Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Koncepce zahraniční politiky ANS. Nové národní obrození. Kolonie nemůže mít svou zahraniční politiku.

Hodnocení uživatelů:  / 6
NejhoršíNejlepší 

April 11, 2017

Jaroslav Bašta

Zahraniční politika suverénního státu představuje velmi účinný nástroj obrany národních zájmů. Základní národní zájmy jsou tři – demokracie, prosperita, stabilita, což zdánlivě současná podoba české zahraniční politiky splňuje, především kvůli integraci České republiky do EU a NATO. Bohužel, při kritickém rozboru dospějeme k závěru, že každý z výše uvedených národních zájmů se nenaplňuje buď vůbec, nebo jen částečně, přičemž vinu za to nesou právě ony nadnárodní celky, jejichž součástí jsme se stali.

Rozvoji české demokracie stále více brání její prohlubující se deficit uvnitř Evropské unie, kde můžeme zaznamenat přesun rozhodovacích pravomocí na nikým nevolené orgány a postupující erozi suverenity členských států. Ty se zvolna stávají protektoráty až koloniemi nejsilnější země – Německa, jehož váha po Brexitu neúměrně vzrostla.

  • koncepce-zahranicni-politiky-ans-nove-narodni-obrozeni-kolonie-nemuze-mit-svou-zahranicni-politiku

 

Naší prosperitu ochromuje to, že jsme se stali levnou evropskou montovnou a zdrojem laciné pracovní síly, energií a surovin, což je pro stát závislý na exportu svých výrobků krajně nevýhodné.

Stabilitu a bezpečnost České republiky v současné době nejvíce ohrožuje sebevražedná zahraniční politika EU, která na jedné straně ignoruje anticivilizační rizika vyplývající z nelegální migrace a extremistických ideologií, na druhé straně vyostřuje konflikty s velkými východními sousedy Unie – Ruskou federací a Tureckem. NATO má dnes hodně daleko do úspěšné obranné aliance, kterou bylo v minulosti. Závažná je její neochota angažovat se v boji proti anticivilizačním hrozbám spojených s migrací a pokračující studená válka s Ruskem a Čínou.

Česká republika nemá armádu, jen expediční sbor bojující občas za cizí zájmy a nemá ani hranice. K tomu, aby se stala „plnohodnotnou“ kolonií už chybí jen přítomnost cizí armády na našem území, která by dohlížela na nespolehlivé obyvatelstvo. Žádná kolonie nikdy neměla samostatnou zahraniční politiku. Tu totiž potřebuje, až když se začne emancipovat. Pak naopak kvůli exportu našich výrobků pragmatická a vyvážená zahraniční politika začne hrát klíčovou roli v rozvoji české ekonomiky. Druhým závažným úkolem bude užší regionální spolupráce se zeměmi Visegrádské čtyřky a Balkánu. V nebezpečném světě přecházejícím od dosavadní monopolarity k multipolaritě budeme muset najít své nové místo a své nové spojence.

Zřejmě nás nečeká nic menšího než nové národní obrození.

Kolonie nemůže mít svou zahraniční politiku

Každý seriózní odhad příštích osudů našeho státu se musí opírat o kritickou analýzu současného stavu naší vlasti. 

Existuje několik důvodů, proč nelze Českou republiku považovat za nezávislý stát. Za 24 let samostatné existence totiž ztratila většinu atributů státní suverenity. Nemáme skutečnou armádu, jen expediční sbor využívaný pro zájmy jiných zemí, které ani nemusejí být našimi spojenci. Nemáme hranice, kterých jsme se dobrovolně vzdali. Současná migrační krize ukázala, jsme za to nezískali slibovanou protihodnotu – střeženou vnější hranici Evropské unie.

O tom, že jsme v ekonomickém smyslu zaostalým protektorátem Západu, především Německa, mluví už i oficiální vládní analýzy. Odliv výnosů převyšuje dvakrát příliv investic. V klíčových oborech jako vodárenství a energetika dokonce čtyřikrát. Za dobu existence ČR objem aktiv v rukou zahraničních vlastníků vzrostl sedmkrát. Příznačné je, že zahrnuje tu nejvýnosnější část ekonomiky. Některá odvětví přešla do zahraničních rukou jenom proto, aby mohla být zlikvidována – například český obranný průmysl.

