Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Marek Řezanka: Nálada doby

  • vlada_loutky
Pokusím-li se ke každému desetiletí v dějinách České republiky (dříve Československa) přiřadit od padesátých let nějaký pocit, který by mohl charakterizovat rozpoložení společnosti v daném období, mohlo by to vypadat následovně: 50. léta: strach a úzkost, 60. léta: naděje, 70. léta: rezignace, deziluze, 80. léta: adaptace, 90. léta: nadšení i vystřízlivění, přelom tisíciletí: smíření se stavem věcí. V posledních letech pak začínají převládat skepse, beznaděj, nestabilita.

Sotva nové elity po pádu minulého režimu přemalovaly černé na bílé a naopak, začíná se „nové náboženství" hroutit. Jaké že je desatero stávajícího systému, jež je nám vštěpováno s mateřským mlékem a prvními krůčky?

1) Každý jednotlivec je plně zodpovědný za svůj osud. Vše je o jeho zodpovědném přístupu a míře zodpovědnosti. Nezaměstnaní jsou ti, kdo pracovat nechtějí. Kdo chce, ten si práci najde. Stejně pak bohatství je o volbě profese a o úrovni vzdělání.

2) Každý se má postarat sám o sebe a nespoléhat na nikoho jiného. Úspěch či neúspěch se odvíjí od individuální volby a je nezávislý na ostatní společnosti.

3) Rovnost není možná. Základem společnosti je nerovnost, jinak by společnost byla nefunkční. Bohatí zajišťují pracovní místa, zisk z velké části investují opět do výroby. Jediná deklarovaná rovnost je před zákonem.

4) Stát je špatným hospodářem, proto mají být všechny zdroje (doly, lesy, pole, atd.) v soukromých rukou.

5) Jediným demokratickým zřízením je kapitalistický systém a jedinou funkční ekonomikou je ekonomika tržní. K tomuto systému neexistuje funkční alternativa. Pokusy o rovnostářskou společnost ztroskotaly, což je dokumentováno na modelu reálného socialismu.

6) Neexistuje jednotná morálka. Kromě platných zákonů nemá být nikdo přesvědčován, co má či nemá dělat, co je či není špatné. Učitel má pouze seznamovat s fakty, ne přidávat hodnotící rovinu. Je na každém, co si svobodně zvolí.

7) Vše, co bylo v totalitě, je špatné. Je potřeba všem nahnat strach z toho, že by se totalita mohla vrátit, aby všichni podporovali stávající systém jako svou jedinou spásu.

8) Každý má svobodu slova, jejíž adekvátní vyjádření spočívá v demokratických volbách, a to parlamentních, senátních, krajských, do obecních zastupitelstev a do Evropského parlamentu.

9) Základem systému je právní stát, kde všichni mají před zákonem stejná práva.

10) Zárukou demokracie je pluralismus. Nehájí-li vládnoucí strana svůj program, je v příštích volbách vyměněna.

Toto desatero se otřásá v základech. Západní demokracie v urputné a marné snaze konkurovat Číně oklešťují společnost o draze vydobytá sociální práva, oklešťují ji o demokracii jako takovou. Prožíváme něco, co si nejsme ochotni připustit. Dogma, že socialismus je z podstaty nedemokratický a kapitalismus jediný demokratický systém, se otřásá v základech. Lidé zažívají rozčarování a nejistotu. Pokud již uvěřili, že zlořádný režim padl a nastoupil nejlepší dosavadní vymyšlený systém, jak to, že nastává krize? I převážně ateistická společnost potřebuje v něco věřit. Mnozí zástupci středních vrstev, jež tvoří oporu stávajícího systému, se až křečovitě zaklíná opakováním modlitbičky, že vládní reformy jsou nutné a bude lépe.

Ale i ti, kdo mají vládnoucích plné zuby, mají strach. Strach ze změny, strach z neznámého. V Evropě i v USA je znatelná poptávka po něčem novém, málokdo je však schopen podstatu toho nového definovat. V zemích, co dříve patřily do sféry sovětského bloku, se v posledních dvou desetiletích vystavěly myšlení poměrně úzké mantinely. Karel Marx byl div ne zločinec, jeho učení je scestné, a proto se o něm ani nebude na školách učit. K vypořádání se s historií učitelům postačí, dají-li na tabuli rovnítko mezi komunismus a fašismus a prohlásí, že obojí bylo špatné, v obou systémech byly koncentrační tábory a lidé v nich trpěli. Co již se namáhat nějakými maličkostmi, jako že fašismus byl vždy podporován velkokapitálem – oproti komunismu, jenž byl vždy zacílen na co nejširší vrstvy, třebaže se v reálné podobě zdeformoval v elitářství?

