejší Evropy“. Šlo a stále jde o mravní úpadek římskokatolické církve jako mocenské organizace, která všechny jinověrce i jiné křesťanské církve považuje za „kacířské“ a sebe za jedinou vyvolenou a Bohem ustanovenou. V tom je stále zakopaný pes. Za toto násilí nemůže nějaká „pražská lůza“, jak se rádi vyjadřují katoličtí preláti, ale katolíky pěstované násilí a nesnášenlivost. Katolická církev pak za své mučedníky a světce vybírá pouze ty, kdo se zasloužili o rozšíření moci katolické církve a Říma, anebo byli zabiti „kacíři“. Ale samotný reformátor církve, jako byl třeba Jan Hus, se svatořečení dočkat nemůže. Proč, je zřejmé. Světectví u katolíků má pouze politicko-ideový propagandistický význam. Proto se v rámci současné podoby křížové války Vatikánu nabízí blahořečení těchto zabitých františkánů. Každá násilná smrt člověka je odsouzeníhodná, jako každá násilná agrese je porušením božích zákonů, ale toto selektivní vyzdvihování určitých událostí v rámci protireformačního boje katolíků je pouze politická záležitost.

         Z aktů, které dnes provádí agenti Vatikánu na našem území v podobě nejrůznějších „kardinálů“, je zřejmé, že se Vatikán a církev nezměnili. Potlačují náboženskou svobodu, jak jen mohou. Dnes nemají moc organizovat vojenské křížové výpravy, tak vedou tuto válku skrytě – postupným obracením příčin a následků a snahou o přepisování dějin z pohledu jediného pravého, rozuměj katolického. Tyto společenské akce nejrůznějších „mučedníků“ a vnucování svého pohledu na dějiny veřejnosti jsou toho součástí. Pozorujme bděle, co se v našem současném státu děje:

-         Úsilí o právní uzákonění obrovského finančního a naturálního daru včetně 1% území cizímu, historicky nám nepřátelskému státu Vatikánu a jeho církvi. Přímo do rukou papeže, jenž podle církevního práva má právo nakládat s veškerým majetkem církve.

-         Úsilí o restauraci vítězného sloupu Ferdinanda II. Habsburského na Staroměstském náměstí postaveného na zpečetění a památku vítězství nad českými stavy na Bílé hoře v roce 1620.

-         Odstranění sochy husitského duchovního Jana Želivského z Novoměstské radnice.

-         Zavedení svatováclavské tradice jako českého státního svátku, kde se představitelé Vatikánu staví do role druhého suverénu v našem sekulárním státu.