K úplnému koloniálnímu statutu, který známe z historie zlaté éry kolonialismu ve druhé polovině 19. století, nám chybí už jen přítomnost cizích vojsk na našem území. Zatím nebyla zapotřebí, ale zvýšený tlak na změnu ústavy v tomto ohledu naznačuje, že jsme znovu považováni za nespolehlivé, které bude třeba střežit. Za posledních sto let již počtvrté.

Naši protektoři v tomto mají pravdu. Každá kolonie má tendenci se pozvolna emancipovat, a to vždy v historii končilo bojem za nezávislost. Největší vlna dekolonizace začala právě před sto lety na sklonku První světové války. Historie se občas opakuje, proto se nacházíme v situaci, kdy lze očekávat období plné nebezpečí, nejistoty, ale také nových příležitostí. Přerod monopolárního světa na nové multipolární uspořádání s několika novými centry zřejmě zapřičiní rozpad Evropské unie.

Přinejmenším v její současné podobě uskupení s hlubokým deficitem vnitřní demokracie a sebevražedné zahraniční politiky. I v tom poměrně krátkém čase, který zbývá do vypuknutí horké fáze evropské krize, můžeme učinit mnohé pro to, abychom přežili jako demokratický stát ve stávajících hranicích.

Musíme začít mluvit otevřeně o našem současném podřízeném postavení a zabránit dalšímu prohlubování naší koloniální závislosti. Začněme znovu budovat svůj stát a vrátit ho jeho občanům. Znamená to podniknout velmi nepopulární kroky a zvrátit privatizaci vody, energie a přírodních zdrojů, abychom nebyli vydíratelní. Nesmíme se bát narušit sociální smír a vést boj za zvýšení mezd. Prvním předpokladem pro tuto zásadní změnu politického kurzu představuje odstranění stávajících politických elit.

Naším prvním krokem musí být ekonomická emancipace. To znamená postupně se zbavit dosavadního postavení levné evropské montovny a zdroje laciné pracovní síly, energií a surovin. Jako stát závislý na exportu svých výrobků musíme hledat a najít nové trhy, které nám pomohou změnit dosavadní strukturu průmyslové výroby ve prospěch technologických celků s vyšší přidanou hodnotou. Tyto snahy narážejí na bariéru skutečných vlastníků naší ekonomiky. 

Součástí ekonomické emancipace bude i zvýšení mezd na úroveň, která odpovídá současné produktivitě práce, odhady mluví o zhruba dvojnásobku ve srovnání se současnou úrovní. Samozřejmým předpokladem dalšího rozvoje je návrat k plnohodnotnému vzdělávání, které musí reflektovat budoucí potřeby ekonomiky, zejména však vyvést nejmladší generaci z bažiny digitální demence, do níž mimo jiné i v důslednu unijních reforem absolventi českého školství zabředávají. Výchova digitálního proletariátu opravdu nesmí být naším cílem.

Musíme mít na paměti, že již před více než sto lety naše vzdělávací soustava vychrlila takové množství vzdělaných lidí (techniků, lékařů, umělců, pedagogů), že museli hledat uplatnění za hranicemi Rakouska - Uherska zejména ve státech na východě a jihu od nás. Jejich vliv byl tak výrazný, že se docela vážně mluvilo o české kulturní okupaci.  Právě tito vzdělanci velmi usnadnili pozdější ekonomickou expanzi československých firem a zasloužili se o dobrou pověst naší země. A to naši předkové v počátcích národního obrození vlastně začínali od nuly.

Současná situace v Evropě nasvědčuje tomu, že jsme se po dvou stoletích znovu dostali do situace, kdy řešíme základní otázky naší národní existence. Na nás dnes leží rozhodnutí, jakou cestou se vydá naše společnost a stát – zda se staneme součástí vymírající evropské civilizace, která dobrovolně podlehne populačnímu a náboženskému tlaku svých jižních sousedů a zdvořile během tří generací vymřeme, nebo se vydáme svoji vyzkoušenou cestou, a všem navzdory přežijeme, zachováme svůj jazyk i kulturu.

 

podporte-width

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Komentáře  

#1 filmlan@seznam.cz 2017-04-11 15:59
V závěru komentáře nám autor předkládá obecné řešení otázky, jakou cestou se máme vydat. Z toho lze vyvodit, že když se nechceme stát součástí vymírající evropské civilizace, která dobrovolně podlehne populačnímu a náboženskému tlaku svých jižních sousedů, musíme buď opustit EU nebo se v Unii prosadit tak, jak autor připomíná českou kulturní okupaci Rakouska-Uhersk a. Co z toho je reálné?

Facebook komentáře