Lidem se boří náboženství. Mnozí z těch, kdo věří ve svou zodpovědnost a mají chuť pracovat, se náhle ocitají dlouhodobě bez práce a připadají si nepotřební, zbyteční a ponížení. Nerovnost je vyháněná do propastných rozdílů. Základní funkce státu, zajištění zdravotnictví, vzdělání a sociálního zabezpečení se bortí jako starobylé chrámy. Čím dál více lidí nebude mít na lékařskou péči, na důchod, čím dál více lidí se ocitne bez možnosti vyššího vzdělání. To ale nebude spočívat v jejich nezodpovědném přístupu, ale v nemožnosti se těchto základních lidských práv domoci. Jak dlouho pak může postačit strašení reálným socialismem jako branami pekelnými? Zhorší-li se výrazně úroveň širokých vrstev obyvatelstva, přestanou tyto vrstvy naslouchat kazatelům, jež prohlásí za falešné proroky.

Má-li být společnost funkční, musí v ní existovat konsensus. Filosof Bělohradský poukázal na nebezpečí plynoucí ze stavu, kdy konsensus je dlouhodobě narušen a lidé nemají co sdílet a přijdou si ze společnosti vylučováni, vylučováni z rozhodovacích procesů. Kdy rozdíl mezi „scénou" (tím, co lidé vidí a slyší v médiích) a „zákulisím" (co se před veřejností neprobírá, co se k ní ale ve formě tiché pošty ve více či méně zkreslené formě donese) je propastným a zvětšuje se. Potom se - slovy Bělohradského – „scéna" stává fraškou a „zákulisí" prostorem pro mafii.

Bělohradský apeluje na potřebu konsensu, na potřebu svět sdílet a nevytvářet separované individuální světy, v nichž je jeden před druhým zabarikádován a uzavřen. Toto poselství nesměřuje ani tak k občanům, kteří jsou již tak bezmocní a bezradní a jejichž „tekutý hněv" (opět Bělohradského termín) je jejich voláním o pomoc, ale k těm, kteří ustupovat mohou. K vládě, k finančním a průmyslovým institucím, k médiím jako takovým.

Lidé už nemají pro ústupky prostor. Jsou zmatení, slabí, deziluze je silná. Vztek se u nich mísí se strachem. Strachem z alternativy, ze změny. V nedávné historii této země proběhlo změn až příliš, a většinou tyto změny byly doprovázeny úzkostí, bolestí a ztrátou nadějí. Jak poznat, že se blíží konečně nějaká změna pozitivní, jež se obejde bez prolévání krve a ztráty iluzí? Jak se vyhnout stavu, kdy se k moci zase dostane nějaký demagog a s ním úzká elita, kteří se budou navzájem podporovat a vylučovat z rozhodování všechny ostatní?

Pominout se nedá ani strach existenční. Ztráta zaměstnání se v současnosti rovná ztrátě existence jako takové. Ztráta zaměstnání znamená rezignaci na rodinný život, jehož hodnota pro lidi roste tím více, čím méně se mohou prosadit jinde, rezignaci na koníčky včetně cestování, rezignaci na „spořádaný život" – bez peněz se člověk těžko uchrání kriminálního prostředí, o hygieně nemluvě. Nové místo se hledá špatně, navíc, kdo se moc vyjadřuje, bude nežádoucím. V soukromé sféře to tak již chodí déle, ve státní pomalu bude také přituhovat (především v souvislosti s rozsáhlými zásahy v Zákoníku práce, jež zaměstnance degradují na kdykoli vyměnitelnou součástku stroje).

Pro mnohé občany je pak nemyslitelné, aby vůbec začali pochybovat. Připustit si, že stávající systém se ocitl na slepé koleji, by pro ně bylo něčím, jako spočinout ve vzduchoprázdnu. To, v čem vyrůstali, čemu věřili, k čemu se upínali, by bylo rázem rozmetáno na prach. Prázdnota, jež se před nimi otevírá, je děsivá. Raději budou volit proti svým zájmům, než popřít svůj svět.

Co je však ještě horší, v jakém postavení se ocitáme my všichni, kdo věříme v demokracii jako takovou, ve fungující právní systém a v sociální stát. Pomalu, ale jistě se stávajícímu systému stáváme nepohodlnými, za chvíli získáme nálepku rebelů a protistátních živlů. Připomínám, že jsme ale byli dřív oporou systému, jenž jsme i s jeho chybami přijímali jako demokratický a byli jsme k němu loajální a v konsensu s jeho hodnotami. Nyní jsme s ním v rozporu právě proto, že odmítáme zříci se nároků na funkční právní stát bez korupce, proto, že odmítáme, aby se handicapovaní a nemocní dostávali do bezvýchodných existenčních situací navzdory tomu, že mají za sebe zodpovědnost a chtějí pracovat. Budou však zbídačováni, stanou se nesoběstačnými, budou deprivovaní, frustrovaní, ztratí chuť do života. Nebude je však nikde vidět ani slyšet – aneb slovy Loukotkové, Capua nemá chudých. Co není na očích, přeci neexistuje.

Myslím, že málokdo si přeje žít na kráteru aktivní sopky. Ono stavět cokoli na takovém kráteru je nemožné, respektive možné, ale vyhlídky věcí příštích jsou natolik deprivující a stresující, že člověk ztrácí chuť stavět.

V jaké společnosti žijeme? Ve společnosti, jež pohrdá individuem a znemožňuje mu, aby se jednotlivec mohl postarat sám o sebe. Ve společnosti, jež se zříká svých potřebných a nakládá s nimi jak s kusem hadru. Ve společnosti, jež lidem zavírá ústa existenčním strachem a krmí je ponížením tam, kde jsou nejvíce citliví. V jejich důstojnosti. Ve společnosti, kde mají lidé čím dál větší pocit, že se nedovolají svých práv a kde justice rozhodně není nezávislá. Kde policie přestává být akceschopná a bezpečí občanů bude ohroženo. Heslo „pomáhat a chránit" se topí v „potřebě škrtat." Jediným mottem doby jsou právě škrty. Leninovo třikrát zdůrazněné „učit se" je dnes nahrazeno třikrát podtrženým „škrtat".

Nikde není vidět světlo na konci tunelu. Škrty nás nespasí, a to ani přes pochvaly Mezinárodního měnového fondu, nejvyšších orgánů Evropské unie či poplácání po zádech od OECD. Škrty vedou ke ztrátě koupěschopnosti, nadnárodní korporace jdou beztak na Východ a na „západ od Ráje" začíná být neveselo, truchlivo.

Je nějaké nekrvavé východisko z tohoto stavu, tedy východisko bez revolucí a válek?

Téměř všichni, kdo v médiích mluví, tvrdí, že tu alternativa není.

Zatím zřejmě ne. Není tu také proto, že lidé si odvykli o sobě rozhodovat, odvykli si samostatně přemýšlet a vznášet své požadavky. Alternativa v podobě přímé demokracie tu je, ale ta předpokládá vyspělou myslící společnost, jež nepůjde sama proti svým zájmům a jež dokáže být soudržná. Je potřeba začít tím, že lidé se nebudou bát. Nebudou se bát pojmenovat problémy, protože začnou věřit v jejich řešení. Nebudou se bát postavit svým elitám, protože nebudou spoléhat na Blanické rytíře, populisty typu Babiše ani jiné podobné „zastupitele s mečem a štítem". Nebudou se bát změny, protože ji budou schopni promyslet a prodiskutovat. Nebudou se bát budoucnosti, protože si o ní utvoří představu. Nebudou se bát rozhodovat sami za sebe, protože budou kompetentními o sobě rozhodovat. Nebudou se bát, protože nebudou pasivními a nebudou toliko přežívat.

Toto je běh na dlouhou trať. Ale je to alternativa k utrpení ve válkách a revolucích, v nichž jedinec nemá cenu ani zlámané grešle. Je to naděje, naděje nás všech.

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře